Malé jihoafrické království ležící mezi Jihoafrickou repulikou a Mosambikem nebývá v českých ani světových médiích zmiňováno příliš často. A pokud už ano, pak zpravidla v souvislostech, které vyvolávají údiv. Do této kategorie můžeme zařadit i nedávnou změnu názvu, která má evokovat návrat k předkoloniální historii a o které rozhodl král Mswati III.

Ten se shodou okolností narodil v roce, kdy země získala nezávislost, a zemi vládne od svých osmnácti let, během kterých si pořídil (zatím) čtrnáct či patnáct manželek — informace se liší. Jeho majetek jej řadí mezi nejbohatší monarchy na světě vůbec. Hranice mezi osobním a veřejným majetkem fakticky neexistuje a král považuje stát za své „panství“, které mu bylo svěřeno na základě rodové linie.

Běžní obyvatelé považují krále za přirozenou autoritu, a ačkoliv se jeho výstřední chování stalo opakovaně terčem mezinárodní kritiky, doma zůstává jeho postavení neochvějné a nelze předpokládat, že by v nadcházejících letech došlo k jakékoliv změně. Média nezveřejňují žádnou kritiku krále, a když se kdysi objevil pokus nafotit jeho automobilový park, král to napříště zakázal.

Jeho počínání budí kontroverze v zahraničí. Během jeho návštěv v Británii například média pravidelně zveřejňovala informace o tom, jak plýtvá prostředky malého a chudého království. Jedinou královou reakcí však bylo, že přestal do Británie jezdit. K cestě však nakonec ani nebyl důvod, protože král jakožto reprezentant země Commonwealthu se různých ceremonií účastní jako oficiální hlava členského státu této organizace. Když nejsou oficiality, nejsou ani cesty, a tedy žádné (viditelné) kritiky a kontroverze.

Neradostná statistika

Chudoba sužuje zemi od počátku její nezávislosti a dosahuje vysokých čísel. Více než osmdesát procent z asi 1,3 milionu obyvatel žije pod hranicí chudoby, většinou ve venkovských oblastech. Necelá polovina obyvatel je mladší patnácti let, což vytváří tlak na vzdělávací soustavu, která však není příliš kvalitní. Zemi dlouhodobě sužuje epidemie AIDS, která stojí za dramatickým snížením průměrné délky života z 59 na 49 let mezi roky 1990 až 2014.

Na dramatickou situaci sice místní úřady reagovaly rozšířením antiretrovirálních léků a dostupné prenatální péče, v jejímž důsledku se razantně snížil počet virem nakažených narozených dětí, AIDS přesto zásadním způsobem ovlivňuje vysokou míru chudoby v zemi. Je smutné, že sám král svou zálibou v polygamii posiluje společenské stereotypy, které přispívají k šíření nebezpečného viru. Boj s nemocí často nabírá bizarních forem, jako jsou například plechové zrezivělé „billboardy“ u silnic s nápisem „use condoms“ či letáky na akční slevu u místního poskytovatele potratů.

Možností, jak s chudobou bojovat, je několik. Kromě podpory vzdělávání, které může mít pozitivní efekt teprve ve chvíli, kdy je koho vzdělávat a existují učitelé, kteří jsou s to něco naučit, se jako možná cesta jeví podpora turismu a příjem zahraniční pomoci. Zásadní roli sehrává zejména Tchaj-wan, s nímž má Svazijsko oficiální diplomatické styky, čímž zůstává jednou z posledních afrických zemí, která nerespektuje politiku jedné Číny. Za to se jí dostává finanční pomoci, díky níž realizuje nové projekty, často však minimálního významu. Příkladem je tržnice pro místní prodejce, na kterou takřka nikdo nechodí.

Volby jako naděje na změnu?

Politický systém této země reflektuje jak historické okolnosti, za nichž se království formovalo, tak soudobou snahu krále utlumit politickou opozici a upevnit svou moc. Systém vládnutí je takzvaně diarchický, což znamená, že vedle krále je druhým vrcholem moci jeho matka, na kterou se podobně jako na krále nevztahují zákony země.

V roce 2013 král vyhlásil nové politické zřízení, takzvanou monarchistickou demokracii, což by mělo být podle jeho vlastních slov takové politické zřízení, které kombinuje prvky tradiční monarchie s principy demokratického zřízení. Svazijsko je prý natolik specifické, že stávající varianty politického zřízení mu jednoduše nestačí. O tom, že lidé králův krok odsouhlasili, měly svědčit parlamentní volby v roce 2013, v nichž jednoznačně zvítězili královi stoupenci.

Zatím poslední volby proběhly v září 2018 a stejně jako v minulosti v nich nebylo dovoleno kandidovat politickým stranám. O celkem 55 křesel v dolní komoře parlamentu tak mohli bojovat jen jednotlivci, kteří jsou fakticky vůči králi značně servilní a nereprezentují různé názorové proudy v zemi. Dalších deset míst v dolní komoře pak obsazuje sám král, který tak výrazným způsobem ovlivňuje její složení. Horní komora je obsazována nepřímo, přičemž o dvaceti křeslech rozhoduje opět výhradně král a zbývajících deset je voleno pětapadesáti volenými členy dolní komory.

Během volební kampaně, kterou vede každý kandidát sám a může trvat maximálně dva týdny, je zakázáno organizovat velká volební shromáždění. Diskuse je možné vést pouze s malými skupinkami voličů v místě kandidatury. Kandidáti, kteří nezastávající ministerské posty, fakticky nemají přístup do státních médií, což opozičním kandidátům výrazně snižuje šanci ve volebním klání uspět.

Možnosti politického aktivismu jsou velmi omezeny, přičemž nejsilnější opoziční síla v zemi — Lidové demokratické sjednocené hnutí (PUDEMO) — je oficiálně považováno za teroristické uskupení. Uvidíme, jak dopadne zatím poslední pokus opozice, jmenovitě aktivisty Thulaniho Maseka, který po propuštění z více než ročního vězení za protistátní činnost podal návrh k ústavnímu soudu proti změně názvu země, o níž rozhodl král.