Jednání „velké evropské čtyřky“ z minulých dnů zapadá do současných debat hledajících řešení migračních pohybů směřujících z Afriky do Evropy. Záměrně je použito slovo „pohyb“ nahrazující zprofanované slovo „krize“, neboť hovořit o krizi a priory determinuje náš přístup k nazírání dané situace a omezuje naše možnosti nahlédnout situaci z jiné nežli krizové perspektivy.

Pařížského mini-summitu se vedle Macrona, Merkelové, Gentiloniho a Rajoye účastnili nejvyšší představitelé Čadu, Nigeru a Libye, což jsou země vnímané v současné době z hlediska pohybu nelegální migrace jako nejvíce problematické.

Zatímco Libye je zemí tranzitní, vydělávající na nelegálním obchodu s lidskými bytostmi, Čad a Niger jsou významnými zdrojovými zeměmi, z nichž odchází mladí lidé pryč, čímž ponechávají své rodné země napospas svému osudu. Nový evropský návrh počítá s tím, že na hranicích mezi Libyí a Čadem, respektive Nigerem bude vytvořeno místo, na kterém bude možné zahájit azylový proces se zvláště zranitelnými jedinci, jež touto procedurou začnou procházet dříve, nežli se dostanou do Evropy.

Autoři plánu argumentují tím, že by zřízení migračního hotspotu výrazně ztížilo možnosti nelegálních pašeráků převádět přes hranice ženy a děti, čímž by se mimo jiné snížil počet utonulých ve Středozemním moři a převaděči by přišli o významný zdroj peněz. Podobný plán jistě vzbudí u české veřejnosti — i pod vlivem nedávného vyjádření premiéra Sobotky — určité pozdvižení, neboť viděno pohledem Středoevropana žijícího v české kotlině bez přístupu k moři půjde o plýtvání prostředky.

Kam investovat?

Evropská čtyřka však má k podobnému návrhu dobré důvody, a to nikoliv pouze humánní a humanitární. Je třeba si uvědomit, že státy jako Itálie a Španělsko vynakládají obrovské finanční prostředky na pobřežní stráž, která však v případě zajetí lodi s nelegálními migranty nemůže udělat nic jiného, než je v bezpečí přepravit na půdu EU. To hraje do karet překupníkům, kteří vědí, že stačí od zoufalých migrantů vybrat peníze, posadit je na loď a o jejich osud bude postaráno.

Dilematům čelí pouze Evropané — je možné nezachránit lidskou bytost? Je možné ji vrátit do země, kde bude vystavena násilí? Jak vysvětlit Evropanům žijícím mnohdy v nedobrých sociálních podmínkách, že se budou mít ještě hůře „jen“ proto, že zachráníme další Afričany?

Modelovým příkladem je Španělsko, které vynakládá enormní prostředky na zajištění vlastních námořních hranic a vnitřní bezpečnosti a současně vysvětluje svým občanům, že se v některých regionech musí smířit se čtyřiceti procentní nezaměstnaností.

Investování prostředků přímo v místě problému je však z dlouhodobého hlediska lepší, nežli čekání na přeplněné lodě brázdící Středozemní moře. Je však otázkou, zda zřízení jednoho registračního místa je tím nejefektivnějším krokem a zda by řešení příčin vzniku migrace nemělo jít za horizont jednoho či dvou volebních období politiků, kteří jej navrhují.

↗

Státy jako Itálie a Španělsko vynakládají obrovské finanční prostředky na pobřežní stráž, která však v případě zajetí lodi s nelegálními migranty nemůže udělat nic jiného, než je v bezpečí přepravit na půdu EU. Repro DR

Afrika v sobě ukrývá velký ekonomický potenciál, který však není dostatečně využit. Zatímco v letech 2000 až 2015 kontinent zaznamenával ekonomický růst, v roce 2016 došlo po více jak dvou dekádách k jeho poklesu a pro rok 2017 se předpokládá, že dosáhne výše kolem 2,6 procenta, což je jen nepatrně více, než je předpokládaný nárůst populace.

Lze tedy očekávat, že pokud se nenajde řešení, jak zlepšit životní situaci především mladé generace, poroste její mobilita, a to jak napříč kontinentem, tak mimo něj. Otázka řešení migrace proto vyžaduje diskuzi o zlepšení životních podmínek afrického kontinentu, a zejména pak odstranění chudoby, kterou můžeme považovat za spouštěč všech dalších souvisejících rozvojových problémů.

Připustíme-li, že jedinou šancí na řešení otázky migrace je natolik zlepšit situaci v Africe, že mladí nebudou mít důvod kontinent opouštět, nabízí se celá série otázek, jak toho dosáhnout a jaká výše finančních prostředků „už bude stačit“.

Zejména druhá otázka vyvolává kontroverze, neboť mnohdy máme ne neoprávněný pocit, že peníze určeny na rozvojovou pomoc mizí v nedohlednu a dopady vynaložených prostředků nejsou nikde vidět. Kde je tedy záruka, že nový plán evropské čtyřky neskončí jako „černá díra“, do které budou nekontrolovatelně plynout finance?

Jedním z možných nástrojů může být větší zapojení soukromých investorů, kteří mohou v Africe investovat své prostředky pro ryze komerční účely. Docílíme-li toho, že se kontinent stane investičně zajímavým, budou do něj směřovat finanční prostředky v mnohem větší míře, než tomu může být skrze oficiální rozvojové kanály. Soukromé prostředky pak mohou být částečně využity i pro nekomerční účely v podobě vybudování nových škol či nemocnic a v duchu společenské zodpovědnosti mohou být využity ve prospěch řadových obyvatel.

Tento modelový stav však nenastane bez toho, aniž by investoři měli jistotu, že investují v prostředí, které je politicky stabilní a řídí se fungujícím právním rámcem. Prediktabilita politického a právního prostředí je nutnou podmínkou k tomu, aby investoři byli ochotni v zemích Afriky zůstávat a nevyužívaly například obrovské přírodní zdroje jen pro vlastní obohacení.

Přítomnost EU v Africe v podobě malého hotspotu může být nástrojem, jak nejen řešit aktuální migrační situaci, ale také jak přispívat k rozšiřování evropských hodnot vedoucích k politické stabilitě.

Paradoxem je, že tohoto kýženého stavu není možné efektivně dosáhnout bez spolupráce s místními představiteli, kteří však jsou často ukázkovými příklady řady místních neduhů — příkladem za všechny může být čadských prezident Idriss Déby, účastnící se pařížského jednání a současně působící ve funkci od roku 1990.