Válka v Libyi po devíti letech: země se už jen tak nezcelí

Petr Jedlička

Další výročí Kaddáfího pádu se blíží a v zemi se stále bojuje, čím dál víc přitom za účasti jiných států. Zatím nejvýrazněji zasáhl do války jarní vstup Turecka. Aktuálně však hrozí plnohodnotnou intervencí i Egypt.

Podobě jako za války proti Kaddáfímu tvoří i dnes většinu bojovníků příslušníci městských a klanových milic. Foto NAOC

Na konci června 2011 stála Libye na jednom ze svých pomyslných rozcestí. Tehdy několikaměsíční válka vyrostlá z arabského jara byla už v podstatě rozhodnutá. Bojovalo se jen pozičně. Povstalecké armády postoupily za pomoci letectva NATO na osmdesát kilometrů od Tripolisu a budovaly zázemí pro závěrečný útok. Muammar Kaddáfí nabízel okamžitý mír, svobodné volby pod mezinárodním dohledem a vlastní odchod z politiky, pokud volby prohraje. Pro povstalce a jejich patrony, zvláště pro Francii, USA a Británii, nebylo toto již přijatelné — na Kaddáfího byl ostatně vydán mezinárodní zatykač. Byly tu ale jiné možnosti: Kaddáfí se mohl sám vydat; dalo se jednat s armádou; státy NATO mohly tlačit na předání moci a poté zprostředkovat state building. Nakonec se nestalo nic. V srpnu 2011 byla pak ofenzíva obnovena a v říjnu Kaddáfí proslule zlynčován.

Čtete rádi analýzy zahraničního dění z dílny Petra Jedličky? Podpořte rubriku Svět a pomozte jí rozšiřovat kapacity.
×

Dnes má Libye za sebou necelých devět let postkaddáfíovského vývoje, z nichž sedm posledních se v zemi soustavně bojuje. V první fázi šlo o střety různých mocenských skupin opírajících se o milice různých klanů a měst. Následně v roce 2014 přišel střet mezi vládou a vedením pochybně zvoleného parlamentu. V květnu 2014 se pokusil o puč maršál Haftar vystupující jako velitel nové celolibyjské armády, v letech 2015 a 2016 bojovali všichni se všemi a k tomu ještě s Islámským státem a od dubna 2019 opět blok tripolské vlády s blokem maršála Haftara.

Na konci loňského roku a začátku letošního se už už zdálo, že Haftarovy síly zvítězí — maršálovy oddíly vycvičené s pomocí egyptských poradců, vyzbrojené za peníze Spojených arabských emirátů a posílené žoldnéři z Ruska měly pod kontrolou takřka celou zemi. Ovládaly už i část Tripolisu. Pak se však na stranu vládního bloku postavilo otevřeně a se vší vahou Turecko. Do Libye dorazily nové zbraně i jednotky ze Sýrie. Haftarova ofenzíva byla zastavena a následoval protiútok. Od minulého měsíce se maršálovy jednotky už jen stahují.

Poslední událostí libyjské války je několik dnů staré vystoupení egyptského prezidenta-diktátora Sísího: Egypt začíná oficiálně cvičit a vyzbrojovat kmenové milice stavící se na Haftarovu stranu a pokud vládní jednotky postoupí za současnou linii fronty u Syrty, vstoupí do Libye přímo egyptská armáda

Rozsah oblastí kontrolovaných vládou (modrou), Haftarem (červenou) a pouštními kmeny (zelenou). Většina měst je v Libyi při pobřeží a na severozápadě, centrální oblast (zde Haftarova) je pustá a takřka neosídlená. Repro livemap, DR

Haftar jako menší zlo?

Podobně jako svého času v Sýrii není ani dnes Libyi snadné říci, kdo je větší padouch a jestli někdo hrdina. Tripolská vláda se v roce 2014 postavila proti novému parlamentu vzešlému z voleb, ty byly ale krajně problematické a proběhly pouze s osmnáctiprocentní účastí. Haftar se tentýž rok pokusil o puč a navzdory neúspěchu získal na svou stranu parlament — přesunul jej pak na východ do své bašty Tobruku a nechal zvolit protivládu.

V roce 2016 se začínalo zdát, že tím nejmenším zlem bude pro rozvrácenou zemi vláda právě Chalífy Haftara. Maršálovy jednotky se zdály nejdisciplinovanější. Byl schopen porážet džihádisty a jednalo se i o společném boji proti pašerákům migrantů. V dubnu 2019 však, krátce před již připravenou mírovou konferencí a těsně po zvládnutých místních volbách, porušil Haftar klid zbraní a začal v rozporu s dřívějšími sliby opět útočit.

Ještě do jara letošního roku mnozí Haftara hájili, byť spíš jen už jako nejpravděpodobnější záruku alespoň nějaké stability, ne jako dobrého partnera. S tureckým vstupem do konfliktu a kolapsem Haftarovy ofenzívy se ale vše zase změnilo. Ke klidu zbraní a jednáním o míru vyzývají teď Haftarovi patroni a vládní strana neodpovídá. Maršálovi zůstala věrná milice v Zintánu a strážci rafinerií v Syrtském zálivu. Na jihu přešli však do útoku Tuaregové a vláda uplatila i další dříve džihádistické milice.

Hlavní fronta je aktuálně na linii Syrta — Ubari. S výjimkou Zintánu ovládá vládní blok už celý severozápad.

Maršál Haftar. Foto Magharebia, flickr.com

Čím dál víc proxy válka

Haftarův blok se snažil od počátku vystupovat jako Libyjská národní armáda (LNA) postavená na kostře někdejších Ozbrojených sil libyjské arabské džamahíríe, jak tituloval svůj režim Kaddáfí. LNA měla mít pětadvacet tisíc příslušníků, profesionální výcvik a pevně hierarchické velení. Haftar sliboval, že pacifikuje všechny milice, obnoví v zemi pořádek a potře korupci.

Dnes už je patrné, že něco takového neplatí. Jak síly tripolské vlády, tak Haftarovy mají několikatisícové armádní jádro, většina bojovníků je ale z městských a kmenových/klanových milic, žoldnéřských skupin nebo ze zahraničí. Mezi haftarovci je více prosefionálních vojáků a méně islamistů, ani maršál se ale využívání džihádistických milic neštítí. Loajalita v rámci bloků je přitom proměnná, udržovaná zahraničními penězi. Některé z milic fungují zcela autonomně a poslouchají jen rámcové příkazy.

Mezi analytiky se dlouhodobě debatuje, zda je alespoň z větší části stávající válka v Libyi ještě vnitrolibyjskou záležitostí — zda je vláda v Tripolisu schopna ještě i jiné politiky, než jakou jí nadiktují Turecko a Katar; zda je Haftar skutečně seběvedomým autoritářem, nebo jen loutkou Ruska a Egypta, respektive Saúdské Arábie a UAE.

Novinkou, jíž přinesl letošní rok, je zcela otevřené zapojení se Turecka. V Ankaře byla s velkou pompou odhlasována v parlamentu i možnost nasadit na libyjské půdě regulérní armádu. Turecko také otevřeně, ba téměř s hrdostí, porušuje mezinárodní zbrojní embargo. Rusko například naproti tomu nikdy otevřený vstup do libyjské války nepřiznalo, třebaže na místě jsou pravidelně k vidění nové MiGy — pouze polovičatě připouští podporu stabilizaci (tj. Haftarovi) a zapojení žoldnéřů ze slavné Wagnerovy skupiny.

S egyptskou pohrůžkou intervencí, s otevřeným slibem vyzbrojit další kmenové milice a v kontextu výše uvedeného je zřejmé, že zainteresovaní sousedé chtějí své zájmy v Libyi obhájit stůj co stůj. A vzhledem k tomu, že žádná strana nemá zjevně sílu na úplné ovládnutí válčiště, potrvá konflikt dále. Země rozdělená na vlivové zóny nejrůznějších skupin a nyní i mocností se už jen tak nezcelí. Naděje na mír a smíření v potenciálně nejbohatším státě severní Afriky je po devíti letech bojů stále v nedohlednu. 

Další informace:

    Diskuse
    June 29, 2020 v 20.19
    Produkce ropy

    Pokud čtenáře zajímá, jak konflikt ovlivňuje produkci ropy, zde dva grafy. První obsahuje údaje až do konce minulého roku, druhý jen do roku 2017, ale zase s vysvětlením jednotlivých propadů a nárůstů.

    1) https://www.stratfor.com/sites/default/files/styles/wv_small/public/libya-oil-production-092419%20%281%29.png?itok=sytzp1DU

    2) https://static.seekingalpha.com/uploads/2017/8/1/35699545-15015652588855407_origin.jpg

    Pro kontext se patří doplnit, že v roce 2011 se cena ropy pohybovala mezi 80 a 120 dolary za barel. Aktuálně je na 40 dolarech, a to po jarním propadu stoupá.