Na začátku června proběhla celou řadou evropských i českých médií zpráva o obvinění německé kapitánky a aktivistky Pii Klempové za to, že během několika let zachránila na lodi Iuventa přes šest tisíc migrantů, kteří se na malých člunech snažili dostat z Libye do Itálie. Celá věc se odehrála v letech 2016 a 2017 a loď, kterou zabavily italské úřady, patřila neziskové organizaci Sea Watch.

Nechci se tu pouštět do rozborů mezinárodního a námořního práva, na to nejsem expert a není to v tuto chvíli tolik důležité. Rozhodnutí nakonec musí padnout u soudu. Zmíním jen na okraj, že Pia Klempová se odvolává právě na mezinárodní dohody, které na moři přikazují záchranu lidí v nouzi.

Chci se však zamyslet nad obecnější rovinou, kterou nám tento případ a diskuse o něm odkrývá. A to je především externalizace některých migračních problémů, která je posledních několik let velice populární mezi evropskými politiky. Když se diskutuje o řešení problému migrace, je zdůrazňován především bezpečnostní aspekt. Musíme chránit naše hranice za každou cenu a velice opatrně a pečlivě si vybírat, koho vůbec do Evropy pustíme. Proti tomu se dá těžko co namítat. Věc začíná být méně černobílá, pokud se ale zaměříme na jeden faktor, který v tvrdé ochraně hranic hraje velice podstatnou roli.

A tím je moře. Obrovská masa vody, která obklopuje jižní hranici EU, tedy Itálie, Řecka a Španělska. Jednak na celém pobřeží jen těžko postavíme plot nebo zeď, jednak máme stále k dispozici celou řadu mezinárodních dohod, které mluví o povinnosti zachránit tonoucí nebo lidi v nouzi. Nehledě na to, že když vidím někoho se topit, prostě mu pomůžu. O možnosti nechat migranty topit ve Středozemním moři nakonec také mluví (naštěstí) jen ty nejextrémnější a ojedinělé hlasy.

Z jednání našich politiků ale vidíme, že se tuto věc podařilo posunout o kousek dál od Evropy. Tedy na břeh Afriky, případně Turecka. Dohoda mezi EU a Tureckem o zadržování migrantů výměnou za příliv masivních investic je poměrně dobře známá. Ne tolik se však možná už mluví o tom, že italská vláda platí nemalé částky libyjským převaděčům a pašerákům za to, že migranty nepošlou na volné moře, ale naopak si je nechají v uprchlických táborech.

O těchto táborech dlouhodobě informují například Lékaři bez hranic, ale i některá média. Obecně tyto tábory označují za peklo na zemi, kde probíhá obchod s lidmi, otroctví, prostituce, znásilňování — nemluvíme o naprostém nedostatku potravin, natožpak lékařské péče. V důsledku můžeme říci, že Evropská unie financuje drastické mučírny a platí libyjským gangům za to, že vlastně berou na sebe evropský problém — tedy zadržují migranty na africkém kontinentě a naši politici se pak mohou tvářit, že migrační krizi vyřešili. Gratulujeme a jedeme dál černým lesem kolem bílých skal.

Vrátím se ještě k jednomu argumentu, který často zaznívá jako ospravedlnění tohoto evropského postupu vůči migraci v Africe. Ten zní, že když budeme migranty na moři zachraňovat a nebudeme je vracet do Afriky, bude to fungovat jako pobídka pro další, bude to vlastně taková cestovní kancelář do Evropy. Dovolím si to rozporovat. Většina migrantů, kteří přicházejí do Libye a snaží se dostat do Evropy, tak nečiní proto, že by se těšili, že je evropské lodě vyloví z moře a zavřou do detencí. Činí tak proto, že jsou zoufalí, nevidí pro sebe ani své rodiny žádnou relevantní budoucnost, případně utíkají z válek nebo z hladomoru.

Je pravdou, že mají velice často naprosto zkreslené představy o tom, jak Evropa funguje a co je případně čeká. Ale většina Čechů si podmínky, ve kterých tito lidé žijí, vůbec neumí představit. Je pak velice jednoduché říct, že mají pracovat nebo se snažit. Ale zaplatit velké peníze pašerákům, vydat se na extrémně rizikovou cestu přes poušť a potom několik měsíců čekat a trpět v táborech v Libyi, to opravdu neudělá člověk jen proto, že se mu někde doma nelíbí nebo že by chtěl lepší hodinky. To dělá zoufalý člověk, který vyčerpal všechny ostatní možnosti.

Evropa nemůže přijmout celou Afriku. Nemůže přijmout ani všechny migranty, kteří se snaží do Evropy dostat. Ale my jsme se dostali ještě o několik kroků dál. Proto, abychom měli pocit, že se nás to netýká, a abychom nemuseli pomáhat vůbec nikomu, financujeme nelidské tábory, platíme zločincům a tváříme se, že jsme problém vyřešili. Evropa by mohla bez problémů přijímat desítky tisíc lidí každý rok, ale místo toho raději potrestá několik dobrovolníků, kteří se pokusili zachránit před smrtí alespoň hrstku zoufalých migrantů.