„Tak ty pojedeš do Mardinu, jo? Nikdy jsem tam nebyl. Ale můj dědeček žil ve vesnici opodál. V létě je tam šílené vedro, všichni spí na střechách. Vyprávěl nám, že ho občas v noci probudilo, jak vesničané bezcílně střílejí ze střech do tmy. Ratatatata! Tak si taky pořídil zbraň a po nocích bezcílně střílel. To je moje jediná vzpomínka na Mardin,“ popisuje se smíchem Mahir, zatímco večeříme u jeho kamaráda Ahmeta v Afyonu, zapadákově v centrálním Turecku.

„A moc tam drží v rukou bohaté rodinné klany. Koukej si mezi nimi najít ženicha! A nám nějakého najdi taky,“ popadá se za břicho Ahmet, který zrovna se sebeironickým pohledem servíruje do černa spálené kuře.

„Ptá se tě na politické názory. On je… jak se tomu říká... ne rasista… nacionalista!“ vysvětluje Mahir, který dělá mezi mnou a Ahmetem tlumočníka.

Ahmet představuje nejlepší možnou karikaturu současné turecké politiky. Na paži se mu hrdě skví vytetovaný podpis zakladatele Turecké republiky Kemala Atatürka. Srdíčko tomuto ubručenému medvědovi, který po většinu svého volného času spí, kouří nebo konzumuje zmrzlinu, radí volit národoveckou stranu MHP.

Jenže MHP vstoupila po volbách v roce 2015 do koalice s Erdoğanovou stranou AKP. A Erdoğana Ahmet nesnáší, protože nesnáší islám, jejž současný prezident využívá jako nástroj upevnění moci. Tak to prý příště hodí raději sociální demokracii, která v parlamentu představuje nejsilnější opoziční sílu, na zradu světonázoru nehledě.

Rozprávíme v poklidu o turecké politice — ta se jeví být relativně nevýbušným tématem, neb alespoň na averzi k Erdoğanovi se shodneme. A tu zmíním nedávné odsouzení několika poslanců z prokurdské levicové strany HDP pro jejich údajné napojení na Kurdskou stranu pracujících (PKK), kterou Turecko považuje za teroristickou organizaci. Právě HDP a její nečekaný desetiprocentní zisk v posledních volbách připravily Erdoğana o parlamentní většinu. Postup Turecka vůči předsedovi HDP Demirtaşovi v listopadu zpochybnil Evropský soud pro lidská práva.

„Ti ať ve vězení třeba shnijí, jsou to teroristi!“ zabručí Ahmet, zatímco válčí s kuřecím stehnem. Do černa spálené maso na jeho talíři je přes čas strávený ve výhni v jádru zmrzlé.

Nejednalo se o první hovor s Turky, v němž vyšlo najevo, že turecký obraz Kurdů přejímají i zatvrzelí odpůrci Erdoğana. Tu jim jako záminka k zášti slouží konflikt Turecka s PKK a domněnka, že Kurdové chtějí rozdělit zemi, jindy ke Kurdům odkazují jako k méně vzdělaným lidem s přehnaně velkými rodinami.

Jen pár syrských chlapců

Do Mardinu jsem se přes varovné úšklebky Mahira a Ahmeta vypravila. Prakticky nic jsem o městečku v jihovýchodní kurdské části země nevěděla. Snad jen, že jde o historický skvost ležící na severu někdejší Mezopotámie — pouhých čtyřicet kilometrů od syrských hranic. Západní ministerstva zahraničí — včetně českého — proto vůbec nedoporučují do oblasti jezdit.

Staré město se rozpíná na prudkém svahu, takže domky z dáli vypadají jako obří schody vedoucí k hradu nad městem. Zářijové slunce měkce osvětluje kamenné béžové zdi. Hlavní silnice tvořící jádro starého města je obsypána obchůdky se šperky, mýdlem, mandlemi v modrém cukru a naprosto fenomenálním syrským červeným vínem. Kolemjdoucí ohlušuje rytmický hluk mašin meloucích kávová zrna, ulicemi se krade kardamomové aroma. Všude dveře dokořán.

Voňavým ruchem korzují turisté, kteří se po koupi oříšků a sušeného ovoce uvelebují na terase jedné z mnohých kaváren. Orientální sen svádí peněženky zahraničních lovců východní exotiky. Jediným příznakem blízkosti syrského neštěstí jsou syrští chlapci, kteří v areálu nejstarší medresy fotí v naději na pár drobných turisty.

Kurdský novinář s hlubokýma očima mne zve do svého malého knihkupectví na kávu a daruje mi svou vlastní knihu s obrázkem Klimtova Polibku na přebalu — prý je to turecká verze Romea a Julie. Vysoký Syřan mne vykrmuje pistáciovými sladkostmi a pouští mi své roztomilé pokusy o počátek youtuberské kariéry. Na jednom z videí prohlašuje: „Chci Turecku a Mardinu strašně moc poděkovat. Nikdy jsem se tu necítil jako uprchlík!“ Večer s přáteli rozjíveně tančíme tradiční tanec, který spočívá ve zběsilém třesení rameny, a pištíme u toho „tililí!“

Do Mardinu se pod vlivem sluncem zalité idylické vzpomínky na pohled z hradu a skořicovou příchuť vína vracím na sklonku prosince. Chci tady strávit víc času. Nebe i město se během mé nepřítomnosti převlékly do šedé. Předčasně stažené rolety, kliky k obchodům zamčené za kovovými mřížemi. Občas vypadává elektřina a ulicemi už nekorzuje nikdo kromě přírodních živlů. Svévolný vítr, ostrý mráz a dokonce sníh! A já si myslela, že do Turecka uteču před zimou.

„Já se z tohohle pekla snažím šest let dostat a někdo jiný sem jede dobrovolně a chce se tu pozdržet. Zajímavý,“ píše mi Navdar před naší schůzkou u čaje. „Nepatřím sem,“ pokračuje na vysvětlenou, když se o hodinu později scházíme na náměstí uprostřed starého města. Do tváře mu padá tma. Až když vcházíme do světla syrské pizzerie, všímám si jeho výrazu. „Máš strašně smutný oči,“ vypadne ze mě. Navdar místo odpovědi sklopí hlavu.

Byly to právě Navdarovy strašně smutné oči, skrz něž jsem se během svého druhého pobytu na Mardin mnohokrát podívala.

Během své zářijové dvoudenní návštěvy jsem okusila pouze díl mardinské každodennosti. Čarokrásnou maskaru místa vzniku civilizace, jejž spolu sdílejí Kurdové, Arabové i Turci — a ještě u toho stíhají vařit výbornou kávu. Přesně tak se turecký stát od roku 2005 snaží Mardin prezentovat. Jako okouzlující kolébku civilizace, jako demonstraci mírumilovného multikulturního soužití.

Pokrytectví turecké politiky