Vzpomínka na arménskou genocidu

Tento týden si Arméni po celém světě připomněli počátek vyvraždění několikamilionové komunity v Osmanské říši. Více než sto let staré události dodnes vyvolávají vášně doma v Turecku i na mezinárodní scéně.

Dne 24. dubna si Arméni ve svém samostatném státu i příslušníci po celém světě rozptýlené diaspory připomněli tragické výročí. Právě na toto datum tradičně připadá výročí začátku dvou let deportací a masakrů, které bývají označovány za první genocidu 20. století – a které přinesly utrpení a smrt statisíců, podle některých odhadů více než jednoho a půl milionu, mužů, žen a dětí.

Obrovská lidská tragédie, jež podle mnohých předznamenala osud židovského obyvatelstva za druhé světové války, se odehrála mezi lety 1915 a 1917 na území skomírající Osmanské říše. Asi dva miliony Arménů, kteří obývali převážně Istanbul a východní oblasti Malé Asie, sice patřily mezi nikoliv nejpočetnější, ale rozhodně nejvlivnější menšiny v etnicky a nábožensky pestré monarchii.

Jako křesťané museli čas od času čelit perzekucím ze strany většinově muslimského obyvatelstva, a osmanští vládci, ať už na místní nebo celostátní úrovni, bohatou komunitu rádi využívali jako obětní beránky v čase krize. A ta se v pozdní Osmanské říši vyskytovala často. Obzvlášť strašlivé pronásledování Arméni zažívali už v letech nedlouho před genocidou – za nechvalně proslulého sultána Abdülhamida II. (1876–1909), který nechal mezi lety 1894–1896 v sérii masakrů pobít až tři sta tisíc lidí. Ještě v dubnu roku 1909 přišly o život další desítky tisíc Arménů, když se svržený sultán na krátkou dobu dostal zpátky k moci a jeho příznivci rozpoutali sérii pogromů.

Nepovedená modernizace
Je historickým paradoxem, že genocida, při níž byla systematicky vyvražděna téměř celá arménská populace na území Osmanské říše, nakonec vyšla z prostředí tureckých modernizátorů, jež s Armény spojovalo nepřátelství k despotickému, náboženstvím posedlému vládci. Spáchala je totiž vláda vedená takzvanými Mladoturky, reformátory původně usilujícími o modernizační reformy a obnovení ústavního pořádku.

Repro_babam_sultan_abd_lhamidK rozsáhlým pogromům na arménskou menšinu docházelo už za nenáviděného sultána Abdülhamida II. (r. 1876–1909), kterého se Arméni pokusili neúspěšně zavraždit. Repro Babam Sultan Abdülhamid

Arméni se nenáviděnému Abdülhamidově režimu neváhali postavit na odpor, militanti z jejich Arménské revoluční federace (ARF) po celý konec 19. a začátek 20. století prováděli ozbrojené útoky na osmanské cíle; v roce 1896 se jim podařilo obsadit Osmanskou banku a o devět let později jejich bombovému útoku těsně unikl sám sultán. Když však byl v roce 1907 Abdülhamid svržen mladotureckým převratem, Arméni jej podpořili a ARF se dokonce přihlásila k teritoriální integritě Osmanského státu.

Dalo by se říct, že spolu turečtí a arménští revolucionáři na sultánově pádu aktivně spolupracovali a společný postup koordinovali na konferencích v Haagu (1899) a v Paříži (1907). Mladoturečtí představitelé hlasitě odsuzovali pogromy na arménském obyvatelstvu; například budoucí předseda Sněmovny a následně i Senátu, Ahmet Rıza, je označoval „plivnutí do tváře islámu a porozumění Koránu“.

Liberálové z řad Mladoturků, jako byl princ Sabahaddin (1879–1948), snili o usmíření mezi náboženstvími a etniky prostřednictvím zrovnoprávnění jejich postavení a vytvoření společné, osmanské národní identity:

„My [Turci] a menšiny jsme žili odděleně. Přemýšleli jsme odděleně. Zatím nic nás nedokázalo sblížit. Vzhledem k tomu, že to právě my jsme vtrhli do jejich zemí a dobyli je, právě my máme zodpovědnost za to, abychom obměkčili jejich srdce. Je to zároveň naší povinností i v našem vlastním zájmu.“

Ne Osmané, ale Turci
V příštích letech se uskutečnila úplně jiná vize, která ukázala, že pro menšiny není ani v modernizující se Osmanské říši (a později Turecku) žádné místo. Tragickou proměnu postojů zapříčinila kombinace několika vnějších a vnitřních faktorů.

Prvním z nich bylo dlouhotrvající rozdělení samotných Mladoturků, kde postupně převážili zastánci nikoli osmanské, ale výlučně turecké dominance a v některých případech dokonce rasové čistoty, jak to bylo tehdy v západních kruzích populární. Už ne muslimské náboženství, ale turecká rasa měla být základem diskriminace a jejím zájmům musely být podřízeny všechny odbojné menšiny – Řekové, Arabové, Kurdové a samozřejmě Arméni.

Liberálové jako princ Sabahaddin byli obviněni z toho, že jsou ve skutečnosti britští nebo rovnou arménští agenti, a brzy se museli vrátit do exilu v zahraničí, protože ani v Osmanské říši zbavené despotického sultána pro ně nebylo místo. Plnou moc ve státě v roce 1913 převzali „tři pašové“ – ministr vnitra Talat Paša, ministr námořnictva Džamal Paša a ministr války Enver Paša –, jež sdíleli vizi etnicky čistého státu. Jejich vláda krvavě potlačila sérii kurdských povstání a během jediného měsíce nechala vysídlit na sto padesát tisíc řeckých obyvatel maloasijského pobřeží.

Sabahaddin_foto_timeturkPrinc Sabahaddin (1879–1948) si představoval Osmanskou říši tolerantní k etnickým a náboženským menšinám. Mezi Mladoturky však převážila vize tureckého etnického nacionalismu a umírněný princ byl nucen znovu odejít do exilu. Foto Timeturk

K arménské tragédii neblaze přispěly také Balkánské války (1912–1913), při nichž Osmanská říše přišla prakticky o veškeré evropské území, a do zbývajících oblastí byly nuceny uprchnout statisíce lidí. Mnozí z těchto utečenců byli přesídleni právě na území s výraznou arménskou menšinou, což přirozeně vyvolávalo konflikty, přinesli s sebou navíc (mnohdy pravdivé) zprávy o hrůzných masakrech na vyháněném obyvatelstvu, z nichž byli šmahem obviňováni všichni křesťané.

Sami Arméni už tak museli dlouho čelit nenávistným stereotypům, podle nichž nejen chtěli s podporou Ruska rozvrátit jednotu Osmanské říše, ale rovnou „pili krev“ muslimským sousedům.

„Křesťané, tyjící z naší nevědomosti, nám už celá staletí kradou naše místo a připravují nás o naše práva,“ píše se v jednom dobovém pamfletu. „Tyto zmije, jež jsme si hřáli na prsou, vysávají krev našeho národa. Jsou to červi zažírající se do našeho masa, s nimiž musíme skoncovat. Je třeba využít všech prostředků, abychom se od nich osvobodili.“

Velká válka
Rozhodujícím faktorem se stala teprve následující a mnohem ničivější válka; ta, která vypukla v roce 1914. V ní se Osmanská říše postavila po bok Německa a Rakousko-Uherska, od nichž si slibovala obnovení mocenského postavení a oslabení nenáviděného Ruska a Británie. Pozitivně bylo vnímáno zejména Německo, jež si na rozdíl od zmíněných koloniálních mocností neparcelovalo celé desítky let osmanské území, a jež Mladoturci obdivovali pro vyspělé hospodářství a efektivní válečnou mašinérii.

Byla to fatální chyba. Už tak oslabený a ke všemu zaostalý stát musel bojovat na devíti frontách. Pokus o osmanskou ofenzivu na východě proti Rusku rychle selhal, zahynuly tisíce osmanských vojáků a ministr války Enver Paša rychle našel ideálního obětního beránka. Údajně zrádné Armény, kteří měli kolaborovat s ruským nepřítelem. Jako první přišli na řadu arménští vojáci, zbavení zbraní, poslaní do pracovních táborů a následně pobití. Arménská komunita tak hned na začátku přišla o ty nejschopnější se bránit. Onoho osudného 24. dubna pak byla zatčena a po nějaké době popravena většina arménské elity žijící v Istanbulu včetně poslanců a předních intelektuálů.

Následovalo zabavení majetku a nucené přemístění Arménů do nejodlehlejších oblastí říše v syrské poušti. Při „pochodech smrti“, dlouhých často tisíce kilometrů, zemřely statisíce hladem a nemocemi, další desetitisíce, možná statisíce byly po cestě ubity k smrti nebo zmasakrovány. Ať už samotnými osmanskými vojáky, kteří měli alespoň teoreticky svěřené Armény chránit, nebo mnohdy polovojenskými jednotkami složenými z místních Kurdů. Statisíce žen a dětí byly přinuceny konvertovat k islámu a přežily v rodinách místních obyvatel. Ostatní přeživší skončili v koncentračních táborech.

Foto_wmcNásilně deportovaní Arméni museli absolvovat stovky kilometrů dlouhou cestu do syrské pouště, při které většina z nich zemřela následkem hladu a nemocí, nebo byla zmasakrována. Foto WmC

Celému hrůznému divadlu mlčky asistovali němečtí spojenci z řad diplomatů a důstojníků a existují zprávy, že se někteří jednotlivci na masakrech dokonce podíleli nebo je alespoň schvalovali. Jak ukazuje letos v dubnu zveřejněná zpráva, zločiny se mohly uskutečnit jen díky německým dodávkám zbraní, na nichž byla osmanská armáda závislá.

Právě do Německa také po neúspěšné válce v roce 1918 utekli „tři pašové“, kteří byli spolu s některými osmanskými důstojníky mezi lety 1919–1920 v nepřítomnosti odsouzeni k trestu smrti. Všichni se v příštích letech dočkali spravedlnosti v podobě atentátů arménské operace příznačně pojmenované Nemesis; jeden po druhém byli popraveni na různých místech po celé Evropě arménskými atentátníky. I v tomto jako by arménská genocida předznamenala události spojené s holocaustem.

Nekončící spor
Více než sto let po jejím vypuknutí zůstává vyvraždění osmanských Arménů živým politickým tématem. Arménské komunity roztroušené po celém světě na jedné straně požadují uznání, že se skutečně jednalo o „genocidu“. Tedy o „koordinovaný plán různých akcí ke zničení podstatných základů života národních společenství s cílem tato společenství zničit“, jak s tímto pojmem ve čtyřicátých letech přišel židovský právník Rafael Lemkin; po hrůzách holocaustu se označení stalo součástí mezinárodního práva. Například jen letos pochodovaly tisíce demonstrantů Los Angeles, kde se nachází největší arménská komunita mimo Arménii, aby se Spojené státy přestaly tomuto pojmenování vyhýbat.

Spáchání genocidy již uznaly vlády 29 zemí včetně Brazílie, Kanady, Francie, Německa nebo Ruska, stejný termín pro spáchané zločiny použil také třeba papež František. Francie dokonce před dvěma lety schválila zákon na trestní stíhání popírání arménské genocidy, podobně jako je to v případě popírání židovského holocaustu, přestože byl nakonec zrušen Ústavní radou. Český parlament uznal vraždění Arménů za genocidu loni 25. dubna.

Demonstrace_la_foto_cbs2 I letos v americkém Los Angeles tisíce lidí demonstrovaly za uznání arménské genocidy vládou USA. Ve Spojených státech žije na jeden a půl milionu lidí arménského původu, velká část z nich právě v Kalifornii. Foto CBS2

Dnešní Turecko, jež vzniklo na troskách poražené a ponížené Osmanské říše v roce 1922, na druhé straně proti pojmu „genocida“ ustavičně bojuje na domácí i zahraniční frontě a jeho představitelé (podepření o menšinu historiků) tvrdí, že se ve skutečnosti nejednalo o systematický pokus vyvraždit celou arménskou menšinu. Nepopírají tedy existenci masakrů, tvrdí ovšem, že byly součástí zločinů spáchaných za světové války, jimž rovněž padli za oběť mnozí muslimové. Současné diskuze považují za zpolitizované s cílem zdiskreditovat Turecko a nejspíše se obávají možných požadavků na kompenzace.

Jak si již řada zemí vyzkoušela, uznání arménské genocidy zpravidla provází diplomatická roztržka s Tureckem. Z tohoto důvodu se k němu dosud neodhodlaly zmíněné Spojené státy, přestože to v předvolební kampani sliboval Barack Obama, a očekávalo se to i od Donalda Trumpa; vyzvalo jej k tomu více než sto členů obou komor amerického Kongresu.

Turecko kromě toho na základě vágně formulovaného článku 301 trestního zákoníku o „urážce tureckého národa“ postihuje na domácí scéně ty osoby, které by genocidu příliš hlasitě připomínaly. Na jeho základě byl trestně stíhán například světoznámý spisovatel Orhan Pamuk a mnozí novináři včetně na šest měsíců odsouzeného Hranta Dinka arménského původu, jehož v roce 2007 zavraždil turecký nacionalista.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.