Rozhovor s tureckým novinářem Yenalem Bilgicim: Potřebujeme odvahu

Yenal Bilgici vede v největším tureckém liberálním deníku Hurriyet společenskou rubriku. Mluvili jsme o situaci kolegů v zemi, kde novináři čelí soudním procesům za zveřejnění vládě nepohodlných informací a dalším perzekucím.

Jakub_cb

Jakub Patočka

28.05.2016 10:28


Spoluautor: Gaby Khazalová

Průhledy

Myenal8

do Turecka


Turecko je klíčové pro řešení uprchlické krize, a tedy i pro vývoj v Evropské unii. Zásadní úlohu hraje i na Blízkém východě. Je to náš vojenský spojenec v rámci NATO. A ještě nedávno mnozí počítali s tím, že by se mohlo stát součástí EU.

Je to také země, v níž je islám jasně dominantním náboženstvím, přitom se jedná o demokracii. Anebo pořád ještě alespoň formálně. Vývoj v Turecku v posledním roce nabral překotné tempo neblahým směrem k autoritářskému režimu pod vedením prezidenta Erdoğana. Pod jeho vedením země obnovila občanskou válku proti Kurdům, současně omezuje a zastrašuje politickou veřejnost.

Naši redaktoři Gaby Khazalová a Jakub Patočka strávili několik dní v Istanbulu a přinášejí k situaci tam exkluzivní materiály: mimo jiné analýzu situace, rozhovor o situaci médií s kolegou z deníku Hurriyet, profil syrského uprchlíka žijícího v místě a reportáž z demonstrace za práva žen.



Související

Redakce tureckého deníku Hürriyet, čítající kolem tisíce zaměstnanců, sídlí hodinu cesty z centra Istanbulu, což ale v čtrnáctimilionové metropoli pořád ještě neznamená periferii. Do moderní budovy deníku, jehož název znamená v češtině Svoboda, se dostáváme přes střeženou bránu, u vstupu odevzdáváme pasy a batohy nám kontroluje ochranka bezpečnostními detektory.

Jeden z největších tištěných listů v zemi – o nákladu čtyři sta tisíc – se profiluje jako liberální, státotvorné a sekulární médium. Je součástí vlivné soukromé mediální skupiny vlastněné Doğanovou rodinou, která zahrnuje i dva televizní kanály včetně turecké CNN a další deníky. Ve světě je Hürriyet znám zejména prostřednictvím své anglické mutace Hürriyet Daily News. Jako jeden z hlavních zdrojů informací o dění v zemi slouží i nám v Deníku Referendum.

Občanská organizace Reportéři bez hranic v květnu uveřejnila žebříček, zkoumající míru svobody médií ve 180 zemích: Turecko se umístilo na 151. místě. Tamější novináři jsou v posledním roce vystaveni zastrašování i soudním procesům, a režim dokonce na některá opoziční média uvalil nucenou správu. Snahu prezidenta Erdoğana nastolit v Turecku autoritářský režim jsme analyzovali včera.

O tom, jaké to je být v dnešním Turecku novinářem a v jakém stavu se nachází tamější mediální prostor, jsme hovořili s vedoucím společenské rubriky deníku Hürriyet Yelanem Bilgicim.

„Před patnácti lety jsem si o víkendu kupoval čtyři až pět tištěných novin, všechny kvalitní a každé s jiným profilem.“ Foto Jan Beránek

Jak výrazně se mediální krajina v Turecku proměnila od doby, kdy Erdoğan nastoupil k moci?

Dám vám příklad. Před patnácti lety jsem si o víkendu kupoval čtyři až pět tištěných novin, všechny kvalitní a každé s jiným profilem. A nejen já. Dnes si lidé stěžují, že nemají co číst.

Kvalita upadla. Proměnila se také profilace mnoha médií - zejména v období po protestech před třemi lety, které započaly bojem o záchranu parku Gezi. Politika režimu některé z nich posunula směrem k liberální levici a donutila zaujmout kritičtější pozice, za což nyní čelí perzekucím.

To je případ deníku Cumhuriyet (česky Republika – pozn. DR), který je dnes hlavním opozičním médiem, přestože tradičně zastával spíše státotvornou republikánskou pozici. Jsou to vůbec nejstarší seriozní noviny v Turecku. Erdoğan mediální prostor polarizoval: buďto vládu podporujete, nebo ne. Při sebemenší známce kritiky se s vámi okamžitě jedná jako s opozičním médiem.

Jakou pozici zastává deník Hürriyet? Jste otevřeně kritičtí?
I pro nás je současná situace paradoxní. Již od svého založení se Hürriyet hlásil k principům turecké republiky. Označil bych nás za liberální a centristické noviny, které si zakládají na pluralitě názorů. Noviny píší někdy mírně napravo od středu, někdy mírně nalevo, ale v Turecku to není zase tak velký rozdíl. Také někteří naši autoři jsou spíše pravicoví, jiní zase levicoví. Redakce je i uvnitř dosti pluralitní a docela si na tom zakládáme.

Na rozdíl od Cumhuriyetu se vůči režimu nestavíme do přímé opozice. Na některých tématech se s vládou shodujeme. Ale přesto nás AKP a její příznivci pokládají za protirežimní. Vidí nás jako strážce starých pořádků. To se odrazilo i ve čtenářské obci – očekává se od nás, že budeme každé politické rozhodnutí režimu kritizovat.

Před nástupem AKP k moci jsme v ostatních tištěných denících měli velkou konkurenci, ta však nyní postupně mizí. K vládě kritická média čelí perzekucím, některé deníky se přesouvají na internet. Zbývají tak noviny loajální Erdoğanovi a ty cílí na úplně jiné čtenáře.

„Na některých tématech se s vládou shodujeme. Ale přesto nás AKP a její příznivci pokládají za protirežimní.“ Foto Jan Beránek

Na čem se s Erdoğanovým režimem shodujete a v jakých otázkách se naopak rozcházíte?

Rozhodně nejsme prokurdské noviny. To máme společné. Naopak kladnější vztah máme k Evropské Unii. To měl ale dříve i sám Erdoğan. Až v posledních letech zaujal protievropskou rétoriku, protože to pro něj bylo politicky výhodné.

Musím ale zdůraznit, že mluvím o obecném postoji novin. Samozřejmě se u nás najdou i komentátoři s jiným pohledem na obě otázky. Část autorů zastává progresivně levicové postoje, jsou však spíš v menšině.

Má pro vás nějaké následky, že jste vydáváni za Erdoğanova nepřítele?
Nečelíme přímým perzekucím ze strany vlády, tak jako například Cumhuriyet. Před volbami ale na naši budovu zaútočila asi stočlenná skupina Erdoğanových příznivců. Rozbíjeli okna a snažili se vniknout do redakce. Samozřejmě si netroufnu tvrdit, zda se útok uskutečnil s tichým souhlasem strany. Nikdo z AKP se však proti ataku nepostavil, a jeden z vůdčích útočníků byl dokonce členem jejich mládežnické organizace. Nyní je poslancem.


Před volbami na naši budovu zaútočila asi stočlenná skupina Erdoğanových příznivců. Rozbíjeli okna a snažili se vniknout do redakce. Foto Levent Kulu

Mluvíme-li o Cumhurriyetu, jaký postoj zaujal váš deník k soudnímu procesu s jeho šéfredaktorem Canem Dündarem, který byl obviněn z propagace terorismu? Postavili jste se za něj?

Šéfredaktor Hurriyetu Sedat Ergin i mnozí další z našich redaktorů, včetně mě, jsme s Dündarem blízcí přátelé. Komentáře mu byly nakloněny, ale zpravodajsky jsme případ příliš nepokrývali. Osobně si myslím, že jsme o něm měli informovat více – i přesto, že výrazněji o něm psali jen v jeho vlastních novinách. Dündar byl přitom jeden ze čtyř novinářů, kteří nás bezprostředně po útoku na naši redakci přišli osobně podpořit.

To není moc velký počet…
Překvapilo mě to. Očekával jsem větší solidaritu jak od našich kolegů, tak od čtenářů. Nijak velkou podporu nevyjádřili lidé ani Dündarovi. Přitom málem přišel o život: někdo se na něj pokusil vystřelit v přestávce během procesu před budovou soudu.

Provládní noviny se k útoku vůbec nevyjadřovaly. Hürriyet před dvěma týdny publikoval v magazínu rozhovor s jeho ženou, která v něm uvádí, že se jí nikdo z Erdoğanovy AKP ani z novinářů neozval. Někteří se na sociálních médiích dokonce vyjadřovali v tom smyslu, že měl útok získat Dündarovi body u veřejnosti.

„Překvapilo mě to. Očekával jsem větší solidaritu jak od našich kolegů, tak od čtenářů.“ Foto Jan Beránek

Jak se podle vašeho odhadu bude proces Cana Dündara a jeho kolegů vyvíjet?

Dojde to asi až k Evropskému soudu pro lidská práva do Štrasburku. To je poslední šance pro každého v Turecku. Nemyslím, že je uvězní. Ale jak se bude proces vyvíjet v jednotlivých instancích si netroudám odhadovat. Závisí to hodně i na konkrétním soudci.

Cítíte obavy o vlastní bezpečí? I sloupkařům Hürriyetu se přece v provládních médiích vyhrožuje. Může to mít vliv na to, jaké texty u vás vycházejí? Zpravodajství v anglické mutaci Hurriyetu zdálky nadále působí jako korektní a kritické.
Nevystupujeme tak ostře jako třeba Dündar. Přesto po útoku na redakci jsme trochu znejistěli a přijali určitá bezpečnostní opatření. Neřekl bych ale, že podléháme autocenzuře. I ze strany majitelů se trvá na naplňování základních ideových principů novin.

Uvědomuji si, že nás někteří čtenáři obviňují z nedostatku kritiky. Přednedávnem jsme například přijali nového sloupkaře, který je docela vyhlášeným podporovatelem Erdoğanovy AKP. Hodně lidí nás za to odsoudilo. Vzhledem k současné situaci mám pro jejich zvýšenou citlivost pochopení.

Myslím ale, že neberou v potaz dlouhodobé a neměnné postoje Hürriyetu ke všem podstatným tématům. Vždycky jsme byly centristické noviny s pluralitní redakcí. Takže čtenáři nám někdy zkrátka podle mého mínění křivdí.

Pozice Hürriyet Daily News, které znáte, je jiná. Patří sice do stejné mediální skupiny jako Hürriyet, ale jsou to na sobě nezávislé noviny, přestože se některé naše texty do anglické mutace překlápějí. Ve srovnání s Hürriyetem je ale liberálnější.

V České republice často kritizujeme novináře za jejich podíl na zhoršování veřejných poměrů, protože dlouhou dobu byli k vládní politice málo kritičtí. Zajímalo by nás, zda novináři v Turecku rovněž necítí díl odpovědnosti za nárůst Erdoğanovy moci? Nepřispěl k jeho vzestupu nedostatek mediální kritiky či její slabost?
Turecká média dělala chyby. Ale ne příliš odlišné od jiných evropských zemí. Nezvládla dostatečně plnit svou kritickou úlohu ve společnosti: namísto hájení veřejného zájmu nahrávala těm soukromým. Měli jsme být více kritičtí ke korupčním kauzám a k vládě samé, dokud to šlo. Na tristním stavu médií nese podíl i nedostatek talentovaných a vzdělaných studentů žurnalistiky. Moje i následující generace nemá k novinářské profesi úctu.

Na druhou stranu musím říct, že být dnes novinářem v Turecku vyžaduje velkou míru odvahy. Jak sami víte, nejsme ve stejné pozici jako vy v Evropě. Stačilo málo a dnes jsme o Canu Dündarovi mohli mluvit už jen v minulém čase.

Turecká veřejnost médiím nedůvěřuje a docela jí rozumím. Média si za to mohou do značné míry sama. Lidé si však na druhé straně neuvědomují, jaká rizika mnozí z nás podstupují.

JAKUB PATOČKA, GABY KHAZALOVÁ


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.