Erdogan bez opozice, Turecko bez naděje

Během posledního roku se v Turecku radikálně změnila politická situace. Redaktoři DR na místě zjišťovali, jak se stalo, že veliké naděje na příznivé změny vystřídala všudypřítomná skepse.

16387368_10211920428516433_685491876215176042_n_1_

Gaby Khazalová

27.05.2016 20:03

13220830_10154066445290605_8808443008550782417_n_1_

Loňské naděje na změny k lepšímu jsou v Turecku ty tam. Foto Jan Beránek

Průhledy

Myenal8

do Turecka


Turecko je klíčové pro řešení uprchlické krize, a tedy i pro vývoj v Evropské unii. Zásadní úlohu hraje i na Blízkém východě. Je to náš vojenský spojenec v rámci NATO. A ještě nedávno mnozí počítali s tím, že by se mohlo stát součástí EU.

Je to také země, v níž je islám jasně dominantním náboženstvím, přitom se jedná o demokracii. Anebo pořád ještě alespoň formálně. Vývoj v Turecku v posledním roce nabral překotné tempo neblahým směrem k autoritářskému režimu pod vedením prezidenta Erdoğana. Pod jeho vedením země obnovila občanskou válku proti Kurdům, současně omezuje a zastrašuje politickou veřejnost.

Naši redaktoři Gaby Khazalová a Jakub Patočka strávili několik dní v Istanbulu a přinášejí k situaci tam exkluzivní materiály: mimo jiné analýzu situace, rozhovor o situaci médií s kolegou z deníku Hurriyet, profil syrského uprchlíka žijícího v místě a reportáž z demonstrace za práva žen.



Související

„Jestli se protestovalo? Ne, žádná reakce, lidi se bojí. A navíc, jde o Kurdy…,“ vypráví odevzdaným hlasem právnička a lidskoprávní aktivistka Deniz Bayramová v istanbulské kavárně den poté, co tureckým parlamentem prošel ústavní zákon zbavující poslance trestněprávní imunity. Schválit jej musí už jen prezident Erdoğan, což se bere jako formalita. Právě jeho vládnoucí strana Spravedlnosti a rozvoje (AKP) totiž pro návrh na druhý pokus v parlamentu získala ústavní většinu, a vyhnula se tak nutnosti uspořádat referendum.

Návrh je dosud nejzjevnějším útokem na opoziční, převážně prokurdské, poslance, kteří nyní čelí trestnímu stíhání za vykonstruovaná obvinění z ohebných přečinů, jako je urážka prezidenta a turecké republiky či podpora terorismu. Postup soudů a konkrétní důsledky pro poslance samé lze jen těžko předvídat. Vzetí do vazby hrozí například i Selahattinu Demirtaşovi, předsedovi kurdské Lidově demokratické strany (HDP), který je hlavním kritikem vlády na půdě parlamentu.

Otázka omezování poslanecké imunity je předmětem legitimní debaty v demokratické společnosti, ne už tolik v případě autoritářského tureckého režimu, jehož cílem je kriminalizovat opoziční názory. Jak země, která ještě před deseti lety usilovala o vstup do Evropské Unie, dospěla do stavu, v němž bezprostředně hrozí, že se budou zavírat opoziční poslanci za nesouhlas s vládní politikou, navíc bez odezvy občanské společnosti?

Černý rok pro tureckou demokracii
Pro vysvětlení je třeba vrátit se k létu minulého roku. Tehdy panovaly velké naděje na příznivé změny, které však Erdoğanův režim rychle zmařil.

V červnových volbách se prezidentovi nepodařilo naplnit svůj hlavní cíl: nezískal dvoutřetinovou většinu, potřebnou pro změnu ústavy. AKP dokonce neměla ani dostatečný počet hlasů pro to, aby mohla vládnout sama. Dlouhotrvající frustrace z korupčních skandálů a poklesu ekonomického růstu zapříčinila, že strana obdržela téměř o tři miliony méně hlasů než v roce 2011.

Z jejího neúspěchu profitovaly obě opoziční strany: republikánská – na Atatürkův odkaz navazující – CHP posílila o čtyři procenta, nacionalistická MHP o dvě. Klíčovým momentem, který změnil rozložení sil, byl úspěch nového subjektu: HDP.

Kritikům Erdoğanovy autoritářské moci se povedlo dosud nevídané: poprvé v historii se k podpoře prokurdské strany připojila i širší část Turků, zejména z řad liberální levice. Strana HDP reprezentovala v předvolební kampani nejen Kurdy, ale i ženy, sociálně znevýhodněné a další menšiny.

Cílem spojenectví bylo překonat desetiprocentní kvórum. A to se podařilo. Právě volební zisk třinácti procent pro kurdskou HDP zabránil Erdoğanově AKP v získání dvoutřetinové většiny, a tím de facto v prosazení změny ústavy na prezidentský systém.

AKP nevyužila žádné možnosti sestavit koaliční vládu. A zbývající tři strany se proti ní spojit nemohly, neboť aliance nacionalistů z MHP s kurdským HDP nepadala do úvahy. A tak prezident Erdoğan vyhlásil na listopad předčasné volby. Právě období před nimi bylo pro další vývoj klíčové.

„Jestli se protestovalo? Ne, žádná reakce, lidi se bojí. A navíc, jde o Kurdy…,“ vypráví odevzdaným hlasem právnička a lidskoprávní aktivistka Deniz Bayramová (na snímku s autorkou analýzy). Foto Jan Beránek

Erdoğan si uvědomil sílu spojenectví svých protivníků a zvolil tu nejúčinnější strategii: využil stále přítomné nenávisti vůči Kurdům a křehkosti mírového procesu. Turecko pozastavilo mírová jednání a obnovilo vojenské operace proti Kurdům na jihovýchodě země.

Sympatizanty kurdské menšiny v čele s představiteli HDP začala vláda označovat za teroristy srovnatelné s Daesh nebo radikální Kurdskou stranou pracujících (PKK), kterou kladla za pomoci velké části médií do souvislosti s atentáty v Istanbulu, v Ankaře či v Suruçi. Snažila se konflikt eskalovat, aby získala záminku k co nejtvrdšímu postupu i proti umírněným kurdským představitelům.

Také vůči liberální části společnosti zvolil Erdoğan politiku zastrašování. Kritiky z řad parlamentní opozice, médií, akademiků a aktivistů, zejména v obou největších tureckých městech, vystavil režim policejnímu násilí na demonstracích, riziku ztráty zaměstnání či dokonce trestním obviněním.

Těžká rána opozici
Čerstvě schválený zákon omezující imunitu poslanců se tak může zdát jen jako další z řady vládních perzekucí, přesto je podstatným předělem. Erdoğan dal svým odpůrcům otevřeně najevo, že ani demokraticky zvolené opozici nedovolí, aby mu bránila v cestě k absolutní moci.

Návrh navíc prošel i za podpory hlasů z opozičních stran – AKP totiž nedisponuje ústavní většinou. Podpora nacionalistické MHP, tichého společníka vlády, je víceméně formalitou. Ruku pro návrh však zvedli i někteří poslanci z hlavní opoziční strany, republikánské CHP, přestože jej v prvním hlasování odmítli.

Obavy z faktické devastace opozice v neděli podpořila další zpráva: Erdoğan jmenoval nového premiéra, svého dlouholetého spojence a bývalého ministra dopravy Binaliho Yıldırıma. Jeho předchůdce Ahmet Davutoğlu svou rezignaci odůvodnil jako „nutnost“. Přestože svůj nesouhlas s politikou prezidenta nikdy otevřeně nevyjádřil, jeho odlišný názor na některé otázky nebyl žádným tajemstvím.

Od jeho nástupce se očekává jediné: absolutní oddanost Erdoğanovi. A tu Yıldırım již mnohokrát prokázal. „Jste připraveni na změnu k prezidentskému systému?“ pronesl za jásotu svých spolustraníků na sjezdu AKP, kde formálně přebíral otěže, a předznamenal tak, že Turecko je zase o krůček blíž k vládě jednoho muže.

Terorismus jako trumf
Naděje na zvrácení nastoleného kurzu, spojované s křehkým spojenectvím liberální levice a umírněné kurdské reprezentace, jsou dnes mizivé. Diskreditace HDP se projevila již v listopadových volbách, v nichž strana ztratila více než dvě procenta.

AKP zopakovala své červnové vítězství, ale s tím rozdílem, že získala dostatečný mandát na sestavení jednobarevné vlády. Nenávistná rétorika AKP vůči kurdské menšině se projevila i ve výrazném úbytku hlasů pro nacionalisty, kteří se k tématu do té doby vyjadřovali nejostřeji.

Kurdská HDP se najednou octla v kleštích. Liberální základna v nich již nevidí naději na pozitivní obrat, Kurdové, jimž Erdoğan de facto vyhlásil válku, se obávají, že by se konflikt mohl jejich podporou vyostřovat. Strana dále ztrácí, čelí všemožným ústrkům a stává se prakticky neviditelnou.

HDP kromě protikurdských nálad ve společnosti oslabila také zmíněná kampaň za boj proti terorismu. Turecká společnost žije v neustálém strachu z dalších atentátů, které vláda klade do spojitosti s Kurdy. Po březnovém atentátu v Ankaře prezident dokonce navrhl změnu v trestním zákoníku na rozšíření definice terorismu.

„Není rozdíl mezi teroristou se zbraní v ruce a těmi, kteří jej podporují svými články. Fakt, že jde o akademika, novináře nebo ředitele občanské organizace, nic nemění na tom, že jde také o teroristu,“ pronesl den po útoku.

A tak už i samu snahu zasazovat se za mírové řešení turecko-kurdského konfliktu a za dodržování lidských práv kurdské menšiny dnes státní moc v Turecku vydává za obhajobu terorismu. Desítky akademiků, kteří podepsali výzvu k ukončení násilností v jihovýchodním regionu, ztratily zaměstnání. Čtyři z nich byli dokonce obviněni z propagandy terorismu a strávili dva měsíce ve vazbě.

Státní zástupce nakonec obvinění změnil na trestný čin „zneuctění Turecka“. Nechvalně proslulý článek 301 trestního zákoníku je Evropskou unií kritizován jako nástroj k omezování svobody slova. Ale AKP se takto daří konsolidovat moc.

Policejní zásahy proti demonstracím jsou v dnešním Turecku běžnou praxí. Foto Jan Beránek

Spojovat s terorismem právě HDP, na jejichž mírových demonstracích umírali při bombových útocích lidé, je na první pohled nelogické, Erdoğanova strategie přesto zafungovala. Tajné služby prokurdské demonstrace bedlivě monitorují, přesto se na říjnové demonstraci HDP v Ankaře podařilo teroristům odpálit dvě nálože.

„Všichni teď chtějí hlavně klid a mír. A AKP, přestože konflikt podnítila, se nyní tváří jako hlavní síla v boji s terorismem,“ objasňuje obavy lidí Bayramová.

Naráží přitom i na pochybnosti, zda má turecký režim na zničení Daesh vůbec zájem. Strach jí pomáhá vládnout a upevňovat pozice. Naznačit ale, že Erdoğanův režim Daesh tiše toleruje, představuje v Turecku velké riziko. Can Dündar, šéfredaktor významného kritického listu Cumhurriyet, jednoho z mnoha terčů vládních perzekucí, byl odsouzen k pěti letům odnětí svobody za uveřejnění článku, který dokazoval, že Turecko zásobuje islámské radikály zbraněmi.

Právnička Deniz Bayramová přitom silně pochybuje i nad objektivitou soudů: „Problematický je především postup státních zástupců a soudů první instance. Jejich rozhodnutí jsou politická a slouží k zastrašování.“ Očekává ovšem, že by soudy vyšší instance mohly i díky domácímu a zahraničnímu tlaku novináře a akademiky obvinění zprostit. „Více se však obávám procesů s kurdskými poslanci, za ty se totiž společnost nepostaví,“ uzavírá.

Jak se vytrácí naděje
Protikurdské názory má i část liberálně levicových aktivistů. Podpora pro obnovení mírových jednání se tak v turecké společnosti hledá jen těžko a staré spojenectví se zdá být ztraceno.

Je nepředstavitelné, že by kurdská otázka mohla být pro občanskou společnost spojujícím tématem. Současně bez jejího řešení přetrvává v turecké společnosti hluboký konflikt, který zostřuje polarizaci a nahrává režimu.

Erdoğanovi se podařilo vytvořit obraz velkého odvěkého nepřítele, který pro Turecko představuje bezpečnostní hrozbu a jemuž se národ musí postavit. Vyhlídky na rehabilitaci HDP, která dnes navíc čelí perzekucím, jsou proto mizivé.

Poslední rok tedy nebyl pro liberálně smýšlející část turecké společnosti nijak příznivý. Zatímco loni v létě se proti Erdoğanovým snahám uchopit veškerou moc zformovala široká opozice, která dosáhla i vlastní parlamentní reprezentace, dnes je občanská společnost v útlumu, zastrašená a roztříštěná.

Deniz Bayramová: Věřím, že prožitá nespravedlnost u mnoha lidí vzbudila větší empatii ke Kurdům. Lidé si říkají, co se asi děje jim, když se režim takto chová k nám, k Turkům. Foto Jan Beránek

Turecko se tak noří do strachu a rezignace. Od protestů v istanbulském parku Gezi, které se rozšířily po celé zemi a vyvolaly naděje na uvolnění atmosféry ve společnosti, uběhly tři roky. Aktivisté sice prozatím zachránili park, ale pamatují si také zklamané naděje na hlubší změny a také smrt svých přátel. Od té doby se policejní násilí na demonstracích stalo běžnou praxí.

Park Gezi navíc na rozdíl od kurdského problému představoval téma, na němž se občanská společnost mohla sjednotit. Do protestů se zapojili lidé bez aktivistických zkušeností, pro něž byl zážitek policejních zásahů určující. „Věřím, že prožitá nespravedlnost u mnoha lidí vzbudila větší empatii ke Kurdům. Lidé si říkají, co se asi děje jim, když se režim takto chová k nám, k Turkům,“ doufá Deniz Bayramová.

Většina ale zůstává skeptická. „Hodně lidí vidí jako poslední naději rozštěp uvnitř AKP, který by ji oslabil. Jenže v to doufali za patnáct let jejího fungování mnozí, a nic se nestalo,“ upozorňuje novinář Yenal Bilgici z předního liberálního deníku Hurriyet. Hladký průběh rezignace premiéra Davutoğlua a následné jednomyslné zvolení jediného a prezidentem vybraného kandidáta Yıldırıma jeho slova jen potvrzuje.

Jako nepravděpodobná se rovněž jeví varianta vzniku nového liberálně levicového subjektu zespodu. Aktivistická sféra je ochromená a roztříštěná – desetiprocentní kvórum v takové situaci fakticky znemožňuje, aby se do parlamentu dostaly nové subjekty.

Turecko ponecháno svému vlastnímu osudu
Turecko se rozdělilo na dva tábory. Jedni politiku prezidenta bezvýhradně podporují, druzí jsou k ní z různých pozic kritičtí: kdo nejde s Erdoğanem, jde zkrátka proti němu. Přitom tomu není tak dávno, co v něj Evropa vkládala naděje.

Premiér Erdoğan po nástupu do funkce v roce 2003 zosobňoval představu moderního, umírněně muslimského a prozápadního Turecka, které se mohlo stát součástí Evropské unie. „Během vyjednávání se na nás ale kladly nové a nové požadavky, bylo to frustrující,“ vysvětluje jeden z důvodů nynější averze mnoha Turků vůči EU novinář Bilgici, který sám sebe pokládá za proevropského liberála. „A nyní na nás Evropa navíc nechala břemeno v podobě milionů uprchlíků,“ dodává.

Během vyjednávání na nás EU kladlo nové a nové požadavky, bylo to frustrující, líčí jednu z příčin současné skepse Turků vůči EU novinář Yenal Bilgici. Foto Jan Beránek

Neschopnost Evropy přijmout svůj díl odpovědnosti a ulevit zemím, které přijímají nezvladatelný počet uprchlíků, je vodou na mlýn Erdoğanově rétorice. Ten ve vzájemném vyjednávání tahá za delší provaz jak na domácí, tak zahraniční scéně. Může udílet Evropské unii povýšené lekce: „Na právech psů a gayů jim záleží víc než na životech syrských uprchlíků,“ řekl turecký vůdce nedávno.

Německý komik Jan Böhmermann, o jehož stíhání v Turecku zažádal sám prezident kvůli tomu, že na jeho adresu přednesl v televizním vysílání urážlivou báseň, glosoval souhlas německé vlády slovy „Merkelová mě Erdoğanovi naservírovala k čaji“. Z pohledu Turků si ale Erdoğan spíše naservíroval k čaji kancléřku Merkelovou.

Nad Istanbulem se tyčí šest minaretů rozestavěné Erdoğanovy mešity – každý muslim přitom ví, že tolik jich smí stát jen v Mekce. V Istanbulu se ale věci dnes jeví tak, že tváří v tvář nastupujícímu autoritářství zůstala turecká společnost úplně osamocena, bez spojenců.


A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Aleš Morbicer - Ostrava

Neděle, 29.Května 2016, 07:49:51

Poznámka na okraj - v Istanbulu už jedna mešita se šesti minarety stojí, slavná Modrá mešita sultána Ahmeda.

Otázka je -- kdyby EU nekladla nové a nové požadavky, jak tvrdí Bilgici, a Turecko bylo v Unii -- jestli by se tohle nestalo, nebo bychom naopak měli velký problém s členskou zemí EU a jejím mocí posedlým sultánem Erdoganem.

Je šílené, co se na Blízkém východě děje - hroutí se státy, muslimové si podřezávají krky jak najatí a celý svět v tom má namočené prsty.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.