Film Zer kurdského tureckého režiséra Kazima Öze je podmanivý příběh o hledání vlastních kořenů. Jeho hlavní hrdina, mladík žijící v New Yorku, se vrací do Turecka, aby objevil mnohé, co dosud netušil, a divák zase objevuje krásu krajiny východního Turecka. Film se začal točit v roce 2013, dokončoval se v roce 2016, režisér stihl využít krátkého období jistého uvolnění napětí v turecko-kurdských vztazích, a dokonce pro svůj film získal i státní podporu.

V některých scénách filmu se objevují kurdští bojovníci, projíždí kolona tureckých armádních vozů, objevují se informace o genocidě Kurdů z roku 1938, ale celkově film není žádná politická agitka, ale osobní výpověď. To ale Kazimu Özovi příliš nepomohlo a už před oficiálním uvedením filmu na istanbulském filmovém festivalu v roce 2017 po něm bylo požadováno, aby některé scény vypustil. Namísto toho je provokativně začernil a ve filmu nechal. Zer získal několik cen na světových festivalech, několikrát byl promítán i v České republice, ovšem mimo běžnou distribuci.

Jak udělat z režiséra teroristu

Kazim Öz má na kontě přes deset většinou dokumentárních filmů zaměřujících se na situaci kurdských obyvatel Turecka. Ještě na začátku listopadu 2018 v rozhovoru pro česká média při promítání Zeru v České republice sice připustil, že má v Turecku potíže s cenzurou, s uplatněním svých děl i se sháněním peněz, ale zároveň řekl, že to vše se týká jen jeho tvorby, ne jeho osobně.

hrozí 7 až 15 let označil za nezdůvodněné

Mezi obvinění na adresu Kazima Öze patří účast na pohřbech členů PKK, kteří vystupovali v jeho filmech, ale taky účast na protivládních protestech v istanbulském parku Gezi v roce 2013. Dnešní režim v Ankaře nezapomíná. Na podporu uvězněného režiséra se vyslovil například český PEN Klub, jeho předseda Jiří Dědeček zaštítil promítání Zeru v Praze. Je ale bohužel nepravděpodobné, že by protesty tohoto typu mohly Özův osud nějak zásadně ovlivnit.

Kazim Öz je jen jednou z mnoha obětí dnešní represivní politiky Turecka. Umělcům, novinářům, politikům, v podstatě komukoli, kdo se nějak angažuje v kurdské věci nebo jakkoli kritizuje vládu, hrozí vysoké tresty. Mluví se o turecké „válce se všemi jinak smýšlejícími“, která dostává globální rozměry. Turecko se skutečně snaží všemi prostředky „lovit“ své kritiky, doma i v zahraničí.

Šest let pro zpěvačku Hozan Cane

Zpěvačka Hozan Cane byla už 22. června 2018 v Turecku zatčena a obviněna z podpory terorismu. Té se měla dopustit tím, že sdílela na sociálních sítích materiály propagující terorismus. V dnešním Turecku to ovšem de facto znamená cokoli kurdského. Hozan Cane (vlastním jménem Saide Inac) tak bylo přičteno k tíži například sdílení dokumentárního filmu „74. genocida v Sindžáru“ z roku 2014 o osudu většinově kurdských jezídů v Iráku, v němž se objevila po boku kurdských bojovnic proti Islámskému státu. Za příslušnost k teroristické organizaci a „znevážení odkazu Mustafy Kemala Atatürka“ jí celkem hrozilo až třináct let.

Soud v západotureckém Edirne nakonec zpěvačku 14. listopadu odsoudil k šesti letům a třem měsícům ve vězení. Pro Hozan Cane to přitom nebylo první střetnutí s tureckou justicí, zatčena byla už v roce 1991 po koncertu ve východotureckém Vanu, tehdy strávila za mřížemi devět měsíců. Po těchto zkušenostech se rozhodla k odchodu do Německa, má německé a turecké občanství a žila v Kolíně nad Rýnem. Nyní se jí zapojení do předvolební kampaně pro kurdskou stranu HDP stalo osudným.

Případů zatýkání německých občanů kurdského a tureckého původu bylo v loňském roce víc. Německé ministerstvo zahraničí varuje občany, aby při návštěvě Turecka nesdíleli a nelajkovali žádné materiály politického obsahu, zvláště ty kritizující prezidenta Erdogana nebo obsahující podporu teroristických (tj. kurdských) organizací. Varování se vztahuje i na soukromě vyjadřované komentáře, protože i u nich hrozí nebezpečí denunciace. „Že se podle německého právního pohledu jedná o svobodu vyjádření, přitom nehraje roli,“ konstatuje výmluvně ministerstvo.

Naopak bylo zrušeno obvinění z podpory terorismu u novinářky Ayly Albayrak, která v roce 2015 zveřejnila článek o konfliktu mezi tureckou vládou a kurdskou stranou PKK. V tomto případě se dá spekulovat, že osvobození novinářky, která byla v letech 2010-1017 reportérkou amerického listu Wall Street Journal v Turecku, nějak souvisí s dnešním komplikovaným vztahem mezi Tureckem a USA a je výrazem snahy naklonit si americkou administrativu. Mnozí jiní novináři v Turecku takové štěstí nemají.

S podporou teroristů proti Kurdům

Dnešní Turecko je příkladem státu, který se sám chová k vlastním občanům teroristicky a toto chování ospravedlňuje či maskuje bojem proti terorismu. Na přesvědčivosti tureckému protiteroristickému zápalu ale ubírá třeba to, že tureckou politiku ve vztahu ke Kurdům podporují i skuteční a náležitě ocejchovaní teroristé: jeden z veteránů syrské teroristické scény Abú Muhammad al-Džúlání, „emír an-Nusry“, vyjádřil tureckému záměru ovládnout kurdské regiony v Sýrii svou podporu. 

Situace v celém blízkovýchodním regionu je dlouhodobě nesmírně složitá a nepřehledná, je to spletenec vzájemných konfliktů, historických křivd, podivných spojenectví. Asi nelze rozlišit absolutní dobro a zlo. Několik věcí ale lze konstatovat i bez přehnaného zjednodušování. Turecko se svými mocenskými ambicemi, diktátorskými manýry a omezováním svobody stává hrozbou nadregionálního významu. Stejně tak je téměř jisté, že turecké tažení proti Kurdům bude mít za následek opětovné posílení islamistického terorismu.

Česká republika jako spojenec Turecka v NATO by měla být ve své kritice jednoznačná. Klíčové ovšem bude, jak se bude vyvíjet postoj Trumpovy administrativy, a to je vzhledem k notorické chaotičnosti, bezhlavosti a nepředvídatelnosti současného obyvatele Bílého domu dost těžké odhadnout. Projevy solidarity asi kurdským umělcům ani tureckým kritikům Erdoganova režimu nepomohou.