Erdoğan stoupal po žebříčku moci vytrvale od počátku své kariéry. Profesionální fotbalista, kluk z chudé istanbulské čtvrti, se stal nejdřív úspěšným starostou Istanbulu, později vůdcem údajně reformované islamistické strany AKP, která za všeobecné voličské frustrace vyhrála v roce 2002 volby a byla schopna vytvořit jednobarevnou vládu. Pod Erdoğanem vládne už šestnáct let. Když byla absolutní vláda této státostrany jedinkrát ve volbách ohrožena, nařídil Erdoğan svým poddaným volební reparát a pak už přesvědčivě vyhrál.

Zpočátku praktikoval mimikry známé z islámské historie, tvářil se jako demokrat. Tuto taktiku uplatnil i vůči Evropské unii. V dobách námluv po zahájení přístupových rozhovorů v roce 2005 vypadal jako reformní islámský politik. Nikdy se však netajil svým konečným cílem uchopit absolutní moc.

Přesto nalákal zahraniční investory, země pod jeho vedením vzkvétala, rozvíjelo se dosud zaostalé vnitrozemí, chudinské čtvrti měst nahrazovaly výškové domy, lid byl korumpován levným bydlením, dodávkami uhlí a potravin. Nízkopříjmové vrstvy a později i nová střední třída ve vnitrozemských oblastech, která se vyšvihla díky hospodářskému růstu, nahrávala Erdoğanově elektorátní demokracii.

Po každých volbách, v nichž Erdoğan „demokraticky“ pomocí své drtivé převahy v médiích a ve veřejném prostoru vyhrával, postupně utužoval svůj autokratický režim.

Jeho cílem bylo pokračování přístupových rozhovorů, které měly podle původních optimistických odhadů skončit v roce 2015, a konečné členství v EU. Evropská komise však vydávala čím dál kritičtější výroční zprávy. A tak se Erdoğan podle známého propagandistického receptu hledání vnějšího nepřítele vůči ní stále více vymezoval.

Potřeboval to v téměř neustálé kampani do různých voleb, které měly zastírat utužování režimu osobní moci. Vrcholem byla roztržka s největšími investory v Turecku, Nizozemím, Německem a Rakouskem, když Nizozemsko a německo odmítlo povolit Erdoğanovi provádět volební kampaň mezi tureckou komunitou v těchto zemích a Erdoğan je za to začal nevybíravě urážet. I Německo však Erdoğana rozzuřilo satirou na jeho diktátorské sklony.

Po údajném puči, který Erdoğanovi posloužil k likvidaci opozice, referendu o přechodu na prezidentský systém a předčasných volbách, které ho potvrdily jako samovládce, se sice Erdoğan uklidnil, ale ve vztazích EU—Turecko už bylo celkem jasno. Erdoğan stále vyhrožuje, že Turecko může změnit geopolitickou orientaci, nicméně členství Turecka v EU už v podstatě nepřichází v úvahu.