Opozice v Turecku je zatím slabá
Lucie TungulAčkoli si někteří dělají naděje, že Erdoganovi časem zlomí vaz slabá ekonomika, klientelismus a další vazby jsou v zemi tak silné, že přes ně pravděpodobně žádné tendence ke změně v dohledné době neprorazí.
Turecko v minulosti několikát stálo na prahu přechodu k demokracii. Téměř dva roky po neúspěšném puči, který tureckému prezidentovi výrazně usnadnil přechod k systému se silně autokratickými prvky, vyhrál Erdogan prezidentské volby s velkým rozdílem oproti svým oponentům a jeho strana v koalici s ultranacionaliskou stranou MHP získala parlamentní většinu.
Je tedy jasné, že ani tentokrát, kdy bylo Turecko díky vývoji spojenému s přípravou na vstup do EU tranzici k liberální demokracii nejblíže, se demokratizace nezdařila. Největší strana AKP je dnes stranou jednoho muže, protože Erdogan vyměnil většinu politiků, kteří s ním ve straně začínali, za loajální muže bez vlastního názoru. Bez ohledu na stranu teď institucionálně přebral klíčovou roli v celém politickém systému a kodifikoval tak pozici, kterou drží již řadu let.
Výsledkem posledních dvojvoleb je jeho vítězství, a i přes nerovnost podmínek souboje zřejmě bez (velkých) machinací s hlasy. Na druhé straně dalším výslekem těchto voleb je pozvolné zasypávání příkopů mezi jednotlivými dosud i znepřátelenými částmi protierdoganovské opozice. Sekulární islamisté, kemalisté, kurdští nacionalisté, ba i apoisté se ke zlomení Erdoganovi moci navzájem potřebují. Obsazení Afrínu prezentuje turecký prezident jako velké vítězství, ale následné dění včetně řádění jím placených islamistických bojůvek a etnických čistek může být varováním pro mnohé Turky, co je může možná ne ihned, ale časem čekat.
Erdogan je jistě velký pragmatik, kterému jeho machiavelistický pragmatismus pomohl na vrchol moci. Dokáže se ale na tom vrcholu zastavit? Jeho současně vyhlašované plány tomu nenasvědčují. Zjevnou snahou je zničit apoisty/Kurdy ... A tak apoistům/Kurdům nezbývá než sjednocovat Erdoganovy protivníky, v čemž jim Erdogan svým jednáním nechtěně pomáhá. Nemají sice letadla ani moderní tanky, ale Apo stále zdůrazňuje, že největší silou je síla organizovaných lidí. Je to role jazýčku na vahách, ale pokud o uskutečnitelnosti své vize dokáží přesvědčit i ostatní, jsou až tak bez šance? V Sýrii, nebo možná i v Turecku.