Nepřijatelné, skandál, řeklo by se určitě českou perspektivou při pohledu na volební chování Turků v Německu. Prezident Erdogan si nechal referendem rozšířit pravomoci, aby z něj byl ještě větší boss z Bosporu, jak se o něm zpívá v jedné písni. Volební odhady slibovaly těsné klání. Lidé s tureckým pasem v zahraničí se přiklánějí spíše na stranu síly a možné slávy své vlasti. Proto chtěla Erdoganova strana vést volební kampaň v západní Evropě.

Západoevropské země daly různě nahlas najevo, že si takovou agitaci nepřejí. V Německu se tak dělo na úrovni politické i roztomile byrokratické. Volební shromáždění v jednom německém maloměstě bylo zakázáno s poukazem na malý počet parkovacích míst před halou, kde se akce měla konat. Těžko hledat více německý důvod.

Právo volit v Turecku má na německém území 1,43 milionu lidí. Erdogana přišla větším nebo menším bossem volit zhruba polovina těch, kdo volit mohli. Drtivá většina hlasovala na celkem třinácti konzulátech pro posílení pravomocí. V Německu žijí asi tři miliony lidí tureckého původu, z nichž více než polovina má německé občanství.

České vnímání by takové volby označilo za svého druhu velezradu. Stát dal přece jednoznačně najevo, co si přeje, a ti, kdo jsou v něm hosty, to ignorovali. Kdyby to bylo u nás, mohli bychom se jen obávat, jak vysoko v politice někdo řekne, ať se nevděční Turci spakují a jedou, odkud kdysi přijeli. Vždyť ministři u nás často mluví jako malé ryby ze sociálních sítí.

Podívejme se ale na turecké volby v Německu racionálně a v souvislostech. Je to poučné v celoevropském měřítku.

Láska k vlasti, na dálku

Vlast vypadá zvenku jinak než zevnitř. Zatímco Turci doma volili ve městech více demokracie, Turci v zahraničí, se stejným životním stylem, dali přednost autoritářskému Erdoganovi. Ze zahraničí volíte pocitově. Turci sami o sobě píší, že jsou emocionální a impulzivní. Jasně že ne všichni. Doma, pokud patří k těm, kdo mají vzdělání a věří si, volí větší možnosti, svobodu, otevřenost. Turci v Německu často nedostali půjčky na podnikání od německých bank. Důvody často byly — vysoká nezaměstnanost, nízké vzdělání, nízká kvalita podnikatelského záměru. Dlužníci neměli nic, čím by mohli ručit. Turecké banky svým krajanům půjčily. Vznikla tak spousta malých podniků a živností, které se drží nad vodou za podmínek, ve kterých by Němci žít nechtěli, ale na přežití to stačí. Některé firmy prorazily, využily výhody rostoucí turecké ekonomiky a dnes zaměstnávají Němce.

Turecko patří k dynamickým zemím, nejen svým velkým ekonomickým růstem. Má mladou populaci a nesrovnatelně více dětí než západoevropské společnosti. Je dostatečně velké. Turecko je hráčem hned do několika světových stran. Turci v Německu mohou cítit, že chtějí být součástí silného společenství, které bude své zájmy vůči arabskému světu, Rusku, NATO či vlastním menšinám prosazovat lépe, když bude k dispozici pevná ruka. Jestli někdo prosadí lepší podmínky pro udělování víz a pobytů v Německu pro lidi, kteří mají dvojí kulturu a střídají země, bude to opět vláda, která si bude umět dupnout. Erdogan působí dojmem někoho, kdo si dupnout umí.

Volba z lásky k vlasti na dálku má tedy i svou racionální stránku. Čím větší budou Turecké ambice, tím více budou profitovat Turci v zahraničí. Vláda si jich bude hledět. S Erdoganem, který je pořád ve zprávách, jste někdo. Připadáte si větší, když nemáte práci a trčíte na dávkách v západním Německu, odkud zmizel průmysl, který nabízel srozumitelnou práci. V Německu žije hodně kluků třetí generace tureckých rodin, kteří nemají práci, sní o kariéře fotbalisty a dívají se na tureckou televizi.

Přetržená vařená nudle

Přístupové rozhovory s Evropským společenstvím, později Evropskou unií, si Turecko prožívalo od druhé poloviny osmdesátých let, asociační dohodu s Evropským hospodářským společenstvím mělo už od roku 1963. Přijetí států střední a východní Evropy Turci vnímali jako podivnou protekci. V době, kdy oficiálně běžely přístupové rozhovory s Tureckem, se v západoevropských, hlavně konzervativních, kuloárech dost otevřeně mluvilo o tom, že Turecko nemá šanci. Bylo ale výhodné i stabilizující vodit Turecko na vařené nudli. Až se nudle přetrhla.

Dokud probíhaly rozhovory o přijetí Turecka do EU, byl Turecký vztah ke Kypru problém, ale tento problém neeskaloval. Skutečnost, že turecká cesta do Evropy skončila, může oživit i tento neuralgický bod Evropy. Z hlediska malých lidí tureckého původu, kteří se musí protloukat životem, ale i kyperská otázka stojí jinak. Kdo by nechtěl nějaký ten Krym.

Dvojí občanství v 21. století

Mít dva pasy se po pádu komunismu jevilo jako příjemná možnost. Traduje se, že když Václav Havel nabídl Helmutu Kohlovi dvojí občanství pro sudetské Němce, kteří by se chtěli vrátit, kancléř sjednotitel odpověděl rychle a krátce „máme Turky“. Až sociálně demokratická vláda umožnila lidem z Turecka žijícím dlouho v Německu získat občanství.

Necelých třicet let po konci komunismu se ukazuje, že volba z racionálních pohnutek v jedné zemi může být v rozporu s loajalitou k dalšímu domovu. Od počátku tisíciletí dostávají děti usedlých tureckých rodičů v Německu německé občanství. V dospělosti se ale musí rozhodnout, zda budou mít jedno, nebo druhé.

Turecké referendum zajímavě obnažilo současnou tendenci řady větších států. Hledají vlastní ostrovy. Spojování pevnin, které bylo tématem osmdesátých a devadesátých let, jako by bylo uloženo k ledu. Lidé s tureckými kořeny, když volí doma v Německu, hlasují převážně pro sociální demokracii a levicové strany vůbec. A doma v Turecku pro autoritáře. Možná je to tím, že v atomizované společnosti lidé umějí definovat své zájmy, určit, co jim pomůže, a co jim může být jedno. Politika by s tím měla počítat.

U nás by se hněv obrátil vůči tureckému klukovi, co pobírá dávky, chtěl by být fotbalistou a dívá se na tureckou televizi. V západní Evropě se naštěstí kolem politických otázek vede politická debata. V daném případě debata o tom, jak si poradit se škodami na důvěře, které nadělalo jedno turecké referendum. Podle našich měřítek se ani nemělo konat. Nabízejí se jen různé provizorní kroky. Vidina, že Evropská unie zvládne přijmout i Turecko, je pryč. A to i zásluhou zemí, jako je ta naše.