Nedělním večerem otřásla takřka neuvěřitelná situace: facebookový příspěvek Matěje Stropnického, který je povětšinou trnem v oku velké části společnosti, zahltily pochvalné a sympatizující komentáře. Nejvíc ohromující z nich však byl tento: „Jsem konsternována: máme stejný názor!“ Napsala ho Klára Samková.

Zatímco si mnozí čeští uživatelé Facebooku sbírali oči z klávesnice, rozbíhala se na sociálních sítích debata o tématu, kterého se týkal i Stropnického příspěvek: o co se vlastně turecký prezident Erdoğan v západní Evropě snaží a jak by na to Evropská unie a její členské státy měly reagovat?

Vezmeme-li v úvahu fakt, že českým protiuprchlickým aktivistům konečně došlo, že progresivní levice skutečně nepatří k fanouškům současné politiky Turecka, můžeme vlastně jásat: ve vymezení se proti tomu, o co se Erdoğanův režim snaží v některých zemích Evropské unie, našla konečně česká, a vlastně i evropská společnost napříč velmi různorodými názorovými skupinami společné téma. Nechme stranou to, že se jedná pouze o identifikaci společného nepřítele — ve víc v současné době nejspíš nemůžeme doufat.

Otázkou zůstává, zda nám to vůbec k něčemu bude. Prvotní instinkt většině z nás velel se z víkendové situace radovat: Nizozemsko se konečně k danému problému postavilo čelem a rozhodlo se nedovolit tureckým ministrům ve své zemi propagovat referendum, které by mimo jiné umožnilo současnému prezidentovi Erdoğanovi vyhazovat a najímat ministry, přičemž by teoreticky mohl zůstat v úřadě až do roku 2029. Tato situace ovšem není tak jednoduchá, jak se zdá.

Nizozemské volby

Má to samozřejmě co dělat s nizozemskými volbami. Propagace tureckého referenda totiž dosud poměrně dlouho probíhala v Nizozemsku celkem bez problémů, a víkendové kroky premiéra Marka Rutteho tak mohou být logicky vykládány jako snaha získat těsně před volbami hlasy navíc. Poslední události v Nizozemsku však mohly pomoci i jeho rivalovi Geertu Wildersovi, který mimo jiné bojuje za zavření mešit a zákaz muslimské imigrace a prodeje Koránu.

Wilders jednoduše tvrdí, že policejní rozehnání Erdoğanových sympatizantů v Rotterdamu, kterým se nelíbil zákaz vstupu turecké ministryně pro rodinné záležitosti, spolu s Erdoğanovou vyhrocenou rétorikou o nizozemském nacismu vlastně dokazují to, co on tvrdí už léta: muslimské státy se snaží narušit evropskou demokracii a bezpečnost a je třeba je zastavit. On sám by to přece udělal už dávno! (Doteď bohužel nemohl dělat víc, než o tom tweetovat z gauče, jak ironicky prohlásil Rutte při volební debatě.)

Byly tedy víkendové kroky nizozemských politiků správné? Někteří jejich kritici upozorňují na zbytečnou eskalaci nenávisti mezi tureckou menšinou v Nizozemsku a zbytkem populace (což nutně neznamená, že všichni lidé s dvojitým turecko-nizozemským občanstvím podporující současného prezidenta) a na zbytečně „silácké řeči“ před volbami.

Zaznívají komentáře, že podobné kroky na omezení propagace tureckého referenda měly proběhnout už dávno. Události posledních dnů však ukazují, že jestli má někdo na svědomí zbytečnou eskalaci nenávisti, je to právě turecký prezident, který po svém přirovnání Nizozemců k nacistům přišel s tvrzením, že se nizozemský „zkažený charakter“ ukázal již při masakru ve Srebrenici, kde byli Nizozemci dle Erdoğana zodpovědní za smrt osmi tisíců bosenských muslimů. Tento zkažený charakter se dle tureckého prezidenta ukázal ve chvíli, kdy sto deset lehce ozbrojených nizozemských členů mírových jednotek nedovedlo bosenským Srbům v onom masakru zabránit. Až výsledky voleb však mohou ukázat, komu z nizozemských politiků víkendové události nejvíce pomohou.