Turecko ve dnech po převratu: istanbulské zápisky
Jana NovákováJana Nováková trávila dny kolem sporného pokusu o puč přímo v Istanbulu na univerzitní konferenci. Formou reportážních zápisků přibližuje nejen proměnu atmosféry, ale i názory Turků a Kurdů, s nimiž mluvila v době začínajících represí.
Jak už dnes všeobecně známo, v noci z pátku 15. července na sobotu proběhl v Turecku neúspěšný pokus o vojenský převrat — dosud ne zcela vyjasněný a provázený několika výklady, přesto krvavý a s dalekosáhlými důsledky. Druhý den ráno v Istanbulu byste však při pohledu do univerzitního kampusu a blízkého okolí nevěřili, že jste pouhých pár kilometrů od centra dění, která plnilo média po celém světě. Obchody a kavárny fungovaly, studenti hráli fotbal a popíjeli v kavárnách kávu a čaj.
Sobotní ráno byl také druhý den mezinárodní konference, na níž do Istanbulu sjeli akademici i aktivisté z balkánských zemí, Izraele, USA, Ruska, Turecka i České republiky. Název zněl Lidé v pohybu: Násilí a solidarita v jihovýchodních periferiích Evropy.
Nomen omen. Události se kolem nás daly do pohybu a všichni jsme byli svědky mnohem více násilí, ale i solidarity, než jen v příspěvcích během konferenčních diskuzí.
Po té, co jsme ráno společně vyhodnotili bezpečnostní rizika, jsme se všichni rozhodli v programu konference pokračovat. Tureckým účastníkům začaly chodit sms, aby lidé vyšli do ulic „podpořit demokracii“. Podpora demokracie se však hned během soboty několikrát zvrhla v lynčování.
Zvlášť v prvních dnech po pokusu o puč mne proto překvapil klid, se kterým přistupovali ke všemu domácí účastníci konference. Přestože zde někteří z nich mají rodiny, vše působilo, jako by pro ně bylo v danou chvíli nejdůležitější, aby konference dál probíhala.
„Máme pocit, že neexistuje žádná správná věc, která by se v současnosti dala dělat. Pokud člověk zůstane doma, je pučista, pokud vyjde do ulic, podporuje Erdogana,” vysvětlila mi Auryn, která přednáší na univerzitě sociologii.
Ve válce už jsme dlouho
Život v Istanbulu se jakoby vrátil do normálu, podle některých až příliš rychle. Teprve postupně začalo z rozmluv s účastníky konference vyplývat, jak moc jsou uvnitř otřeseni. „V noci zemřelo 200 lidí a ráno byste na ulici nic nepoznali. Ano, i ve válečných zónách sice ráno lidé vstanou a jdou do práce, ale tohle by se nemělo stávat normou. Ještě nevíme, do jaké reality jsme se to probudili,” řekla mi také Auryn.
Během dalších hodin a dní začaly přicházet první zprávy o zatýkání a propuštění soudců. „Režim měl většinu změn v plánu již dlouho, civilní převrat probíhá už skoro rok. Vláda převzala moc nad většinou médií, byla zrušená poslanecká imunita,“ vysvětlili mi místní.
„Doufali jsme, že když minulý rok (vládnoucí strana) AKP nezískala většinu, věci se budou zlepšovat. Místo toho se ale začaly měnit k horšímu.“
Ještě v sobotu zazněly na konferenčním panelu příspěvky věnující se kurdské otázce. Jeden přibližoval boje Kurdů v Rojave, druhý byl exkurzem do historie. Po skončení panelu padla otázka: „Obávají se Kurdové represí po neúspěšném puči?“ A suverénní odpověď: „Ne, válka už tu je. Věci již nemohou být horší.”
V oblastech na jihovýchodě země je výjimečný stav vyhlašován s přestávkami už skoro rok, turecká armáda se tvrdým způsobem snaží potlačit boje Kurdů za autonomii. Kromě ztrát na životech v bojích je i vysoká míra sebevražd u mladých lidí, kteří se vrátili z bojů.
Cílem konference bylo setkání a spolupráce lidí, kteří se věnují stejným tématům v různých zemích. Vedli se diskuze mezi těmi, kteří pracují se syrskými uprchlíky přímo v Turecku, a těmi, kteří s nimi přišli do kontaktu na Balkánské cestě v Řecku či Makedonii. Řešilo se, jaké otázky jsou aktuální ve feministických bojích v Rusku a jaké v Turecku, mluvily ženy, které svůj feminismus definují sekulárně, i ty, které svůj feminismus vysvětlují z muslimské pozice.
Příspěvky i diskuze byly zajímavé. Přes vnější klid však bylo stále patrnější, že všichni mají v nastalé situaci problém se soustředit.
Situace v istanbulských ulicích mezitím začala připomínat výjevy z Orwellova románu 1984.
Proměna atmosféry
Výzvy ze strany vlády lidem, aby vyrazili do ulic, neustaly ani po sobotě, ani po neděli. Náměstí Taksim známé z velkých protestů proti kácení parku Gezi před několika lety se plnilo večer co večer lidmi oslavujícími „vítězství demokracie“. Každý den bylo v ulicích k vidění víc a víc rudých tureckých vlajek, stupňovaly se nacionalistické apely. Národní prapory doplňovaly místy i vlajky ázerbájdžánské, turkické či svobodné Sýrie. Nad hlavami stále létaly vrtulníky.