Sotva se dovíme, co se skutečně odehrálo v Turecku 15. července a v následujících dnech a co se mohlo či mělo stát včera, když kolem vojenské základny Incirlik s americkými vojáky a zbraněmi, včetně nukleárních, probíhaly jakési podivné policejní manévry a vzbudilo to nové dohady. Vše nasvědčuje tomu, že se projevila nespokojenost části vojenských velitelů, kteří v Turecku tradičně reprezentovali sekulární ideologii, jež se stala základem Turecké republiky po zániku Osmanské říše roku 1923.

Náboženství se stalo soukromou věcí občanů a jakýkoli vliv výrazně většinového islámu na politiku a státní správu byl vyloučen. Správce mešit (v Turecku označováni jako hodžové) vzdělávané na univerzitách pod státní kontrolou dosazuje na všech místech mohutný státní úřad pro náboženské záležitosti Diyanet.

Sekulární důstojníci však nejsou jen ochránci sekulárního rázu státu podobného západní liberální demokracii. Jsou rovněž dědici politického hnutí Mladoturků, jejich vyhrocený nacionalismus se projevil genocidou arménského obyvatelstva, tedy vyvraždění 1,5 milionu Arménů v létech 1915 až 1918. Pokládá se to za předobraz nacistické genocidy Židů a Romů. Pokud by mělo jít o možnou podporu takového pojetí, je nutno zachovat maximální opatrnost.

Vláda Recepa Tayyipa Erdoğana, nejprve jako premiéra a nyní jako prezidenta, a jeho Strany spravedlnosti a pokroku (AKP) postupnými kroky směřuje k nastolení režimu podobnému islámské republice v Íránu. Sekularisté možná ztratili trpělivost a vzepřeli se likvidaci systému vytvořeného Mustafou Kemalem, zvaným Atatürk, tedy otec Turků.

Sekularisté a Erdoğanovi islamisté (obdoba křesťanských klerikálů) však nejsou jedinými dvěma silami, jak se mylně občas uvádí o Turecku. Třetím proudem je hnutí Hizmet (Služba) s odhadovanými 10 miliony členů, které však nevystupuje jako politická strana. Zdá se, že mělo své lidi zejména ve vzdělávacích institucích a v médiích. Je to hnutí otevřeně islámské, avšak demokratické, otevřené dialogu s jinými náboženstvími a ochotné ke korektnímu až přátelskému soužití muslimů s lidmi jiné ideové orientace v pluralitní společnosti.

Od konce 80. let se zdálo, že Hizmet bude spojencem AKP, později se však jejich představy o budoucnosti země ukázaly jako nekompatibilní. Hizmet rovněž poukazoval na korupční jednání činitelů Erdoğanovy strany a stal se v jeho očích hlavním nepřítelem.

Zakladatelem a vůdcem tureckého alternativního islámského hnutí je Fetullah Gülen, narozený roku 1941 a žijící od konce devadesátých let v exilu (oficiálně na léčení) ve Spojených státech amerických. Jeho islámští protivníci o něm tvrdí, že je agentem CIA.

Gülen bývá charakterizován jako islámský učenec (teolog) a duchovní. Je pokládán za nezávislého myslitele a veřejného intelektuála. Je občanským aktivistou a autorem duchovně orientovaných veršů a řady knih věnovaných výkladu Koránu i aktuálním otázkám. Některé jeho texty existují v českém překladu. Navazuje na kurdského teologa Saida Nursîho (1877 až 1960). Oba do svých úvah zapracovali podněty súfijského islámu, který kromě řádu (či denominace) Bektaši je od Kemalových časů v Turecku zakázán.

Významnou autoritou této linie je středověký mystik Džaláleddín Balchí Rúmí (1207 až 1273), jehož výbor duchovní poesie vyšel v českém překladu pod názvem Masnaví (v nakladatelství DharmaGaia roku 2001), a na něj navazující řád (taríqa) Mevlevíja, lidově zvaný tančící dervíši.

Pro súfie v islámu podobně jako pro židovské kabalisty a křesťanské mystiky a theosofy je na náboženství podstatná jeho vnitřní, respektive esoterní stránka. Prožití vnitřní pravdy, sjednocení s Bohem, to je důležitější, než texty, doktríny, morální předpisy a organizační struktury. Prožívání vnitřní pravdy umožňuje proto svobodný přístup k vnějším autoritám.

Súfjský řád Čištíja od desátého století hlásá jednotu Bytí, k níž patří Bůh i tvorstvo, odmítá soukromé vlastnictví, které chápe jako popření víry v Boha, je pacifistický a snažil se dosáhnout spravedlivého společenského řádu.

Gülenovo spojení islámu s demokracií a pluralitou a jeho ochotu k dialogu s abrahámovskými náboženstvími a toleranci k ostatním můžeme považovat za občanské promítnutí mysticky prožívaného islámu.

V článku pro pařížský deník Le Monde ze 17. prosince 2015 Gülen píše mimo jiné v souvislosti s útoky takzvaného Islámského státu: My muslimové máme mimořádnou odpovědnost nejen, abychom společně s ostatními lidmi ochránili náš svět od terorismu a násilného extremismu, ale také abychom pomohli očistit pošpiněný obraz naší víry. … Kategoricky musíme odmítnout ideologii propagovanou teroristy a namísto ní jasně a jistě prosazovat pluralistické myšlení. Před naší etnickou, národní nebo náboženskou identitou stojí naše společná lidská identita, která utrpí pokaždé, kdy je spáchán barbarský čin.

↗

Gülenovské hnutí je zastoupeno v českých zemích zde žijícími Turky, kteří pořádají různé aktivity jako spolek Mozaiky Platform Dialog. K jejich agendě patří setkávání muslimů, křesťanů a Židů. Pořádají přednášky pro pozvané hosty, literární čtení a hudební produkce. O ramadánu zvou hosty na iftar (pohoštění po západu slunce).

Zajímavá akce pořádaná Mozaikami proběhla v angličtině pod názvem Islam and Women. Sophia Pandya, docentka religionistiky z Kalifornie a Arhan Kardaş v Rakousku žijící turecký právník a publicista diskutovali o roli žen v islámu. Uspořádali též několik návštěv českých protagonistů mezináboženských vztahů v Turecku s rozhovory a exkurzemi na univerzity a do Konye (původní byzantská Ikonia), kde je pohřben Rúmí a kde bylo centrum mevlevíje.

Erdoğan svrhl odpovědnost za pokus o vojenský převrat na hnutí Hizmet a žádá Gülenovo vydání do Turecka. Významná síla jižního křídla NATO naznačuje, že mocnost, která chrání údajného strůjce spiknutí, nemůže být přítelem Turecka. Se znalostí jeho spirituální a politické koncepce se zdá být nesmyslné, že by Gülen (v režii USA?) organizoval vojenský puč. Tento myslitel důsledně odmítá násilí.

Nezbývá než doufat, že USA, NATO a EU se pokusí zachovat současnou bezpečnostní architekturu a zároveň se nenechají vtáhnout do vyřizování účtů. Došlo-li v Turecku ke spiknutí a puči, byl jeho strůjcem spíše prezident. Byl to snad jakýsi puč shora. Případný skutečný projev odporu části vojáků byl zřejmě od počátku monitorován a možná i usměrňován. Represe vůči lidem, kteří zjevně s pučem neměli nic společného, propukly v bezprostředně navazujících hodinách po potlačení vojenské vzpoury. Scénář likvidace gülenovského hnutí zahrnující skandální uvěznění tisíců soudců a likvidaci patnácti univerzit byl dokonale připraven.

Západní podpora demokraticky a pluralitně orientovaného islámu by neměla utrpět snahou uchovat Turecko v západním obranném společenství. Je to náš životní zájem.