Dosud nejasně velká část tureckých ozbrojených sil v pátek večer zahájila pokus o státní převrat. Zprávy přicházely z Turecka od pátku desáté hodiny večerní. Po té, co se pučistům podařio získat kontrolu nad některými strategickými body a sdělovacími prostředky, vyšli do ulic lidé a za podpory policie a dalších částí ozbrojených složek loajálních vládě se jim podařilo získat převahu. Při bojích zemřelo dvě stě lidí.

První informace potvrdily obsazení mostů na Bosporu, příjezdy vojáků k letištím, nízké přelety vrtulníků a letounů nad Istanbulem i Ankarou a sporadickou střelbu. Další zprávy hovořily také o dobývání a odstřelování sídla televize TRT, velitelství zvláštních sil i prezidentského paláce.

Postupně vyšlo najevo, že pokus o převrat podnikala pouze část armády, nikoliv celek tureckých ozbrojených sil na příkaz svých generálů. Někteří armádní důstojníci byli dokonce přímo zatčeni. Během noci z pátku na sobotu se začaly množit zprávy o konfliktech mezi vojáky a policií v ulicích.

Armádní tiskové zdroje vydaly okolo jedenácté hodiny v pátek středoevropského času prohlášení v následujícím znění: „Turecké ozbrojené síly plně převzaly moc v zemi, aby obnovily ústavní pořádek, lidská práva a svobody, vládu práva a všeobecnou bezpečnost, jež byly poškozeny. Všechny mezinárodní smlouvy zůstávají v platnosti. Věříme, že všechny naše dobré vztahy se všemi zeměmi zůstanou zachovány.“ Později bylo upřesněno, že zemi spravuje nově „mírová rada“, že platí zákaz vycházení a stanné právo.

Dosud nejvýše postavený civilní představitel země — prezident Recep Tayyip Erdogan — byl v době zahájení pokusu o převrat na dovolené. K národu promluvil krátce před půlnocí pomocí přenosu přes mobilní telefony s tím, že probíhající pokus o převrat je ilegální akcí paralelního mocenského centra, že mají lidé vyrazit protestovat na letiště a veřejná prostranství a že zastánci demokracie v zemi situaci zvládnou.

Také Premiér Yildirim označil události za akci části armády a doplnil, že její organizátoři „zaplatí nejvyšší cenu“. Okolo půlnoci a jedné hodiny ranní vyšly skutečně do istanbulských a ankarských ulic davy lidí. Velká skupina stoupenců prezidenta Erdogana dorazila na istanbulské letiště. Vojáci se v reakci stáhli.

Jiná skupina se ale zároveň dostala do konfliktu s armádní hlídkou na jednom z mostů přes Bospor a zde vojáci zahájili palbu. Po půlnoci začaly síly loajální vládě získávat převahu. Prezidentu Erdoganovi se podařilo vrátit do Istanbulu, kde po přistání vyhlásil, že „puč bude rozdrcen a armáda vyčištěna". Při konfliktech zahynulo nejméně dvě stě lidí, stovky vojáků účastnících se puče byly zatčeny.

Žádný z předsedů vlád, prezidentů či ministrů zahraničí světových mocností se v prvních reakcích nepřiklonil jednoznačně na jednu či druhou stranu. Po půlnoci středoevropského času však začali jednotliví státníci vyjadřovat podporu „demokraticky zvolené vládě“, což byl dle pozorovatelů jednoznačný signál, že se převrat nedaří.

Gulnur Aybet, vedoucí katedry politologie a mezinárodních vztahů na istanbulské univerzitě Bahçeşehir pro BBC v sobotu ráno shrnul příčiny, proč se puč nezdařil, takto:

• účastnil se ho relativně nízký počet vojáků,
• odsoudili ho mnozí vysoce postavení velitelé,
• lidé proti němu začali protestovat v ulicích.

Pokusu o převrat předcházelo Erdoganovo utahování šroubů

Redaktoři Deníku Referendum pobývali před pár týdny v Istanbulu, odkud přinesli soubor čtyř textů Průhledy do Turecka. Přečíst si je můžete zde:

• Erdogan bez opozice, Turecko bez naděje
• Rozhovor s tureckým novinářem Yenalem Bilgicim: Potřebujeme odvahu
• Se syrským uprchlíkem v Istanbulu o tom, co schází jemu i nám
• Erdoğane, my si tě najdeme

Současně mobilizoval společnost stupňováním nevraživosti vůči početné národnostní menšině Kurdů, obývající především východ země. Po volbách v loňském roce, které skončily patem, neboť jeho strana nezískala jasnou většinu, v níž doufal, Erdogan neutvořil koaliční vládu. Na místo toho začal šikanovat opoziční kurdskou stranu HDP, které se podařilo uzavřít strategické spojenectví s tureckou městskou liberální levicí a díky tomu překročila desetiprocentní práh pro vstup do parlamentu.

Erdogan začal systematicky šířit atmosféru strachu, k níž přispěly četné atentáty a teroristické útoky. U některých panovaly pochyby, zda bezpečnostní složky učinily dost pro jejich odvrácení. V předčasných volbách letos už Erdoganova strana na kýženou většinu dosáhla. Turecký prezident pak začal prosazovat opatření a zákony, které mu měly přinést i většinu ústavní.

K moci se dostal v roce 2003 jako lidová alternativa ke kemalistické státotvorné straně, která předtím vládla Turecku po dlouhou dobu, ale i proto ji sužovaly korupční skandály. V první fázi své vlády byl tedy Erdogan jako dřívější oblíbený istanbulský starosta pokládán za příznivou alternativu. Turecko pod jeho vedením dokonce reálně usilovalo o vstup do EU. Postupně ale narůstaly jeho velikášské, autoritářské a islamistické tendence.

Soustavně obratně upevňoval svou moc. Zdálo se, že dokonce zlomil tradičně silný vliv armády, která od vzniku moderního Turecka pod vedením Mustafy Kemala — Atatürka, jenž byl sám vojákem, hrála stěžejní roli. Lidé v Turecku, jež má dlouhou historii vojenských převratů, s redaktory DR před pár týdny mluvili zlomeně o tom, že země už dnes nemá žádnou relevantní opozici, a tudíž ani naději. Na armádu pomyslet už nikoho ani nenapadlo.

Postavení armády a předchozí puče

Turecká armáda má od vytvoření moderní Turecké republiky po první světové válce specifické postavení. Z části ze zvyku, z části dík ústavní roli plní krom obranných úloh také funkci ochránkyně kemalistického, to jest laického, celistvě-tureckého a na západ orientovaného státu — zřízení, které v moderním Turecku vytvořil režim jeho už zmíněného zakladatele Mustafy Kemala Atatürka.

Vedení armády se proto cítí tradičně oprávněno zasáhnout do chodu státu vždy, když nazná, že je kemalistický charakter Turecka ohrožen. Zasáhnout se přitom v minulosti nezdráhalo i zcela zásadně, včetně například pozastavením platnosti ústavy, sesazením vládnoucí garnitury či zákazem politických stran.

Ve druhé polovině minulého století sáhli turečtí generálové k zásahu podobného typu celkem pětkrát. Ve dvou případech — v roce 1960 a zvláště v roce 1980 — se přitom jednalo o plnohodnotný převrat: s vytvořením prozatímních správních orgánů pod armádní kontrolou, stanným právem a přísným omezením běžného politického života.

Do 90. let vnímala turecká armáda jako hlavní rozkladný živel ve státě důslednou levici a převratem, nebo pohrůžkou převratu, reagovala v situacích, kdy se právě levice pustila do otevřeného boje s ultranacionalisty nebo stupňovala své protesty a stávkovou činnost. Od 90. let ale panuje napětí zejména mezi armádou a islámsko-demokratickými, respektive islamistickými stranami.

Takovou je i dosud vládnoucí AKP prezidenta Erdogana. Jak už naznačeno výše, v minulých letech se soudilo, že Erdoganův režim razantnější část vedení armády postupně profesně zlikvidoval a s pragmatičtější částí našel modus vivendi. Nynější události však svědčí o opaku.

Režim nastolený tureckou armádou po jednotlivých zásazích v minulosti byl vždy alespoň částečně autoritářský a vždy otevřeně perzekuoval odpůrce. Nejvýznamnějšími změnami prošlo Turecko po puči v roce 1980, kdy armáda převzala vládu přímo, byly zakázány veškeré politické strany i aktivity, více než čtvrt milionu lidí stanulo před soudy a celkem 49 odpůrců vojenské vlády bylo popraveno.

Obhájci role turecké armády nicméně argumentují, že její zásahy zachránily turecký stát od rozvratu či občanské války, a připomínají, že vojáci předali vždy po nějaké době poklidně moc opět voleným politikům.