Podle nějakého, bohužel blíže necharakterizovaného průzkumu veřejného mínění či ankety z pondělka či úterka se asi třetina tureckých respondentů domnívá, že se v zemi žádný pokus o vojenský puč minulý týden nekonal. Podle nich bylo jeho „odhalení“ krokem prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana k dalšímu upevnění autokratické moci.

Asi polovina lidí v Turecku si prý ale podle tohoto průzkumu myslí, že tam v pátek pokus o puč byl, a že Erdoğan má pravdu, když tvrdí, že jeho iniciátorem byli lidé kolem muslimského intelektuála a bývalého duchovního Fethullaha Gülena nebo i Gülen sám, případně s pomocí USA. Gülen byl Erdoğanův přítel a rozhodný politicko-náboženský spojenec, ale jak už to tak v sektářském prostředí bývá, před několika lety se s ním rozešel a žije v USA v exilu.

I když nejsem příznivcem konspiračních teorií, koketoval jsem s myšlenkou předstíraného puče už od pátku. Ale až okolnosti vyhlášení výjimečného stavu ve středu večer mě přesvědčily, že pravděpodobnější je hypotéza první.

Mé počáteční podezření bylo historické. Už v roce 1973 tvrdili stoupenci chilského generála Augusta Pinocheta, že vojenským převratem předešli komunistickému puči, který chystal prezident Salvador Allende. Ještě silněji se tak argumentovalo v roce 1965, při vyvražďování celých vesnic v Indonésii, jejichž starosta se předtím hlásil k Sukarnově „komunizmu“. Tehdy, bez větší pozornosti „demokratického“ světa, zahynulo po puči generála Suharta podle odhadů milion až dva miliony lidí. Chilský i indonéský převrat podporovala a dokonce podnítila vláda USA.

Útoky na práva a svobody

Uvězněny byly nyní v Turecku nejen tisíce vojáků a policistů, ale i stovky soudců a prokurátorů, ve vazbě je na deset tisíc lidí. Perzekuce soudců a prokurátorů je přímým útokem na právo každého na spravedlivé soudní a správní řízení, tedy na zbytky demokratického řádu lidských práv, který se Turecko ratifikací úmluvy Rady Evropy o ochraně lidských práv a základních svobod zavázalo dodržovat.

Česká média píšou, že Turecko úmluvu „podepsalo“, což se opravdu stalo v Římě už 4. listopadu 1949. Později ji ale i ratifikovalo, takže tento turecký závazek nabyl účinnosti v roce 1953. Včera vyhlásila turecká vláda, že dočasně, po dobu výjimečného stavu, který byl zatím určen po dobu tří měsíců, odstupuje od pravidel evropské úmluvy. A to je velmi znepokojivé. Závažné porušení demokratických zásad je rovněž rozhodnutí tureckého parlamentu, podle něhož deset poslanců pozbylo poslanecký mandát.

Kdo byl nyní, po zmařeném pokusu o puč v Turecku jen vyhozen z práce, může mluvit o štěstí, tedy zatím. Ze zaměstnání ve školství propustila vládní skupina, „čistící“ zemi od „pučistů“ přes 15 tisíc lidí, dalších 21 tisíc učitelů přišlo o licenci učit v nestátních školách. Ona licence je státní povolení, které tu připomíná státní souhlas s výkonem duchovenské funkce a jeho odnímání v Československu před rokem 1990.

Dnešní Turecko sice vyvolává vzpomínky na poměry v „normalizačním“ Československu po roce 1969, ale i oběti tehdejších československých čistek uznávají, že ve srovnání s dnešními tureckými vládci byli tehdy ti českoslovenští učinění dobráci.

„Jako vrchní velitel ozbrojených sil se budu věnovat i tomu, abych vyčistil ozbrojené složky od všech virů,“ řekl Erdoğan, aniž prozradil, zda se inspiroval postojem vsetínského starosty a senátora jakož i předsedy KDU-ČSL Jiřího Čunka, který v rozvorech o vyčištění města od „nepřizpůsobivých“. Při vystěhovávání Romů z města se přirovnal k lékaři, „který čistí vředy“.

A aby třeba někdo „neutekl“ do ciziny, byl vydán vysokoškolským učitelům zákaz výjezdu. Začaly se také hlídat hranice, tedy pobřeží Egejského moře. Prý je stále tisíc vojáků-pučistů na útěku.

Chceme pomstu!

Vyhlášení výjimečného stavu je v Turecku každopádně dalším krokem k represím. Prezident tam bude moci (zatím) tři měsíce vládnout bez parlamentu pomocí dekretů. V zemi, sužované v posledních letech zostřujícím se autoritářstvím a postupným odklonem od sekulárního, avšak málo demokratického kemalizmu, přistoupila vládnoucí skupina k otevřenému státnímu teroru, podporovanému ovšem částí obyvatelstva. Tyto záměry vládní skupiny ilustrovala v televizi dobře starší žena v muslimském šátku, která se rozhořčeným hlasem domáhala odplaty za zradu, jíž se dopustily armádní špičky.

Turecko se tak vrací ke krevní mstě, která je základem retributivní (retribuční, odplatové) justice. Ta je založena na trestu, v němž je primární obětí stát (národ), zatímco poškozený je spíše přehlížen. Mediace, probace a alternativní tresty se příliš neužívají. Opačné přístupy uznává justice restorativní, obnovující. Retribuční justice uznává hlavně nepodmíněný trest odnětí svobody a v mnoha státech světa se stále nechce vzdát trestu smrti. Vyhovuje se tím, zvláště před volbami, lidové touze po odplatě, i když se křesťanství pokouší už dva tisíce let překonat judaistické „oko za oko, zub za zub“.

Vychází se také z toho, že trest smrti má na potenciální pachatele odstrašující účinek, i když tento názor vyvrátil vývoj kriminality v letech po zrušení trestu smrti v roce 1965 ve Velké Británii. To tehdy představovalo opravdu ve velký vzorek lidí, sledovaný po mnoho let. Zvlášť silné jsou tyto předsudky v USA, kde je trest zrušen jen v šestnácti státech.

↗

Podle blíže necharakterizovaného průzkumu veřejného mínění se asi třetina tureckých respondentů domnívá, že se v zemi žádný pokus o vojenský puč nekonal. Asi polovina lidí si ale myslí, že tam v pátek pokus o puč byl. Foto ask.naij.com

Evropská právní kultura a také zákonná úprava trestu smrti a jeho zrušení (definitivní vyloučení) se od americké kultury a práva dost liší. Není to jediný rozdíl, odlišnosti jsou i v existenci porotního systému, ve volbě šerifů, zásadě legality, která je v USA oslabena, v právní úpravě nutné obrany a také držení střelných zbraní. Evropa se navíc posledních 25 let právně sjednocuje, i díky britskému vlivu se posilují prvky restorativní justice.

Francie uskutečnila před čtvrtstoletím zásadní justiční reformu, vzdala se tehdy republikánské“ zásady, že „francouzský lid se nikdy nemýlí“, jak říkali posměšně moji přátelé. Značně omezila porotní systém a dokonce — pod tlakem Rady Evropy — zavedla i v trestním řízení institut odvolání, když se ukázalo, že sebepřísnější systém kasační ho nemůže nahradit.

Velké změny k lepšímu nastaly i v nových členských státech ve východní Evropě. Třeba benátská komise Rady Evropy navrhla Rumunsku novou ústavu, dost odlišnou od té připravované, a Rumunsko ji přijalo.

V Radě Evropy, jejímž sídlem je Štrasburk, je 47 členských států, včetně Turecka, které je členem už od roku 1949, Ruska a Ukrajiny a dnes už i všech balkánských států (s výjimkou Kosova). Jen Bělorusko, Kazachstán a pak Kosovo odmítla Rada Evropy přijmout.

Turecko obhajuje v desítkách případů ročně plnění svého evropského závazku ve Štrasburku před Evropským soudem pro lidská práva. Tlak na definitivní zrušení trestu smrti se lety v Radě Evropy postupně zvyšoval. Jediná Belgie si ho ponechala, ale jen pro případ válečného stavu. Po roce 1990 učinila Evropská unie z úplného zrušení trestu smrti conditio sine qua non pro vstup dalších států do Unie.

Trest smrti, temná skvrna na tváři našeho věku

S trestem smrti byly přitom potíže hlavně ve východní části Evropy. V případě nepřijetí Běloruska to byl hlavní důvod tohoto odmítnutí. Ruská federace ve snaze do Rady Evropy vstoupit vyhlásila na ukládání (a pochopitelně na výkon) trestu smrti zákonné moratorium, tedy dočasný zákaz. Když jeho platnost v roce 2009 vypršela, zasáhl ruský Ústavní soud. Jeho předseda Valerij Zorkin tehdy prohlásil, že memorandum za léta svého působení „vytvořilo legitimní ústavní a právní režim, který zahájil nezvratitelný proces směřující k zrušení trestu smrti“.

Podle Ústavního soudu to nyní lze chápat jako zákaz poprav a trestu smrti v mírové době. „Nynější rozhodnutí je definitivní a nelze se proti němu odvolat,“ dodal Zorkin.

Poslední poprava se v Turecku uskutečnila v roce 1984, trest smrt tam byl definitivně (?) zrušen v roce 2004 v souvislosti s jeho snahou o vstup do Evropské unie. Představitel Kurdské strany pracujících Abdullah Öcalan byl odsouzen v roce 2002 „pouze“ na doživotí právě kvůli této snaze.

Evropská unie byla pro tureckou vládní moc (a pro obyvatelstvo) tehdy ještě důležitá, to na rozdíl od Rady Evropy. V nových podmínkách relativního tureckého nezájmu o vstup do Unie přesto učinila Evropská komise to, co bylo její povinností: varovala nyní Turecko, že trest smrti je neslučitelný s členstvím v EU.

Bude-li nyní v Turecku trest smrti obnoven — a zdá se, že Erdoğanova skupina o to usiluje buď v parlamentu, a nezíská-li tam k tomu ústavní většinu, pak vyhlásí referendem — ovlivní to situaci v celé Evropě, tedy i v Ruské federaci, Bělorusku a také v České republice.

Posílí to odplatový přístup k životu? Nebo naopak lidé pochopí, že nová politická moc v Turecku už stojí na násilí a diktatuře, a že trest smrti je jedním z jejích nástrojů?

Jak je tomu v České republice?

V průzkumech veřejného mínění záleží vždy na otázce. Vedle zjišťování, zda je dotazovaný stoupencem, či odpůrcem trestu smrti, kdy se 58 procent lidí v České republice označuje za příznivce trestu smrti a 32 procent za jeho odpůrce, by bylo vhodné se respondenta tázat, zda je příznivcem, či odpůrcem jeho obnovení, které by znamenalo odchod nejen z Rady Evropy, nýbrž dnes hlavně z Evropské unie. Pro část českých občanů je členství v Unii stále značnou hodnotou, a po Brexitu a jeho negativních účincích zejména pro Velkou Británii, jich asi ještě přibude.

Za posledních pět let tu klesl počet příznivců trestu smrti o šest procent. V době zrušení trestu smrti v Československu v roce 1989 tu bylo jeho stoupenců asi o dvacet procent víc než dnes.

Listopad 1989 veřejným míněním zahýbal. Pamětníci vědí, že tu pro občany dříve nebyl trest smrti — na rozdíl od policejní brutality, cenzury, arogance vedení KSČ, ponižování občanů a neuznávání některých svobod — důvodem, proč jít někam cinkat klíči. Ani v Chartě 77 nebyli odpůrci trestu smrti ve výrazné většině, a byla v ní kolem Václava Bendy dokonce skupina, která dokonce potřebnost trestu smrti hájila. Jiní křesťané, evangeličtí i katoličtí, a pochopitelně liberálové a socialisti, byli ale jeho odpůrci. A v Chartě se o tom svobodně mluvilo.

Tato diskuse přinesla v březnu 1978 i petici, jíž 297 občanů, převážně chartistů, požadovalo zrušení trestu smrti. Její název byl „Trest smrti je jedna z nejtemnějších skvrn na tváři našeho věku“. Byla adresována Federálnímu shromáždění. Iniciovala ji právnička vyloučená z komunistické strany, která pak byla aktivistkou Charty 77 a členkou Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, Gertruda Sekaninová-Čakrtová, do září 1969 poslankyně Federálního shromáždění.

Téhož roku v říjnu vznikla petice 62 chartistů k trestní věci bratranců Barešových, kteří se tehdy pokusili unést autobus se studenty říčanského gymnázia, ale studenty na hranici v Rozvadově do Německa propustili. Přesto tam jednotky Pohraniční stráže spustily palbu a zastřelily jednoho únosce a také, zcela bezohledně, řidiče autobusu. Druhý pachatel byl odsouzen k trestu smrti a po roce, ze státní opatrnosti až po skončení soudního procesu s členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, i popraven. Třetí únosce dostal 25 let a propustili ho až na milost Václava Havla v roce 1990. Odsoudit pravé viníky střelby a smrti tří lidí se kvůli promlčení pak už nepodařilo, i když se o to dost lidí snažilo.

Petice, jejímž jsem autorem, obsahovala právní rozbor případu. Nepožadovala obecně zrušení trestu smrti, i když mnozí její signatáři byli jeho zásadními odpůrci, nýbrž jen spravedlivé posouzení únosu v odvolacím řízení a případně i milost pro odsouzeného k smrti. Obecně řečeno, spory o trest smrti byly v Chartě asi nejostřejšími polemikami vůbec.

Vypuštění trestu smrti ze zákona bylo pak hned po listopadu 1989 jedním z prvních legislativních kroků ještě starého federálního parlamentu, stejně jako pak ústavní úprava parlamentu nového, trvale zaručující nemožnost obnovení tohoto trestu.

„Naše“ národní zájmy v Turecku

V České republice se o trestu smrti nevede veřejná diskuse a vláda neplní povinnost přispívat k právnímu vědomí a k hodnotám demokratického právního státu. Kdyby se tak chovala britská vláda v polovině 60. let, kdy přes odpor veřejnosti prosadila zrušení trestu smrti, byl by asi v Evropě stále rozšířen mnohokrát vyvrácený lidový blud, že trest smrti má na potenciální pachatele vražd a jiných zločinů odstrašující účinek. Snahy o obnovení trestu smrti v Turecku tu zajímají jen málokoho.

Politici a média se Tureckem zabývají jen kvůli bezpečnosti Čechů, kteří tam jezdí na pláže, z hlediska náhrad za zrušené cesty dovolenkářů a provozu cestovních kanceláří a v nejlepším případě v souvislosti s třemi miliony uprchlíků, převážně ze Sýrie. Hrozí, že jim Turecko nějak umožní, aby zaplavili „Evropu“.

Myšlenka, že Evropská unie stojí na solidaritě zemí i lidí, na nediskriminaci a na postupné integraci (spojování se), se v České republice nějak neujala. Je to škoda.