V Turecku se zřejmě nikdo o vojenský puč nepokoušel
Petr UhlPetr Uhl komentuje výjimečný stav v Turecku. Podle jeho hypotézy si tam pokus o vojenský puč vymysleli a prezident Erdoğan tam nyní organizuje ústavní převrat.
Podle nějakého, bohužel blíže necharakterizovaného průzkumu veřejného mínění či ankety z pondělka či úterka se asi třetina tureckých respondentů domnívá, že se v zemi žádný pokus o vojenský puč minulý týden nekonal. Podle nich bylo jeho „odhalení“ krokem prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana k dalšímu upevnění autokratické moci.
Asi polovina lidí v Turecku si prý ale podle tohoto průzkumu myslí, že tam v pátek pokus o puč byl, a že Erdoğan má pravdu, když tvrdí, že jeho iniciátorem byli lidé kolem muslimského intelektuála a bývalého duchovního Fethullaha Gülena nebo i Gülen sám, případně s pomocí USA. Gülen byl Erdoğanův přítel a rozhodný politicko-náboženský spojenec, ale jak už to tak v sektářském prostředí bývá, před několika lety se s ním rozešel a žije v USA v exilu.
I když nejsem příznivcem konspiračních teorií, koketoval jsem s myšlenkou předstíraného puče už od pátku. Ale až okolnosti vyhlášení výjimečného stavu ve středu večer mě přesvědčily, že pravděpodobnější je hypotéza první.
Mé počáteční podezření bylo historické. Už v roce 1973 tvrdili stoupenci chilského generála Augusta Pinocheta, že vojenským převratem předešli komunistickému puči, který chystal prezident Salvador Allende. Ještě silněji se tak argumentovalo v roce 1965, při vyvražďování celých vesnic v Indonésii, jejichž starosta se předtím hlásil k Sukarnově „komunizmu“. Tehdy, bez větší pozornosti „demokratického“ světa, zahynulo po puči generála Suharta podle odhadů milion až dva miliony lidí. Chilský i indonéský převrat podporovala a dokonce podnítila vláda USA.
Útoky na práva a svobody
Uvězněny byly nyní v Turecku nejen tisíce vojáků a policistů, ale i stovky soudců a prokurátorů, ve vazbě je na deset tisíc lidí. Perzekuce soudců a prokurátorů je přímým útokem na právo každého na spravedlivé soudní a správní řízení, tedy na zbytky demokratického řádu lidských práv, který se Turecko ratifikací úmluvy Rady Evropy o ochraně lidských práv a základních svobod zavázalo dodržovat.
Česká média píšou, že Turecko úmluvu „podepsalo“, což se opravdu stalo v Římě už 4. listopadu 1949. Později ji ale i ratifikovalo, takže tento turecký závazek nabyl účinnosti v roce 1953. Včera vyhlásila turecká vláda, že dočasně, po dobu výjimečného stavu, který byl zatím určen po dobu tří měsíců, odstupuje od pravidel evropské úmluvy. A to je velmi znepokojivé. Závažné porušení demokratických zásad je rovněž rozhodnutí tureckého parlamentu, podle něhož deset poslanců pozbylo poslanecký mandát.
Kdo byl nyní, po zmařeném pokusu o puč v Turecku jen vyhozen z práce, může mluvit o štěstí, tedy zatím. Ze zaměstnání ve školství propustila vládní skupina, „čistící“ zemi od „pučistů“ přes 15 tisíc lidí, dalších 21 tisíc učitelů přišlo o licenci učit v nestátních školách. Ona licence je státní povolení, které tu připomíná státní souhlas s výkonem duchovenské funkce a jeho odnímání v Československu před rokem 1990.
Dnešní Turecko sice vyvolává vzpomínky na poměry v „normalizačním“ Československu po roce 1969, ale i oběti tehdejších československých čistek uznávají, že ve srovnání s dnešními tureckými vládci byli tehdy ti českoslovenští učinění dobráci.
„Jako vrchní velitel ozbrojených sil se budu věnovat i tomu, abych vyčistil ozbrojené složky od všech virů,“ řekl Erdoğan, aniž prozradil, zda se inspiroval postojem vsetínského starosty a senátora jakož i předsedy KDU-ČSL Jiřího Čunka, který v rozvorech o vyčištění města od „nepřizpůsobivých“. Při vystěhovávání Romů z města se přirovnal k lékaři, „který čistí vředy“.
A aby třeba někdo „neutekl“ do ciziny, byl vydán vysokoškolským učitelům zákaz výjezdu. Začaly se také hlídat hranice, tedy pobřeží Egejského moře. Prý je stále tisíc vojáků-pučistů na útěku.
Chceme pomstu!
I na mne působí turecký puč jednoznačně jako vykonstruovaný akt, jehož účelem je zavedení ničím neomezeného diktátu prezidenta Erdogana.
S přání všeho dobrého, Jiří Vyleťal
Takže opakuji: Nevím a bylo by opravdu dobré, kdyby aspoň veřejnoprávní ČT nebo ČRo, které si platíme mnoha miliardami ročně, si daly tu práci a přinesly detailní, hluboké a ověřené informace, což není práce pro jednoho dobrovolníka na jednu či dvě hodiny, ale spíše pro tým deseti lidí na týden tvrdé práce.
Rozpoznat, o co v Turecku jde je nyní mimořádně důležité. A náhlý obrat Erdogana k Rusku svědčí spíše o hypotéze, že to mohly být právě ruské tajné služby, které rozkryly pokus o převrat. Ale i to je spekulace. Ale ta náhlá sympatie Turků k Rusku trčí jako hrom.
V každém případě se cosi výrazně mění a možná nyní velice záleží na tom, abychom se včas zorientovali. Černobílá osa Rusko—NATO nám nyní asi nepomůže.
Připomínám, že Turecko má o 11 milionů obyvatel víc než Velká Británie a jen o 10 milionů méně, než Německo: 75.
A poněkud od tématu: Minimální mzda v Turecku je 40 tisíc Kč a výdaje na obranu jsou 1,7 % HDP (ČR 1,0 %), což není tak málo... Co tím chci říct: Turecko je svého druhu velmoc a ty větší se o ně přetahují. EU, USA, Rusko, Čína...
http://www.mzv.cz/istanbul/cz/obchod_a_ekonomika/ekonomicky_vyvoj_turecka/x4_zakladni_makroekonomicke_ukazatele.html
Otázka zní - je natolik šílený, aby násilím převzal americké jaderné zbraně na svém území a přetrhal svazky se Západem?
--------------------------------------------------
V článku mě ovšem víc zaujala zmínka o retributivní a restorativní justici.
Retributivní justice je starší koncept, který klade důraz na potrestání pachatele, důležitý je trest, hlavně nepodmíněný. Jak píšete, obecněji se tento koncept dá interpretovat tak, že vlastně primární obětí je stát (byly porušeny jeho zákony, trestem je zbavení svobody), zatímco skutečná oběť, poškozený, je do jisté míry přehlížena.
Jeho limitní hodnotou je trest smrti.
V novějším restorativním konceptu důležitost represe ustupuje do pozadí, snaží se o obnovu předchozích poměrů, "je upřednostňováno aktivní zapojení obětí trestných činů do řízení, jsou zdůrazňována jejich práva a pachatelům se usnadňuje rozhodnutí převzít odpovědnost za své činy, napravit škody a obětem dát satisfakci za způsobenou újmu."
Soustředí se na alternativní tresty a limitní hodnotou této koncepce je tzv. narovnání, které zastaví trestní řízení přímou dohodou mezi poškozeným a pachatelem.
Limity těchto dvou konceptů jsou vlastně protipóly.
Novější restorativní koncepce je považována za lepší a vyspělejší než starší retributivní.
Ne že by na tom něco nebylo,
ale podle mě je zapotřebí oba tyto koncepty rázně odmítnout.
Protože ať si restorativní koncept tvrdí, že mnohem více hledí na zájmy oběti než koncept retributivní, ve skutečnosti oba hledí na trest jako na izolovaný fenomén a oběť je zajímá při nejlepším ve druhém sledu.
Dalo by se říct, že to jsou statické koncepce.
Dynamická koncepce, která by skutečně hleděla na zájmy obětí -- a prvořadým zájmem obětí je, aby se oběťmi vůbec nestaly --, se přece nemůže omezit na statické vztahy zločin - nepodmíněný trest, respektive zločin - alternativní trest.
Svým způsobem se dá říct, že jestliže se statická retributivní koncepce zaměřuje na trest, statická restorativní koncepce kromě trestu snad i trochu na oběť, dynamická koncepce se musí zaměřit na pachatele.
Protože není to oběť, kdo vyhledá svého pachatele, ale pachatel si vybere svou oběť. Ať už vědomě, nebo ne.
Takže jestli požadujeme, aby se obětem předcházelo, nestačí se při koncipování ideje spravedlivého trestu zaměřit až na oběť, nebo dokonce až na trest.
To už je pozdě.
Klíčem je pachatel.
Zároveň tato koncepce musí respektovat údaje a fakta důvěryhodně a ověřitelně odpovídající realitě.
A také by zřejmě měla naplňovat i vyšší ambice -- poskytnout představu o spravedlivém trestu.
Jak by tedy měl tento dynamický koncept vypadat?
Statickým slovníkem by se dal označit za restorativně-retributivní, ale proč prznit dynamiku statickým jazykem?
Slovo, které vystihuje jeho podstatu a netýká se ani oběti, ani trestu, ale pachatele, zní -- recidiva.
Recidiva pachatelů je přece klíč ke spravedlivému trestu, ne?
((( solidní volně dostupný úvod do této problematiky zde (300 s.):
http://www.ok.cz/iksp/docs/394.pdf )))
O recidivistech se zde třeba dočteme, že
--- jejich činy jsou plně vědomé
--- jediná jejich lítost je sebelítost, s oběťmi nemají žádnou
--- nebo že se stoupajícím počtem flastrů rapidně stoupá násilnický charakter činů
,,,,,,,,,,,,,,, a mnoho, mnoho dalšího.
(a není to primitivní, jak to vypadá)
Pokuď člověk udělá něco špatného, je přece velmi přirozené zkoumat nejen proč a jak a podle toho soudit a trestat, ale je nesmírně důležité i vědět, jestli je to poprvé nebo po desáté. Ve všedním životě je to přece jeden z nejdůležitějších faktorů při našich soudech o trestech -- když vám někdo ublíží poprvé, může to být úlet nebo cokoliv, většinou to člověk nějak přejde. Když podruhé, ještě někteří křesťansky nastavíme druhou tvář. Ale potřetí nebo počtvrté?
Co s člověkem, který opakovaně páchá zlo??
Není třeba v takovém případě od restorativního přístupu přejít k retributivnímu???
Copak vám nezaskočí vztekem když někde čtete, že 10x trestaný recidivista někde kvůli pěti stovkám umlátil důchodce?
10x trestaný? Neměl by už napočtvrté takový člověk vyjít z basy až ve stáří?
Kolik obětí by díky tomu oběťmi být nemuselo?
Koncept bez trestu smrti, s alternativními tresty pro prvopachatele a s nekompromisním přitvrďováním v případě recidiv - to je podle mě srozumitelná cesta.
Krajní levice (nestalinská a často i protistalinská), v níž vlastně celý život nějak působím, trpěla a trpí sektářstvím. Sám jsem se ho postupně a obtížně zbavoval, nejvíce mi v tom pomáhalo pluralistické prostředí Charty 77 (který nebyla založena na demokratických pravidlech) a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných.
Když jsem pak byl v letech 2002 až 2007 členem Strany zelených, velmi jsem trpěl jejím sektářstvím a dost rozhodně proti němu spolu s jinými zelenými vystupoval. S překonáním sektářství se vedení strany zmocnil Martin Bursík, který nebyl ani demokrat, ani zelený, tedy ve smyslu moderní západoevropské „zelenosti“. A já pak kvůli jeho účasti ve vládě panské koalice (Topolánek – Kalousek – Bursík – Čunek) ze strany odešel. To ale už byla jiná kapitola.
Fethullah Gülen založil kdysi v Turecku hnutí Hizmet (Služba), ale v roce 1999 odešel do USA, kde žije exilu. Od roku 2002 pak podporoval on a jeho příznivci v Turecku Erdoğanovu stranu AKP, která se po volbách i kvůli této podpoře stala stranu vládní. Gülen a Erdoğan představovali dvě křídla demokracie, vycházející z umírněného a sekulárního islámu. Teprve předloni, v roce 2014, když v Erdoğanově politice se projevovaly stále silnější autoritářské (nedemokratické) tendence, ho začal Gülen otevřeně kritizovat. Erdoğan na to reagoval postupnou exkomunikací a kriminalizací Gülena, jak už to tak tomu v sektářském prostředí bývá, smím-li ještě jednou parafrázovat Karla Čapka. Zdrojem sektářství ovšem nebyl Gülen v Pennsylvánii, nýbrž Erdoğan v Ankaře. Protest Ivana Štampacha je lámání se do otevřených dveří, a musím ho proto odmítnout.
Životní oblouk Recepa Tayyipa Erdoğana, procházející obdobím vrcholné mocenské funkce, připomíná postupný obrat postojů u mnoha jiných osobností – namátkou Władysława Gomułky, Gustáva Husáka, Zviada Gamsachurdíi a do značné míry i Slobodana Miloševiće, a to pomíjím nesporné diktátory. Diktátorem se ale Erdoğan ještě může stát, obávám se, pokud v Turecku překoná stále živý kemalistický sekularizmus.
Gülenovy nadace postavily příslušných škol nesmírné množství, a to nejen v Turecku, ale i třeba v Pákistánu. Na většině Gülenových škol se přitom buď platí školné, nebo provozovatel zařízení dostává příspěvek od státu. Stále rozstoucí počet škol tak zajišťoval Gülenovi další peníze.
Nadacím pak začali konečně přispívat i ti, kdo Gülenovy školy vychodili a získali pak dobrá místa nebo si otevřeli vlastní podnik.