Na dvoře před školní budovou sedí v kroužku na židlích asi dvě desítky žen, většina z nich má na hlavě šátek. Moje blonďatá nezahalená kolegyně je obklopená hloučkem výskajících dětí, které chtějí ulovit selfíčko. Muži sedí v jiném kroužku opodál a diskutují mezi sebou. Jsme v malé vesnici kousek od turecko-syrských hranic — v poklidném soumraku na školním dvoře to tak nevypadá, ale Aleppo je odsud asi jenom dvě hodiny jízdy autem.

Mladá žena s dítětem na kolenou mi naléhavě ukazuje potištěný kus papíru. Nemluví moc anglicky, ale nakonec se nám povede shodnout, že se jedná o kopii dokumentů jejího manžela, který je v Německu. Žena se ze mě snaží vypáčit informaci, co by mohla udělat, aby se mohla vydat za ním. Skončíme u toho, že jí na sebe dávám kontakt a slibuju ji spojit s někým, kdo jí bude schopný vysvětlit víc v arabštině. Je konec března 2016 a od podepsání tolik oslavované dohody mezi Evropskou unií a Tureckem neuplynuly ještě ani dva týdny.

Moje nová známá je ale ve skupince téměř jediná, která se snaží informovat, jak se dostat do Evropy. Ostatní ženy mluví jenom o tom, že se chtějí vrátit domů do Sýrie a že by chtěly, aby děti chodily pořádně do školy. Jeden z tlumočníků — muž, takže nesedí s naší skupinkou — pak při loučení překládá, co nám chtějí sdělit všichni jeho kolegové usazení na dvoře: my nechceme do Evropy! Větu říká důrazně, vykřičník za ní visí ve vzduchu. My chceme domů, a pokud to nepůjde, chtěli bychom, aby nám Evropa pomohla důstojně žít tady. Když budeme moct pracovat a děti chodit do školy, nic nám tady nechybí. V tu chvíli se do diskuse vloží asi sedmdesátiletý dědoušek a tlumočník překládá jeho rozčilenou arabštinu: viděl jsem v televizi, jak se k nám vaši policisté chovají. Viděl jsem video, ve kterém dva policisté, myslím, že to bylo v Maďarsku, močili na uprchlíka a kopali do něj. Je to pravda? Bál bych se jít do Evropy, chci zůstat tady, ale nemám za co žít. Mlčíme a nevíme, co odpovědět.

↗

Tábory působí přátelsky, ale po půl hodině procházení v prachu mezi nekonečnými řadami stanů se nelze zbavit pocitu beznaděje a neodbytné otázky — co se tu proboha dá celé dny dělat? Odpověď je jednoduchá — nic. Foto European Parliament

Skupinka, která je ubytovaná ve školní budově, je jednou z mnoha skupin syrských uprchlíků, které v Turecku bydlí mimo oficiální uprchlické tábory. Podle oficiálních čísel UNHCR je v Turecku v současné době asi 2,6 milionu uprchlíků, drtivá většina z nich ze Sýrie. Oficiální čísla ale nepočítají s těmi, kteří se nikde nezaregistrovali, a těch může být klidně ještě jednou tolik. Registrace totiž není povinná a vedle nesporných výhod (nárok na pomoc ve formě zdravotní péče, bydlení v táboře) má i nevýhody — například nemožnost opustit region, ve kterém byl dotyčný zaregistrován. V praxi to znamená povinnost zůstat na jihu Turecka při hranicích ze Sýrií a například nemožnost přivydělávat si na turistickém ruchu třeba v Istanbulu.

Turecko zároveň ani těm, kteří se zaregistrují, neuděluje oficiální status uprchlíka, který by měl mezinárodní platnost — má pro tyhle případy vlastní legislativu, která sice zaručuje výše zmíněné výhody, nicméně také znamená, že člověk je v de facto legálním limbu — pokud by chtěl zkusit některou z oficiálních cest do Evropy, jako je přesídlení, musel by stejně projít registrací u UNHCR. Pro mnoho lidí je tak jednodušší zůstat v Turecku prostě jenom tak, bez papírů. Nikdo to totiž zas tolik neřeší, a pokud má rodina peníze, aby se uživila a měla kde bydlet, může to pro ni být i mnohem jednodušší.

Vstřícně přijímaní hosté

O den dříve sedíme ve stanu v jednom z oněch oficiálních uprchlických táborů, které má na starosti turecká vláda. Spravuje je turecká státní agentura pro humanitární a rozvojovou pomoc (AFAD) a většina z nich se nachází právě v nejjižnějším tureckém regionu. V táboře Saricam, kam nás místní úřednicí vezmou na návštěvu, je asi 10 tisíc lidí. Většina z nich s rodinami — tak jako pan Ahmed (říkejme mu tak), který nás do svého stanu pozval na čaj.

Vevnitř je to docela útulné, ale venku už méně — řady bílých stanů oddělených prašnými cestami se táhnou do nekonečna a končí u plotu obehnaného drátem, s výhledem na strážní věž na kopci. V prachu běhají děti a kopají do napůl vyfouknutého fotbalového míče, na šnůrách mezi stany se suší prádlo. Úředníci v čele s místním guvernérem nám hrdě ukazují — tady máme kliniku, tady máme obchod, kde se prodává, co tady lidi vyrobí. Tady je supermarket, v něm se nakupuje za poukázky. Tady je škola. Vše je čisté a urovnané. Skoro třetina obyvatel tábora jsou děti — a nemálo z nich se v táboře už narodilo.

Saricam není na první dojem nepřátelské místo, ale po půl hodině procházení v prachu mezi nekonečnými řadami stanů se nelze zbavit pocitu beznaděje a neodbytné otázky — co se tu proboha dá celé dny dělat? Odpověď je jednoduchá — nic. A v tom je celé jádro problému. Guvernér regionu při svém proslovu několikrát zopakuje, že Turecko je tradičně pohostinná země, že muslimská kultura je a byla vždy uctivá k hostům a velkorysá k těm, kdo jsou v nouzi. Jeho vládě jistě nelze upřít, že minimálně jisté části uprchlíků na svém území vybudovala solidní zázemí.

Problém je ovšem jednak v tom, že v táborech žije odhadem jenom desetina uprchlíků, kteří se momentálně nacházejí v Turecku, a také v tom, že jsou a zůstávají právě jenom vstřícně přijímanými hosty. Od hosta se tak nějak očekává, že se zase vrátí, odkud přišel, a Turecko zatím rozhodně nemíní umožnit Syřanům trvalé usídlení. Zásadně jim v tom brání například neumožněním legální práce. A co se týká kapacit, na tuhle otázku guvernér jenom zvedne obočí a jmenuje částku v milionech eur, kterou vybudování a provoz jednoho uprchlického tábora stojí.

Faktem tedy zůstává, že turecká vláda přes všechny možné výhrady investovala do infrastruktury táborů miliardy a už léta je udržuje v provozu. Faktem ovšem také zůstává, že spousta uprchlíků žije prostě na ulici, že do médií čas od času prosáknou zprávy, jak do nich armáda střílí na hranicích a potápí čluny na pobřeží. A nesporným faktem zůstává, že v Turecku je uprchlíků podle těch nejdivočejších odhadů možná až 6 milionů.

V právním vakuu

Celá dohoda EU — Turecko byla založená na předpokladu, že Turecko je pro uprchlíky bezpečná země, a že tedy není porušením ženevské konvence a principu non-refoulement, pokud je tam bude EU vracet. Tuto tezi lze ale velmi snadno zpochybnit na základě všech výše uvedených faktů a těm, kteří měli být vráceni a obrátili se v Řecku na soud, už bylo dáno za pravdu. Takže vracen není vlastně nikdo, respektive na základě dohody byly zatím do Turecka vráceny desítky lidí. Další a další ale naopak přicházejí — přestože dohoda znamenala výrazné snížení jejich počtu, pořád se jedná o někdy i o stovky denně. Pašerácký byznys kvete a ti, kteří využijí jeho služeb, většinou zůstanou uvězněni v Řecku, které na rozdíl od Turecka nemá vybudované téměř žádné kapacity a situace je na některých místech katastrofální a absolutně nelidská.

Hlavním výsledkem dohody je tedy v současné době to, že z Řecka, tedy země, která byla už před uprchlickou krizí na hranici absolutního ekonomického krachu, se stal jeden obří uprchlický tábor. Střízlivé odhady mluví o 60 tisících lidí a zprávy lidskoprávních organizací mluví o dětech se sebevražednými tendencemi, úmrtích na základě léčitelných nemocí, děsivé šíři sexuálního násilí, které se opět nevyhýbá ani dětem. Tábory jako Moria, které má EU stále žaludek nazývat vzletně „hotspoty“, jsou místem naprosté beznaděje, dennodenního porušování lidských práv a obrazem bídy, před kterou zbytek Evropy zavírá oči.

A nejde tady ani tak o miliardy eur, které v Řecku mizí v nedostatečně vybudované infrastruktuře, která by je uměla smysluplně distribuovat (i když o ty také), ale především o právní vakuum, ve kterém se většina uprchlíků nachází. Relokační program, který by jim měl pomoci zažádat o azyl v jednotlivých zemích EU, nefunguje buď vůbec, nebo zoufale pomalu. Například Česká republika v jeho rámci přijala zatím 12 lidí a ministr Chovanec nedávno oznámil, že žádné další nepřijme ani pod pohrůžkou sankcí.

Takže je tedy na místě se ptát — čeho vlastně dohoda EU—Turecko dosáhla? S jistotou víme, že zapříčinila humanitární katastrofu na území EU a Erdoganovi dala do rukou obrovskou moc. Takže je i na místě se ptát — chceme skutečně trvat na tom, aby pokračovala? Jediným důvodem totiž může být, že se Evropa domnívá, že Turecko skutečně uprchlíky na svém území „drží“ — jenže co když je to spíš tak, že ti, kteří jsou v Turecku dnes, prostě do Evropy ani nechtějí? Protože, jak téměř do jednoho říkali všichni obyvatelé táborů, chtějí zůstat blízko Sýrie. Chtějí žít tam, kde je naděje na návrat. Nebo nemají peníze na cestu. Nebo se prostě tak jako starý děda ze školního dvorku bojí, protože děsivé obrázky toho, jak to momentálně v Řecku nebo třeba v Maďarsku vypadá, se přes sociální sítě šíří rychle.

Představa, že pokud Erdogan skutečně dohodu vypoví, pohrnou se do Evropy opět tisíce lidí denně, se ve světle výše popsaného jeví spíše jako absurdní. Kromě řecké tragédie nelze zapomenout ani na to, že na většině míst Balkánské trasy mezitím vyrostly ploty z ostnatého drátu (což samozřejmě migraci nezastavilo, ale výrazně to zvedlo ceny, za které pašeráci přechod nabízejí, a tudíž i snížilo počet těch, kteří si to mohou dovolit).

A v neposlední řadě — právě i samotný fakt, že ani ostnaté dráty migraci nezastavily a že do Řecka stále připlouvají lidé, znamená, že dohoda tak, jak je nastavená, nemohla nikdy stoprocentně fungovat. Ti, kteří se do Evropy opravdu chtějí nebo musí dostat, najdou cestu, jak to zařídit. Ti, kteří zůstávají v Turecku, k tomu v mnoha případech mají své důvody. Evropští politici by tedy neměli podléhat tureckému vyhrožování a řešit, kde sehnat peníze na podplacení diktátorského prezidenta. Měli by řešit, jak účinně nabídnout pomoc lidem, kteří ji potřebují, místo aby s nimi obchodovali. Začít lze třeba u těch zoufalých 60 tisíc, kteří čekají v Řecku.