Pověstně prostořeký americký prezident se minulý týden omezil na neobvykle mírné prohlášení, že americko-turecké vztahy momentálně „nejsou v dobré kondici“. Reagoval tak na stupňující se roztržku mezi oběma zeměmi, která vyústila ve vzájemné zavedení sankcí, a jež je podle tureckého prezidenta Recep Tayyip Erdoğan příčinou nejhorší domácí ekonomické krize od roku 2001.

Bezprostředním motivem současného konfliktu je pokračující zadržování amerického pastora Andrewa Brunsona, jehož Turecko vězní již druhým rokem kvůli údajné špionáži a napojení na „teroristy“ z povstalecké Kurdské strany pracujících (PKK) a z hnutí Fetullaha Gülena, obviňovaného ze zosnování pokusu o vojenský převrat. Brunson se stal mučedníkem amerických evangelikálů, kteří na jeho podporu sesbírali přes 600 tisíc podpisů.

Přestože současná americká administrativa zpravidla nejeví žádný zájem o turecké politické vězně a Trump sám opakovaně Erdoğanovi gratuloval k vítězství, díky vlivu evangelikálních křesťanů na Republikánskou stranu se stal zadržovaný pastor klíčovou postavou vztahů mezi Tureckem a Spojenými státy. Trump a jeho viceprezident Mike Pence už několik měsíců opakovaně požadují propuštění (prezidentovými slovy) „našeho úžasného pastora“, přičemž vyjednávání dosud vázla hlavně na neochotě americké strany vyměnit Brunsona za někoho z Turků ve Spojených státech.

Malý zájem o dohodu

Největší tureckou výhrou by samozřejmě bylo vypovězení samotného Gülena, jehož by bezpochyby doma čekal nejvyšší možný trest. Erdoğan by se ale zřejmě spokojil i s propuštěním Hakana Atilly ze státní banky Halk Bankası, který si v USA odpykává 32 měsíců vězení za pokus obcházet protiíránské sankce.

Zdá se však, že Trump o dohodu zájem nemá a uchýlil se místo toho k nátlaku. Uvalení sankcí na turecké ministry vnitra a spravedlnosti má spíše symbolický význam, Spojené státy ovšem zároveň dvojnásobně zvýšily cla na turecký hliník a ocel a v ohrožení je také dodávka supermoderních letadel F-35. Což nemusí být všechno. Jak prohlásil americký ministr financí Steven Munchin: „Máme v plánu toho udělat mnohem víc, pokud [Brunsona] urychleně nepropustí.“

Erdoğan odpověděl uvalením vysokých cel na americkou elektroniku. „Američané možná mají iPhone, ale existuje taky Samsung,“ prohlásil turecký prezident před svými příznivci a upozornil na turecké výrobce elektroniky Venus a Vestel. „Vyrobíme dost zboží pro vlastní potřeby. A lepší kvality, než jaké je dovážíme.“ Na tureckých sociálních sítích se v reakci na Erdoğanovy výroky rychle začaly šířit videa Turků, demonstrativně kladivy a jinými prostředky rozbíjejících telefony od Applu.

Dlouhodobé napětí

Brunsonova aféra je pouze posledním dějištěm v dlouhodobě se zhoršujících vztazích mezi Spojenými státy a Tureckem, které přitom bývalo klíčovým spojencem v rámci NATO. Konfliktních bodů z nedávné minulosti je celá řada, stačí vzpomenout rozdílné zájmy v Sýrii, kde USA podporuje kurdské jednotky považované Turky za teroristy napojené na domácí povstalce.

Erdoğan navíc Spojené státy stejně jako většinu evropských partnerů viní ze „zrady“ v době pokusu o puč, jenž podle něj tehdejší vlády nedostatečně odsoudily a ještě ke všemu kryjí jeho údajné strůjce včetně Gülena. K tomu se nedávno přidaly osobnostní charakteristiky amerického a tureckého prezidenta, kteří mají ve zvyku užívat vyhrocenou rétoriku a nemohou si dovolit ustoupit před domácím publikem. Na to si příliš pěstují image politiků tvrdě bojujících za národní zájmy.

„Než bude příliš pozdě, Washington musí opustit mylnou představu, že naše vztahy mohou být asymetrické,“ vzkázal Erdoğan americkému protějšku přímo na stránkách deníku The New York Times. „Pokud se nezmění stávající trend unilateralismu a nedostatku respektu, budeme se muset začít poohlížet po nových přátelích a spojencích.“

Noví turečtí přátelé

Koho Erdoğan míní „novými přáteli a spojenci“ je již nějakou dobu celkem jasné. Na prvním místě se nabízí Rusko, se kterým se Turci opět sbližují po roztržce ohledně sestřeleného bombardéru. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov minulý týden v Ankaře označil americké sankce za „protizákonné a nelegitimní“, zatímco Turecko se nadále přes americké protesty chystá koupit ruské raketové systémy S-400 a s Ruskem koordinuje svůj postup v Sýrii.

Nabízí se i postupná normalizace vztahů s regionálními oponenty, jako je Sýrie a Írán. V Sýrii začal Erdoğan ustupovat ze svého plánu na svržení režimu prezidenta Bašára Asada, prioritou se místo toho stalo udržení okupace oblastí na severu země a co nejrychlejší návrat milionů syrských uprchlíků. Proti Íránu, dlouhodobému Asadovu spojenci číslo jedna, Turecko pro změnu odmítá aplikovat americké sankce a pokouší se obnovit obchodní vztahy.

A pak je tu samozřejmě Čína, která má v Turecku své zájmy kvůli strategické poloze v rámci ekonomického plánu na „novou Hedvábnou cestu“. Prezident Erdoğan by rád přilákal čínské investice třeba plánovaným vstupem do Šanghajské organizace pro spolupráci a už v červenci si zajistil půjčku ve výši 3,6 miliard dolarů od státem vlastněné Čínské průmyslová a obchodní banky.

Příležitost pro Evropu?

Roztržka se Spojenými státy by teoreticky měla potenciál Turecko znovu sblížit i se státy Evropské unie včetně Německa, což turečtí představitelé poslední dobou naznačují. V nejbližších dnech se má sejít německý a turecký ministr zahraničí, aby připravili návštěvu prezidenta Erdoğana v Německu plánovanou na 28. září. Turecko by mělo mít na obnovení blízkých vztahů s evropskými státy eminentní zájem už jen proto, že Německo je jeho zdaleka největším obchodním partnerem a Evropané mají nyní s Turky společného nepřítele v eskalující „obchodní válce“ se Spojenými státy.

Bude však velmi těžké zapomenout na vzájemnou nedůvěru okořeněnou tvrdými Erdoğanovými výroky, v nichž například neváhal přirovnat německou vládu k nacistům. Alespoň přežívající liberálně demokratická část EU se navíc nemůže smířit se stále více autoritářským a represivním způsobem vlády tureckého prezidenta, který se rozhodně nechýlí ke konci — hospodářská krize se naopak stala záminkou dalšího stíhání politických oponentů, údajných sabotérů na sociálních sítích, kteří se prý mají snažit ve prospěch zahraničních mocností o rozvrat turecké ekonomiky.

Není nakonec možné vyloučit, že Trump a Erdoğan prudce otočí a jejich pozice se opět přiblíží, jako se to stalo v minulosti s jinými autoritářskými vůdci. V tureckém tisku se již objevují spekulace o možném dvoustranném summitu Trump- Erdoğan, na němž by mohli prezidenti zahladit hrany a připomenout si společné zájmy i řadu podobných osobních vlastností.