Vladimír Putin strávil dva dny v Turecku. Byla to jeho první zahraniční cesta po nedávném znovuzvolení do pozice prezidenta Ruské federace, v jejímž rámci se nejprve v úterý zúčastnil slavnostního zahájení stavby jaderné elektrárny Akkuyu na jihu země. O den později byl potom vedle tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana a íránského prezidenta Hasana Rúháního jedním z účastníků ankarské schůzky o budoucnosti Sýrie.

Nejvyšší zástupci Ruska, Turecka a Íránu, tedy momentálně tří nejvlivnějších vojenských hráčů na syrském bojišti, se shodli na přesvědčení vyhnat „teroristy“ ze země, dosáhnout „dlouhodobého příměří“ a pomoci civilistům na místě.

„Kromě politického řešení je třeba zaručit, že syrští civilisté žijí ve snesitelných podmínkách. Nic z toho se nemůže povést bez velkých kapitálových investic ze zahraničí,“ prohlásil po summitu Putin, který se spolu se svými partnery zavázal účastnit se po skončení konfliktu rekonstrukce zničené Sýrie.

Přestože byla vzájemná schůzka podle ruského prezidenta „smysluplná a produktivní“, o jejích konkrétních efektech je možno pochybovat. Zásadní rozdíly momentálně přetrvávají především mezi Tureckem a Íránem, jehož politici ostře kritizovali turecký vojenský zásah v kurdských oblastech. Zároveň se liší představy o osudu syrského diktátora Bašára Asada, jenž se může spoléhat na íránskou a ruskou podporu, zatímco Turecko dlouhodobě usiluje o jeho svržení.

Cesta z krize

Putinova cesta do Ankary ovšem přinejmenším symbolicky vypovídá o značném sblížení Ruska a Turecka, které přitom od počátku rovněž stály na opačných stranách syrského konfliktu. Protichůdné zájmy dokonce v jednu chvíli nebezpečně eskalovaly poté, co ruská armáda v září roku 2015 zahájila vojenskou intervenci na Asadovu podporu.

V listopadu téhož roku turecké letectvo údajně nad svým územím sestřelilo ruský bombardér Suchoj Su-24, jehož pilot byl zastřelen povstalci s vazbami na Turecko. Následovala ostrá diplomatická roztržka včetně obvinění z podpory terorismu, ruských ekonomických sankcí nebo zrušení bezvízového styku. Turečtí spojenci v Sýrii se stali cíli opakovaných ruských náletů.

Krizi ve vzájemných vztazích se podařilo překonat překvapivě rychle. V červnu roku 2016 zaslal prezident Erdoğan oficiální omluvný dopis ruské straně, v němž vyjádřil „hlubokou soustrast“ rodinám oběti, a nařídil zatknout piloty zodpovědné za sestřelení ruského letounu.

Společné zájmy

Současné Rusko a Turecko pojí řada společných zájmů a čelí obdobným geopolitickým výzvám. Nejviditelnější z nich je vzdalování se od spolupráce s Evropskou unií a Spojenými státy, k nimž přitom Turecko mělo blízko od dob Studené války.

Masivní čistky skutečných i domnělých příznivců puče proti prezidentu Erdoğanovi před dvěma lety však vedly ke vzájemné nevraživosti a slovním přestřelkám. Zdrojem napětí je v poslední době také zmíněná turecká vojenská ofenziva proti syrským Kurdům.

Ruské konflikty se Západem ohledně anexe Krymu a aktivit na Ukrajině zase vedly k rozsáhlým hospodářským sankcím. Nedávná kauza otrávení bývalého ruského zpravodajce Sergeje Skripala na britském území nedůvěru jen posílila a vedla k vyhoštění desítek ruských diplomatů z různých zemí. Turecko se k tomuto kroku odmítlo připojit.

Hospodářská a vojenská spolupráce

Důsledkem obdobných konfliktů s USA a státy Evropské unie je posílení spolupráce mezi Ruskem a Tureckem v různých oblastech. Nedávná návštěva prezidenta Putina se nějakým způsobem dotkla všech z nich.

Symbolem hospodářských vazeb je právě vůbec první jaderná elektrárna na tureckém území Akkuyu. Stavba v hodnotě astronomických dvaceti miliard dolarů by měla být dokončena v roce 2023, tedy na stoleté výročí od vyhlášení Turecké republiky, a za její konstrukci a většinu financování zodpovídá státní ruská společnost ROSATOM. Druhým podobně velkým projektem je plynovod TurkStream napříč Černým mořem, jehož vznik na čas pozastavila aféra ohledně sestřeleného letadla.

Vojenské vazby obou států symbolizuje kontroverzní dodávka raket S-400s. První baterie nejmodernějšího ruského protiletadlového systému dorazí už v červenci roku 2019, jak právě v úterý ruská i turecká strana oficiálně potvrdila. Nákup v odhadované hodnotě dvou a půl miliardy dolarů je políčkem do tváře evropských a amerických spojenců, protože je nekompatibilní se systémy Severoatlantické aliance.

Turecko navíc tradičně nakupovalo vojenský materiál ze Západu. Z tohoto důvodu se Spojené státy v poslední době pokoušely neúspěšně tlačit na tureckou vládu, aby od dohody ustoupila. Je možné, že kvůli ní dojde ke zrušení dodávek amerických stíhaček F-35.

Porozumění v Sýrii

Určité sblížení nakonec přichází i v případě Sýrie samé, která tak dlouho představovala kritický bod vzájemných vztahů. Již konání summitů o syrské budoucnosti na půdorysu Rusko-Turecko-Írán, tedy bez Spojených států a dalších západních zemí, dostatečně vypovídá o posunu turecké pozice. První takový summit se uskutečnil v ruském Soči loni v listopadu.

Ruská a turecká vláda v tuto chvíli tiše respektují zájmy druhé strany. Zatímco Turecko se zdržuje kritiky brutální ofenzivy syrské armády v okolí Damašku, kde Asadova vojska likvidují poslední zbytky dříve spřátelených rebelů, Rusko dalo zelenou tureckému vpádu na sever Sýrie. Nasazení tureckého letectva při dobývání Afrínu by bez ruského svolení nebylo vůbec myslitelné, což ostatně uznávají přímo lidé z okolí prezidenta Erdoğana.