Vladimír Putin strávil dva dny v Turecku. Byla to jeho první zahraniční cesta po nedávném znovuzvolení do pozice prezidenta Ruské federace, v jejímž rámci se nejprve v úterý zúčastnil slavnostního zahájení stavby jaderné elektrárny Akkuyu na jihu země. O den později byl potom vedle tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana a íránského prezidenta Hasana Rúháního jedním z účastníků ankarské schůzky o budoucnosti Sýrie.

Nejvyšší zástupci Ruska, Turecka a Íránu, tedy momentálně tří nejvlivnějších vojenských hráčů na syrském bojišti, se shodli na přesvědčení vyhnat „teroristy“ ze země, dosáhnout „dlouhodobého příměří“ a pomoci civilistům na místě.

„Kromě politického řešení je třeba zaručit, že syrští civilisté žijí ve snesitelných podmínkách. Nic z toho se nemůže povést bez velkých kapitálových investic ze zahraničí,“ prohlásil po summitu Putin, který se spolu se svými partnery zavázal účastnit se po skončení konfliktu rekonstrukce zničené Sýrie.

Přestože byla vzájemná schůzka podle ruského prezidenta „smysluplná a produktivní“, o jejích konkrétních efektech je možno pochybovat. Zásadní rozdíly momentálně přetrvávají především mezi Tureckem a Íránem, jehož politici ostře kritizovali turecký vojenský zásah v kurdských oblastech. Zároveň se liší představy o osudu syrského diktátora Bašára Asada, jenž se může spoléhat na íránskou a ruskou podporu, zatímco Turecko dlouhodobě usiluje o jeho svržení.

Cesta z krize

Putinova cesta do Ankary ovšem přinejmenším symbolicky vypovídá o značném sblížení Ruska a Turecka, které přitom od počátku rovněž stály na opačných stranách syrského konfliktu. Protichůdné zájmy dokonce v jednu chvíli nebezpečně eskalovaly poté, co ruská armáda v září roku 2015 zahájila vojenskou intervenci na Asadovu podporu.