Za devatenáct let, kdy stojí v čele Turecka Recep Tayyip Erdoğan, se tato země na pomezí Evropy a Asie hodně změnila. Když v roce 2002 vyhrála Erdoğanova Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) se ziskem více než 34 procent parlamentní volby a sám Erdoğan se stal poprvé premiérem, provedl několik reforem, zlepšil životní úroveň a jako prioritu deklaroval vstup Turecka do Evropské unie.

Avšak s postupujícím časem, kdy se Erdoğanova éra přehoupla do druhé dekády a politik sám se nachal zvolit prezidentem, se do popředí stále více dostávaly autoritářské prvky. Režimní politikou čím dál víc prostupovala také nacionálně-populistická a islamistická agenda.

Úzkostlivě sekulární charakter po vzoru francouzského konceptu laïcité, jež modernímu Turecku po pádu Osmanské říše vtiskl Mustafa Kemal Atatürk, postupně ustupoval. Pronásledování politických oponentů, novinářů a aktivistů se ještě rozšířilo pod záminkou neúspěšného pokusu o převrat z roku 2016.

Po dobu téměř dvou dekád vlády Recepa Tayyipa Erdoğana v Turecku stihla vyrůst celá jedna nová generace. Lidé mladší třiceti let tvoří dnes vzhledem k demografickým trendům zhruba polovinu populace Turecka. To, co si myslí, má přesah a důsledky také v celostátní politice.

Uvědomuje si to zjevně i sám Erdoğan. Už v roce 2012 se pustil do projektu formování nové mladé generace tak, aby přijala ideologii jeho režimu. Učinil tak mimojiné skrze reformu vzdělávacího systému, jež vedle dalšího rozšířila i výuku náboženství. Jak se však ukazuje, tento velký a důležitý úkol se mu zatím ani zdaleka nedaří.

„Miluji svou zemi, ale nevidím tu budoucnost.“

Dvaadvacetiletá Sinem Kanmaz žije od narození v Izmiru, jednom z tureckých velkoměst na západě země, kde na místní univerzitě Haccetepe studuje učitelství angličtiny. Na vlastní budoucnost v Turecku pohlíží dosti skepticky.

„Posledních minimálně šest nebo sedm let přemýšlím o přestěhování se do jiné země. Současná vláda drží moc od roku 2002 a zemi změnila spíše negativně — jsou tu opravdu špatné podmínky i celková situace,“ říká Sinem v rozhovoru pro Deník Referendum. „Nerozumím tomu, proč lidé stále volí Erdoğana,“ dodává s povzdechem.

Zatím se Sinem snaží zůstat ve spojení s Evropou například prostřednictvím projektů Erasmus+ či se uchází o stipendia na různých zahraničních školách. „Není to proto, že bych chtěla pokračovat ve studiu, ale je to nejjednodušší způsob, jak se dostat z Turecka do Evropy,“ vysvětluje s tím, že získání dokonce i turistického víza dnes může být obtížné.

„Od září nebo října pojedu do Budapešti. Takže toto je můj plán emigrace z Turecka. Chci to udělat, protože ve své zemi nevidím budoucnost. Miluji ji, ráda bych tu zůstala, ale protože nyní vláda mění zákony k obrazu svému, nechrání práva žen, cítím se tu stále méně bezpečně,“ vysvětluje Sinem s narážkou na loňský krok Erdoğanovy vlády, jímž Turecko odstoupilo od Istanbulské úmluvy, která státy zavazuje k uzákonění opatření proti násilí na ženách a domácímu násilí.

Že Sinemino rozpoložení není mezi mladými Turky ojedinělé, ale naopak typické, odhalují tvrdá data. Podle rozsáhlého průzkumu zadaného německou Nadací Konrada Adenauera o turecké mládeži, jehož výsledky byly zveřejněny letos v únoru, má výrazně pesimistický pohled na budoucnost své země v erdoganovské generaci většina.

Téměř 63 procent Turků ve věku 18 až 25 let v průzkumu uvedlo, že nevidí budoucnost své země dobře. Více než třetina pohlíží na další vývoj přímo s beznadějí. Obzvlášť pesimistický pohled mají mladí Turci v souvislosti s ekonomickou situací a sociálními nejistotami ohledně vlastního života. Mají strach z možného ekonomického kolapsu země.