Prezident Recep Tayyip Erdoğan, který tuto zprávu oficiálně potvrdil až v sobotu dopoledne, zpočátku oznámil, že řecko-tureckou hranici překročilo již osmnáct tisíc lidí a další desítky tisíc jsou na cestě. O den později již mluvil o sedmdesáti tisících lidech. A v pondělí jsme se s Erdoganem přehoupli již do milionů lidí, kteří chtějí odejít do Řecka. Realita je ale malinko jiná.

Na různá místa pozemní řecko-turecké hranice se postupně během 48 hodin dopravilo asi patnáct až dvacet tisíc migrantů, převážně Afghánců a Íránců. Dostali se tam navíc organizovanými autobusy, které migranty nabíraly v Istanbulu, Ankaře i dalších městech a vozili je na zmíněnou pozemní hranici.

Řecká strana odpověděla hermetickým uzavřením hranice a slzným plynem, přes hranici se téměř nikdo nedostal. Turecká státní média však vysílala živé přímé přenosy jednoho člunu, který se v pátek dostal na Lesbos a přidávala mapy a grafiky v arabštině, jak se dostat do Evropy. Turecký prezident Erdogan totiž zoufale potřebuje, aby tento taktický krok otevření hranic pro migraci zafungoval.

Turecko mluví o „otevření stavidel“ migrace už několik posledních let, vždy zůstalo u slovních pohrůžek. Nyní tedy, když se Erdogan rozhodl proměnit slova v činy, musí ukázat, že nemluvil do větru. Zdá se, že pokud by nepřipravil skvělou mediální kampaň a desítky autobusů, výsledek by nebyl zdaleka tak rychlý a šokující.

Pravděpodobně by se někteří lidé dali do pohybu, ale nebylo by to zdaleka tak spektakulární a mediálně vděčné jako „desítky tisíc lidí, toužících překonat ostnatý drát“. Je zjevné, že jde především o ovlivnění veřejného mínění v Evropské unii, kde se, hlavně ve východní části unie, migrace bojíme možná ještě více než koronaviru.

Nyní, po čtyřech dnech se ale zdá, že prvotní dynamika zpomaluje a například počet lidí, kteří připluli na člunech na řecké ostrovy byl v neděli sedm set lidí, v pondělí jen čtyři sta. To jsou vesměs průměrné počty při dobrém počasí.

Hraje tu roli totiž několik dalších faktorů a teprve budoucnost ukáže, jestli s nimi Erdogan opravdu počítal. Prvním z nich je velice tvrdá reakce Řecka. To poslalo hned druhý den na pozemní hranici s Tureckem armádu, o víkendu požádalo o pomoc Frontex a v pondělí oznámilo rozsáhlé vojenské cvičení jednak v příhraniční oblasti s Tureckem a také na ostrovech Lesbos a Samos.

To vše bude probíhat tento týden s ostrou municí. Řecko tak označilo část moře, přes které migranti nejčastěji připlouvají, za zónu, která může být ostrou municí zasažena.

Druhým faktorem je radikalizace místních obyvatel na řeckých ostrovech. V posledních hodinách přicházejí dramatické zprávy o tom, že místní blokují přístupové cesty do uprchlických táborů (Moria na Lesbu, Vial na Chiosu), fyzicky napadli několik novinářů i pracovníků občanských organizací, zabránili několika člunům ve vylodění, a i v těchto chvílích vyhrožují a zastrašují pracovníky humanitárních organizaci, z nichž většina dočasně pozastavila svou činnost.

Situace v táboře Moria na ostrově Lesbos je neudržitelná už roky. Evropská unie ovšem nekoná. Foto Petr Pospíchal

Projevuje se tu zjevná frustrace místních ostrovních obyvatel z dlouho neřešené a Evropou ignorované katastrofální situace migrantů a celých ostrovů. Zvykli jsme si na zprávy o přeplněnosti táborů, ale už nikdo nedomyslel, jak se to bolestně dotýká místních obyvatel. A pohár frustrace přetekl při oznámení, že z Turecka se dají očekávat další a další uprchlíci na člunech.

Na celé situaci je možná nejděsivější, jak se z lidských bytostí — lidí, kteří utíkají z válek a chtějí si zachránit holý život —, staly figurky na politické šachovnici. Erdogan je namotivoval falešnou nadějí, naložil do autobusů a odvezl k hranicím, kde se jim dostalo slzného plynu. Evropa využila izolovanosti řeckých ostrovů, kde z lidí udělala živé štíty jako strašáky před další migrací, aniž by se zajímala o to, že to jsou také lidské bytosti. Vzala jim jejich důstojnost.

Ke ztrátě jejich lidské důstojnosti přispěla velkou měrou i Česká republika a její představitelé, kteří vytrvale odmítají jakékoliv řešení situace. Změnili jsme migranty v objekty, v hračky, se kterými pomyslně hrajeme hru na to, kdo má pevnější nervy.

Zapomněli jsme přitom, že se nejedná o figurky, ale o lidi, kteří jsou v jádru úplně stejní jako my. Mají své příběhy, rodiny, zážitky, touhy i obavy. Evropa je redukovala na roboty bez vůle a práv.