V srpnu roku 2015 se o nich psalo po celém světě. Když člunu s dvaceti uprchlíky selhal motor a uvízl na otevřeném moři, sestry Sara a Yusra samy prchající ze Sýrie skočily do vody a tři hodiny ho táhly až ke břehům řeckého ostrova Lesbos. Zatímco Yusra pokračovala v rodinné tradici profesionálního plavání a v roce 2016 se v rámci uprchlického týmu kvalifikovala na Letní olympijské hry v Rio de Janeiru, Sara se vrátila do Řecka jako dobrovolnice v neziskové organizaci Emergency Response Center International (ERCI).

Tady ji také v létě loňského roku spolu s dalšími dobrovolníky z ERCI zadržela řecká policie a do prosince byla ve vazbě kvůli obviněním z pašeráctví, praní špinavých peněz, špionáže a členství v „kriminální organizaci“. Dosud není jasné, jestli ji po propuštění na kauci v Řecku čeká soudní proces. Se Sarou Mardiniovou jsme při příležitosti její návštěvy Prahy hovořili o zkušenosti uprchlice a dobrovolnice.

Strávila jste více než tři měsíce ve vazbě a kvůli obviněním, jako je pašeráctví, vám v Řecku hrozí až čtvrt století za mřížemi. Zajímalo by mě tedy, v čem spočívalo vaše každodenní působení v rámci neziskové organizace ERCI, které bylo v očích řeckého státu tak nebezpečné. Jak v praxi vypadalo ono „pašeráctví“?

Moje práce v ERCI neměla s popsanými obviněními zhola nic společného. S organizací jsem spolupracovala už od roku 2016, kdy jsem působila jako překladatelka z arabštiny a záchranná plavkyně.

V roce 2017 jsem se spolu s dalšími dobrovolnicemi podílela na fundraisingovém projektu na nakoupení praček do uprchlického tábora Kara Tepe a od konce tohoto roku jsme v rámci ERCI otevřeli naši vlastní kliniku v táboře Moria. Tehdy jsem se z pouhé dobrovolnice stala koordinátorkou, protože jsem v organizaci dlouho působila a měla jsem víc zkušeností než většina ostatních.

Takže jste nepůsobila přímo na lodi.

Ne. Dřív jsme měli vlastní loď, ale samozřejmě jsme vždycky spolupracovali s úřady a s řeckou pobřežní stráží. Po uzavření dohody mezi Evropskou unií a Tureckem jsme kvůli razantnímu snížení počtu uprchlíků přestali lodě úplně používat.

Místo toho jsme se soustředili jen na přistávající čluny, což spočívalo v tom, že když se uprchlíci objevili nedaleko pobřeží, pomohli jsme jim dostat se bezpečně na břeh, poskytli jsme jim jídlo, přikrývky a základní zdravotní pomoc a zůstali jsme s nimi, dokud nedorazila pobřežní stráž, která je odvezla do uprchlického tábora.

Jak jste věděli, kdy a kam uprchlíci dorazí?

Na pobřeží jsme se střídali na stráži. Když jsme je viděli, museli jsme být připraveni s našimi vozidly následovat člun tam, kde podle nás přistane. Žádné jiné informace jsme neměli.

Do veřejného povědomí jste se zapsala jako zachránkyně osmnácti lidí ze člunu, který jste v roce 2015 spolu s vaší mladší sestrou po selhání motoru odtáhly k řeckému pobřeží. Do role zachránkyně jste se tedy vrátila, ale tentokrát už nezahrnovala žádné plavání, je to tak?

Bohužel. Na cestě do Německa jsem utržila zranění kolene a páteře a doktoři mi sdělili, že už nikdy nebudu moct plavat na vrcholové úrovni.

Jaké pro vás bylo zjištění, že už nemůžete plavat?