Deprese, rezignace, beznaděj — s tím vším se podle lékařů potýkají uprchlíci, které soukromá korporace Broadspectre na zakázku australského ministerstva spravedlnosti drží v detenčním táboře na ostrově Nauru. Mnozí uprchlíci, mimo jiné i z válkou postižených zemí jako Sýrie či Afghánistán, obývají provizorní obydlí již přes pět let. Upadají do apatie a postihují je psychické poruchy. Podle svědectví se o ukončení svého života pokoušejí i desetileté děti.

Nauru, formálně suverénní stát, na jehož území se centrum nachází, navíc omezuje přístup do tábora lékařům, kteří by chtěli uprchlíkům pomoci, i novinářům, kteří chtějí důsledky australské imigrační politiky dokumentovat. Naposledy tento víkend vláda Nauru nařídila humanitární organizaci Lékaři bez hranic (MSF), aby v zemi do čtyřiadvaceti hodin přestali působit. Lékaři bez hranic se snažili poskytovat žadatelům o azyl psychologickou a psychiatrickou pomoc.

Beznaděj i rezignace

Podle Lékařů bez hranic trpí uprchlíci na Nauru řadou psychických poruch včetně schizofrenie a bují rovněž domácí násilí v rodinách. Stav žadatelů o azyl se navíc v posledních měsících zhoršuje a zejména děti trpí poruchou zvanou „syndrom rezignace“, kdy upadají do úplné apatie a ztrácejí zájem o běžné lidské činnosti. Nechtějí si hrát, chodit do školy a někdy dokonce odmítají potravu. Přibývá sebevražd.

„Tyto děti a jejich rodiny jsou v táboře drženy již přes pět let,“ upřesnil v nedávném svědectví pro Radu OSN pro lidská práva Daniel Webb z organizace Human Rights Law Center. „Po pěti letech v detenci ztrácejí zejména děti veškerou naději. Některá přestávají mluvit. Jiná přestávají jíst. Nedávno se pokusil o sebevraždu desetiletých chlapec.“

Vláda Nauru přesto tvrdí, že služby Lékařů bez hranic na ostrově nejsou potřeba a nařídila jim opustit jej do čtyřiadvaceti hodin. Již dříve byly tamní úřady kritizovány rovněž za restriktivní politiku vůči novinářům, kterým odmítaly udělovat víza ke vstupu do země a snažily se jim tak bránit v přístupu do detenčních center.

Australská vláda běžně trvá na tom, že za politiku Nauru nenese žádnou odpovědnost. Podle nedávno uniklých dokumentů, v nichž oba státy upřesňují podmínky vzájemné spolupráce, však s omezeními aktivně souhlasila.

Lékaři bez hranic v prohlášení vyjádřili „vážné obavy, že rozhodnutí vlády Nauru může ohrozit zdraví našich pacientů“ a vyzvali úřady, aby jim „umožnily pokračovat v práci“, na níž podle nich mohou záviset lidské životy.

Vláda Nauru odmítla pro média kauzu komentovat. Australské úřady v prohlášeních trvají na tom, že s uprchlíky se v táborech špatně nezachází. Celá řada zpráv novinářů i lidskoprávních organizací však svědčí o opaku.

„Australský model“

Politika vůči uprchlíkům, s níž přišly australské konzervativní vlády, má i podle prohlášení tamních politiků za úkol odradit potenciální žadatele o azyl od toho, aby se vůbec pokoušeli dostat do země. Více než dva tisíce lidí je tak dodnes uzavřeno v zámořských detenčních centrech na ostrovech Manus (jenž spadá pod Papuu-Novou Guineu) a Nauru. Mnozí z nich musí žít v provizorních táborových podmínkách několik let a dává se jim najevo, že šanci na získání povolení k pobytu v Austrálii nemají, i kdyby byl jejich nárok na azyl oprávněný.

Tábory se nachází v odlehlých oblastech mimo australskou jurisdikci na základě smluv se zeměmi, pod něž ostrovy patří. Jsou navíc provozovány na zakázku soukromými korporacemi usilujícími o zisk, jako je zmiňovaná firma Broadspectre. Podmínky v nich jsou pozorovateli, lidskoprávními organizacemi a kritiky systému popisovány jako takřka nelidské.