Prohlášení premiéra Andreje Babiše (ANO), že nevidí důvod proč by Česká republika měla přijmout padesát syrských sirotků, vzbudilo značné pobouření. Kritika na adresu předsedy politického hnutí ANO se snesla ze strany občanské společnosti, opozice a v mírnější formě i z řad jím vedené vládní koalice.

Premiér se obviněním z nedostatku solidarity a zájmu o životy lidí postižených válečným konfliktem snažil bránit poukazem na výši finančních prostředků, které Česká republika — a jím samým založená Nadace Agrofert — v minulých letech vynaložila na zmírnění dopadů migrační krize a pomoc lidem v nouzi.

„Já říkám od začátku, že máme dětem pomáhat tam, kde se ty děti narodily a kde žijí. Jsou traumatizované, je potřeba se jim věnovat komplexně a určitě nejde o to je převychovat v Čechy,“ obhajoval později svá slova Andrej Babiš mantrou o potřebě pomáhat v místě původu, kterou si vzaly za svou bezmála všechny politické proudy v zemi.

Pokud pomineme, že konstrukce o pomáhání v místě je ve vztahu k naší spoluodpovědnosti za pomoc přiměřenému množství uprchlíků z podstaty zcela nesmyslná, teze o pomoci v místě neobstojí ani sama o sobě.

„My patříme k těm zemím, které přispívají vůči parametrům HDP poměrně vysoko. Myslím, že ta pomoc je dostatečná,“ uvedl na konci srpna Andrej Babiš po pracovním obědě s prezidentem Milošem Zemanem na zámku v Lánech.

Premiér ovšem nemluvil pravdu. Prostředky, které Česká republika vynakládá na zahraniční rozvojovou spolupráci, totiž nejenže zdaleka neodpovídají jejím mezinárodním závazkům a schváleným národním strategickým dokumentům, ale nadto ještě patří k jedněm z nejnižších mezi členskými státy Evropské unie.

Česká republika neplní mezinárodní závazky

Ke zmiňované pomoci v místě původu slouží především zahraniční rozvojová spolupráce realizovaná ministerstvem zahraničních věcí, dnes pod vedením vicepremiéra a ministra vnitra Jana Hamáčka (ČSSD).

Podle závazku přijatého v roce 1970 Organizací spojených národů by měly všechny vyspělé země vyčlenit na zahraniční rozvojovou spolupráci 0,7 procenta svého národního důchodu. V souvislosti s členství v Evropské unii je pak Česká republika povinna vynakládat na zahraniční rozvojovou spolupráci alespoň 0,33 procent národního důchodu, a to od roku 2015.

Platný koncepční dokument Strategický rámec Česká republika 2030 dále uvádí, že cílem domácí politiky je „usilovat o naplňování mezinárodních finančních závazků v oblasti poskytování oficiální rozvojové pomoci a činit kroky k plnění závazku dosáhnout postupným navyšováním její výše úrovně 0,33 procent národního důchodu do roku 2030“.

Česká republika ale na zahraniční rozvojovou spolupráci v loňském roce vynaložila pouze 6,4 miliardy korun, což představuje 0,13 procent národního důchodu, tedy o jednu setinu procenta méně než v loňském roce.

Pokud by Česká republika dodržovala svůj závazek vůči Evropské unii, musela by každý rok na zahraniční rozvojovou spolupráci vyčlenit navíc bezmála deset miliard. A pokud by chtěla dostát pravidlům v rámci Organizace spojených národů, musela by vynakládat dalších osmadvacet miliard korun.

Takový požadavek ovšem žádná z relevantních politických stran do veřejné debaty nepřináší. Hovoří-li politici a političky o naplňování mezinárodních závazků, které s sebou nesou výrazné rozpočtové dopady, zmiňují se výhradně o potřebě vynaložit na obranu finanční prostředky ve výši dvou procent hrubého domácího produktu.

Ministerstvo zahraničních věcí proto i letos v materiálu, který shrnuje informace o realizaci zahraniční rozvojové spolupráce, mohlo konstatovat, že se ani „v roce 2017 nepodařilo přiblížit k naplnění deklarovaného závazku navýšit výdaje na zahraniční rozvojovou spolupráci na 0,33 procenta národního důchodu“.

A odpovědná ministerstva to vůbec nezajímá

Současně nic nenasvědčuje tomu, že se tento neblahý stav v následujících letech podaří změnit. Ministerstvo financí vedené Alenou Schillerovou (nestr. ANO) Deníku Referendum na otázku, zda jsou zmíněné závazky promítnuty do schváleného rozpočtu pro příští rok, bez dalšího odpovědělo, že oblast zahraniční rozvojové spolupráce spadá do gesce Černínského paláce a mělo tím celou věc za uzavřenou.

O mnoho sdílnější nebylo ani ministerstvo zahraničních věcí v čele s Janem Hamáčkem. To Deník Refendum pouze stručně odkázalo na červnové usnesení vlády, kterým kabinet schválil Plán dvoustranné zahraniční rozvojové spolupráce pro rok 2019. Z materiálu podle ministerstva vyplývá, že výdaje českého státu na zahraniční rozvojovou spolupráci v následujících letech porostou každoročně o pět procent.

Dvoustranná zahraniční rozvojová spolupráce je navíc pouze jednou ze součástí zahraniční rozvojové spolupráce, kam jsou mimo jiné započítávány i výdaje na podporu mezinárodních institucí nebo humanitární pomoc. A ještě úplně jiným tématem je její kvalita, o níž se u nás vůbec žádná závažnější veřejná debata nevede.

Plán, na který nás ministerstvo zahraničních věcí odkázalo, navíc s avizovaným pravidelným zvyšováním rozpočtu nepočítá. Ve skutečnosti uvádí, že v případě dvoustranné zahraniční rozvojové spolupráce má její rozpočet narůst o zmíněných pět procent teprve v roce 2021.

Pomineme-li zavádějící informace ministerstva zahraničních věcí a vezmeme-li to blahosklonně tak, že by o pět procent meziročně narůstal skutečně celkový objem české zahraniční rozvojové pomoci, pak je třeba stejně uvést, že závazek plynoucí z členství v Evropské unii by Česká republika v roce 2030 zdaleka nenaplnila. A k 0,7 % hrubého domácího produktu předepsanému podmínkami OSN bychom se dostali někdy v polovině 21. století.

A to v obou případech ještě jen za předpokladu, že by se České republice vyhnul ekonomický růst. Všechny řeči o pomáhání na místě jsou tedy z úst českých politiků ryzím pokrytectvím.