V parku mě s anketní otázkou zastavila mladá redaktorka brněnského Deníku (vsadil bych si, že to byla neplacená stážistka z brněnské katedry žurnalistiky, protože v brněnské Rovnosti v podstatě ani nikdo jiný nepracuje).

„Cítíte se v brněnských ulicích bezpečně?“ zeptala se v kontextu čerstvého nočního útoku v jedné z brněnských ulic.

Ano, jsem místní, okolo třicítky, jsem muž na vrcholu svých sil — tedy ne že bych na tom byl extra dobře, ale už to bude jenom horší. Cítím se bezpečně, protože nejsem terč. Patřím totiž ke skupině, která páchá drtivou většinu násilí v naší společnosti, doma i v ulicích. Ženy, příslušníci menšin a cizinci pak nejčastěji obstarají druhou stranu těchto takzvaných „incidentů“.

„A opravdu se nebojíte ani v některých lokalitách?“ snažila se redaktorka vyvolat v občanovi spravedlivý hněv a získat tak politicky nekorektní odpověď do ankety.

Je pravda, že třeba lokalita širšího centra se po deváté večer stává poměrně nebezpečnou zónou, po které se volně potulují tlupy opilých mužů. Znáte to, je jich vždy mezi pěti a deseti, není mezi nimi žádná žena — což je očividně mrzí, soudě dle toho, jak často pokřikují na ty, které je míjejí. Přesně takové kolektivy zpravidla působí jako katalyzátory násilí. Často narazím na takovou skupinu, o které už z dálky vím, že mě konfrontuje, jenom když půjdu kolem. Nedovedu si představit, o kolik častěji absolvují taková „míjení“ ženy nebo cizinci.

„Násilí se nám tu rozmáhá, a to tu nemáme ještě ty migranty!“ napsal jakýsi muž v komentářích pod zprávou o incidentu v Brně, kdy opilí muži v přesile nakopali ležícího mladíka.

I když to asi pán myslel jinak, má svým smutným způsobem pravdu. V Německu, které má jako jedna z mála zemí praktické zkušenosti s masovou imigrací, čelili uprchlíci v roce 2017 více než 2200 útokům s xenofobním a rasistickým motivem.

V Česku to ale člověk nemá šanci zaznamenat, protože to nezapadá do přihrádek, které si národ žádá. Podstatná část mediální sféry nemá moc ve zvyku ukazovat násilí uvnitř majority jako systémový problém. Pokud někoho fyzicky napadne našinec, dá se to v bulvárních zprávách použít leda jako klikací ukázka jakési platónské ideje brutality o sobě, nejlíp s videoukázkou. „Asi nějaký magor,“ má pak znít adekvátní reakce každého slušného Čecha. Naopak imigrant je vždycky imigrant, Arab je vždycky Arab, Rom je vždycky Rom.

↗

Asi nějací magoři... Foto Shatter Free

Násilí je přitom závažný strukturální fenomén úplně jinde než mezi migranty. Přesto se nepíše ani třeba o takovém domácím násilí, které u nás zažila každá třetí žena. Vždy čteme o násilí nějaké „nenapravitelné“ menšiny vůči „nevinné“ většině. A tak když zrovna dorazilo do Česka jen asi pět uprchlíků a Romové se ještě nestihli vrátit do kurzu, chodí si klikuchtiví novináři pro uprchlíky do Německa. Je to takový hyení outsourcing.

Lidem pak při takovém pokrytí úplně unikají souvislosti. V Německu se podle zprávy ministerstva vnitra dostala loni násilná kriminalita na své třicetileté minimum. Kriminalita imigrantů loni klesla o 23 procent, jejich přítomnost mezi podezřelými dokonce o 40 procent. Na vysokých číslech se naopak udržuje násilí místních vůči uprchlíkům. A jediný druh násilí, který v posledním roce dokonce o několik procent vzrostl, jsou antisemitsky motivované útoky (a než se to bude někdo snažit svalit na muslimskou komunitu, dodejme, že se o tento druh rasistického násilí stará z 94 procent krajní pravice).