V úterý 29. května předložila vláda maďarského premiéra Orbána nový balík zákonů, který obsahuje další verzi kontroverzní novely trestního zákona ve věcech týkajících se migrace a národní bezpečnosti a také řadu ústavních dodatků a úprav. Vzhledem k výsledkům nedávných voleb má Orbánova strana Fidesz nyní v maďarském parlamentu pohodlnou dvoutřetinou většinu, takže schválení celého balíku v zásadě nestojí nic v cestě. Hlasovat se bude pravděpodobně během příštího týdne.

Záměr kriminalizovat jakoukoliv pomoc uprchlíkům a migrantům vyvolal poměrně značnou mediální odezvu, možná ještě větší dopad ale mohou mít právě zmiňované ústavní dodatky, které na první pohled nevypadají tak nápadně. Pokud ovšem projdou, koncept „iliberální demokracie“, který Viktor Orbán prosazuje, se nebezpečně přiblíží autokracii.

Možnost trestně stíhat osoby, které jakýmkoliv způsobem nabídnou pomoc migrantům, je pravděpodobně nejkontroverznějším a nejdiskutovanějším návrhem celého balíku. Fidesz vyvolal poprask už původním návrhem zákona, který prosazoval ještě před volbami — ten navrhoval například opatření, podle kterého by neziskové organizace na území Maďarska mohly vznikat a vykonávat svou činnost jenom poté, co jejich žádost schválí ministr vnitra. Praktické implikace jsou asi snadno představitelné (možnost zbavit se kohokoliv nepohodlného, kdo kritizuje vládu).

Toto opatření z aktuálního návrhu zmizelo. Podle maďarských novinářů a aktivistů pravděpodobně proto, že bylo natolik neobhajitelné, až se Orbán bál sankcí a příliš velkého tlaku z Bruselu. Stejně tak zmizela kontroverzní pětadvacetiprocentní daň na veškeré zahraniční financovaní neziskovek (pravděpodobně ze stejného důvodu).

Aktuální návrh tak zdánlivě nemíří na neziskové organizace, ale přesouvá pozornost k jednotlivcům. Potrestaný může být každý, kdo se jakýmkoliv způsobem zapojí do pomoci uprchlíkům a migrantům. Trestné by tak mohlo být třeba i jenom postávání okolo hranice a pozorování policie. Jak upozorňuje například budapešťská kancelář Helsinského výboru, návrh obsahuje několik logických rozporů, u kterých není jasné, jakými způsoby by je mohly soudy řešit.

Vzhledem k tomu, že Maďarsko už nyní zavírá do detenčních táborů na hranici kohokoliv, koho zadrží na svém území, většina lidí, kteří nyní mají podporu neziskových organizací, jsou žadatelé o azyl, které předtím Maďarsko na své území vpustilo. Formulace „napomáhání ilegální migraci“, kterou návrh používá, tak nedává smysl. Pašování lidí bylo trestnou činností vždy a návrh se ho v podstatě ani nijak netýká, naopak kriminalizuje i snahu dodržovat zásady právního státu a mezinárodní legislativu včetně Ženevské dohody, podle které má každý nárok na spravedlivé posouzení svého nároku na azyl.

Pokud zákon projde, což je velmi pravděpodobné, bude záležet především na soudech — maďarském Ústavním soudu, případně Evropském soudu pro lidská práva, jakým způsobem se k němu postaví. I proto se někteří maďarští aktivisté domnívají, že jeho praktický dopad pravděpodobně nebude tak zásadní, jak by se ze znění zákona mohlo zdát.

„Rozhodně se jedná o další pokus zastrašit občanskou společnost, ale výsledek bude záležet na rozhodnutí soudů, které zatím fungovaly. Nemyslím si, že se pak strhne nějaká vlna pronásledování aktivistů a pracovníků neziskovek, i když si samozřejmě netroufnu předvídat, co se stane — význam toho návrhu je ale i hodně symbolický, i když samozřejmě nelze zpochybnit, že je to významný krok úplně špatným směrem a je to nebezpečné,“ myslí si Dániel G. Szábó, právník Helsinského výboru v Budapešti. Upozorňuje ale naopak právě na zbytek opatření v balíku, která by potenciálně mohla mít praktický dopad značný.

Paralelní soudy

Asi nejvýznamnější změnou, kterou Orbán nyní navrhuje, je zavedení systému administrativních soudů, které by fungovaly paralelně k současnému soudnímu systému. Ten by dále posuzoval případy týkající se trestního práva, u administrativních soudů by pak končily případy týkající se daní, volebního systému, práva na informace, práva na shromažďování… v zásadě tedy všechny záležitosti, týkající se demokratického vládnutí.

Pro Orbána může být snazší vytvořit nový systém a kompletně ho obsadit svými lidmi než se snažit likvidovat systém stávající. Výsledkem pak bude naprostá kontrola Fideszu nad fungováním státu. Varovným precedensem by měly být třeba soudní systémy diktátorských režimů, například armádní tribunály v Egyptě. V Evropě by se jednalo o naprosto zásadní obrat od demokracie k autokratickému řízení státu.

Další dodatky k ústavě, které balík obsahuje, jsou více symbolické a spornější v praktické aplikaci, ovšem velmi jasně ukazují směr, kterým Orbán dlouhodobě kráčí. Navrhuje například vložit do ústavy větu o tom, že právo na ochranu vlastnictví a majetku je důležitější než právo na shromažďování a svoboda projevu, nebo formulace zdůrazňující nezávaznost evropské legislativy pro Maďarsko.

Stejně tak obsahuje v médiích zmiňovanou formulaci o tom, že „žádná cizí populace nesmí být organizovaně usídlena v Maďarsku“, což lze vyložit jako reakci na bruselská opatření týkající se kvót a relokačního systému pro uprchlíky. Celkového ducha navrhovaných změn vystihuje dodatek k prvnímu článku ústavy, který ustanovuje „fundamentální odpovědnost státu za ochranu historicky ustavené národní identity“.

Proti změnám v trestním zákoně, které by vedly ke kriminalizaci humanitární i právní pomoci uprchlíkům, protestuje i Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Upozorňuje na základní fakt, že právo na azyl je lidské právo zakotvené v mnoha mezinárodních listinách a role občanské společnosti a neziskových organizací, které poskytují humanitární a právní pomoc lidem v nouzi, je nezastupitelná v jeho dodržování. Helsinský výbor upozorňuje také na zcela zjevný rozpor s evropskou legislativou a nakonec — zásadní a nepřekročitelný rozpor s hodnotami, na kterých vůbec Evropská unie stojí, jako jsou rovnost před zákonem, důraz na důstojnost a svobodu jednotlivce.

Orbán je příliš dobrý stratég na to, aby se pokoušel o jednoznačný puč. Na uznání v Evropské unii mu stále záleží a chytře lavíruje tak, aby většina změn byla těžko napadnutelná. Postupuje krok za krokem — loni prosadil legislativu, která kriminalizovala uprchlíky a akt překročení hranice (jak jsme psali v článku tady). Teď zachází zase o krok dál a kriminalizuje i ty, kdo se uprchlíkům snaží alespoň zajistit základní důstojnost. A mezitím si postupně pojišťuje absolutní kontrolu nad řízením státu a skrze pohodlnou většinu v parlamentu mu v zásadě nic nestojí v cestě.

Jediné, co ho ještě — byť ne dostatečně a zásadně — brzdí, je právě fakt, že nechce být v Evropě za vyvrhele, ale za hrdinu, a záleží mu na tom, aby měl spojence, které dokáže přesvědčit, že jeho cesta může být cestou i pro další země Evropy. Je to tedy právě reakce představitelů Evropské unie a hlav ostatních členských států, na které bude po schválení zákona záležet. Smutným faktem zůstává, že většina české společnosti jeho snahám zatím spíše tleská — aniž by si uvědomovala, že schvalování kriminalizace činnosti, se kterou nesouhlasím (třeba pomoc uprchlíkům) se může až obludně snadno obrátit proti nim.