Dubnové parlamentní volby v Maďarsku přinesly očekávané vítězství volební koalici středopravé strany FIDESZ premiéra Viktora Orbána a křesťanských demokratů (KDNP). Zisk 133 křesel ze 199 obsazovaných představuje opětovné potvrzení hegemonie konzervativců a jejich ústavní většinu v parlamentu. Už podruhé měli maďarští voliči šanci otestovat, zda nový systém fakticky petrifikuje hegemonii vládnoucí strany na dlouhá desetiletí, jak předpokládali pozorovatelé v roce 2011, kdy ho Orbánova vláda zavedla.

Tento předpoklad empiricky vychází, přesto to neznamená, že Orbánovu dominanci umožnilo toliko toto volební inženýrství. Maďarský volební systém totiž skýtá i některá úskalí, na která může jeho strůjce perspektivně doplatit. Ta netkví v technice volební procedury, nýbrž jsou zasuta v rovině mezistranické soutěže, jakož i ve vzorcích politické kultury, strukturace maďarské politické scény a úrovni veřejného diskursu. Letošní volby je pak odhalily zcela přesvědčivě.

Bonusy pro vítěze

Maďarský volební systém je postaven na dvou složkách: 106 mandátů se volí v jednomandátových volebních obvodech většinovým volebním systémem prvního v cíli. Zbývajících 93 mandátů pak listinným poměrným volebním systémem. K hlasům v něm se ovšem přičítají i takzvaně nevyužité hlasy z první složky včetně těch hlasů pro vítěze, které „nepotřeboval“, tedy těch, které ho dělily od druhého v pořadí. Tato podmínka tak přináší vítězi mimořádný bonus.

Je zřejmé, že v první složce se dá výrazná dominance vítěze voleb a priori předpokládat. Koalice FIDESZ — KDNP získala ve většinové složce celkem 91 mandátů, a to napříč celou zemí. Výjimku tvoří pouze hlavní město Budapešť, kde 7 mandátů získala koalice socialistů a strany Dialog (poslední osmý pak získali na jihu země v obvodě Szeged), dva mandáty získala Demokratická koalice (DK) bývalého premiéra Ference Gyurcsányě, jeden zelená strana Politika může být jiná (LMP) a jeden strana Společně Pétera Juhásze.

Jeden mandát pak získal i krajně pravicový JOBBIK v obvodě Dunaújváros a jeden mandát obsadil nezávislý kandidát podporovaný JOBBIKem v obvodě Pécs. Potvrdilo se tak, že drtivá většina mandátů musí při výraznější dominanci jedné strany zákonitě připadnout vítězi.

Úspěch krajní pravice

Poněkud jiná situace ovšem panuje v poměrné složce. Zde se podařilo vydobýt Orbánově koalici percentuálně téměř polovinu hlasů (49,27 procenta), avšak získala pouze 42 mandátů z 93 obsazovaných. Naopak druhý v pořadí krajně pravicový JOBBIK získal 19,6 procenta, ale obsadil rovných 25 mandátů. Koalice socialistů a strany Dialog obsadila 12 mandátů se ziskem 11,91 procenta, LMP sedm mandátů se ziskem 7,06 procenta, DK šest mandátů s 5,37 procenta a jeden mandát připadl ze zákona příslušníkům německé menšiny.

Ukázalo se tak, že disproporce ve prospěch vítěze, které z hlediska počtu mandátů vygeneruje výsledek ve většinové složce, se pak mírně vyrovnává v poměrné listinné složce, která má tendenci mírně nadreprezentovat další strany v pořadí. Pro posouzení budoucích účinků volebního systému však není bez zajímavosti sledovat poměr sil mezi dalšími stranami v pořadí. Ten totiž signalizuje tendence v rámci stranického systému, které mohou mít do budoucna akcelerující účinky.

Konkurence FIDESZ vs. JOBBIK

Jakkoliv se před volbami zejména v zahraničních médiích (včetně českých) referovalo o postojích maďarské liberální opozice vůči autokratickému stylu vládnutí i populistické tematizaci volební kampaně ze strany premiéra Orbána a jeho volební koalice, ve skutečnosti nepředstavují liberální opoziční síly pro vládní stranu faktickou konkurenci. Maďarská společnost je na rozdíl od polské společnosti poměrně výrazně stmelena za praporem antiglobalistického národně-konzervativního odporu k liberálně-kosmopolitním vizím i životnímu stylu.

K Orbánovi se nehlásí jen tradičně konzervativní nejnižší sociální vrstvy a venkovští a maloměstští voliči, nýbrž i podstatná část střední třídy, inteligence i příslušníků ekonomické elity země. Paleta tematických důrazů je tu pak široká. Na jedné straně stojí umírněné vize rozvoje národní společnosti a silné role státu v ekonomice v rámci strategických odvětví, spojené ovšem také s asertivitou při prosazování maďarských zájmů v rámci mezinárodní komunity. K těm patří i hodnotový důraz na tradiční křesťanské zdroje západní identity, které se Orbánovo Maďarsko cítí povinno hájit tváří v tvář nástupu morálně permisivní kultury postmodernismu.

Na druhé straně pak populistická obhajoba národních zájmů před těmi, kteří chtějí maďarský stát a národ zničit, ať už jde o islámskou imigraci, či nadnárodní velkokapitál a liberální nevládní organizace v čele se zkonstruovaným ústředním škůdcem maďarské národně-konzervativní revoluce Georgem Sorosem.

Právě význam Sorosovy osobnosti, kterou vládnoucí koalice použila v kampani jako největšího strašáka, jenž Maďarsko politicky ohrožuje, však zároveň dokresluje i slabost maďarské liberální opozice, neschopné vygenerovat silné osobnosti schopné konkurovat Orbánovu charismatickému apelu. Maďarská liberální opozice je slabá i početně a reprezentuje zájmy jen úzké skupiny populace, navíc výrazně vázané na liberálně-kosmopolitní elity, koncentrované především v hlavním městě.

Nejsilnější konkurenci koalice FIDESZ-KDNP, stvrzenou volebním výsledkem, tak představuje krajně pravicový JOBBIK. Zástupci této strany kdysi aktivně navazovali (i vizuálně) na Szalásiho fašistické hnutí z meziválečného období a velebili výsledky jeho vlády z let 1944—1945. Organizovali protestní pochody s loučemi, používali uniformy se symboly fašistického hnutí i rétoriku za hranou zákona, zejména pokud jde o vyzývání k potlačování práv skupin obyvatel. V jejich apelech byl silně zastoupen i tradiční „antitrianonský“ maďarský revizionismus a požadavky na obnovení „Velkého“ Maďarska.

Dnešní sebeprezentace lídrů strany JOBBIK však těchto symbolů postupně pozbývá. Lídr strany Gábor Vona si uvědomuje, že výraznější nacionální radikalismus nemá proti obratnému Orbánovu stylu šanci. Začal tedy jednoznačně mířit na největší slabinu FIDESZu, která se v průběhu času může prohlubovat. Tou je skutečnost, že Orbánova koalice vládne v Maďarsku téměř neomezeně už třetí volební období. Její exponenti obsazují významné funkce ve veřejné správě a struktura státních úřadů téměř splývá s personální základnou stran FIDESZ a KDNP.

Stará známá poučka praví, že „moc korumpuje“. JOBBIK tak začal ve svých mobilizačních apelech mířit na skutečnost, že jakkoliv se FIDESZ prezentuje jako strana národně-konzervativních hodnot, ve skutečnosti se stává stranou vládnoucích mocipánů, kteří realitě průměrného voliče v maďarských regionech přestávají rozumět. Posilují protestní protikorupční a protiklientelistické důrazy. JOBBIK se tak díky této tematizaci stává stravitelnějším pro nemalou část voličů, kteří k vládní garnituře začínají být kritičtí. Nikoliv proto, že by se ztotožňovali s liberální kritikou jejího údajně autoritářského a protizápadního vládnutí, nýbrž z pocitu, že jim lidé již téměř deset let ve vrcholných mocenských funkcích přestávají rozumět.

Budoucí volební pat

Pokud by se zmíněné předpoklady potvrdily, může v budoucnu v Maďarsku nastat patová situace. Posilující JOBBIK zatím s prakticky nulovým koaličním potenciálem by v případě, že by přetáhl větší množství dnešních voličů FIDESZu, byl schopen náskok vládnoucí koalice stáhnout do té míry, že by ji v krajním případě oslabil až na úroveň počtu mandátů, nezaručujícího většinu v parlamentu.

V takovém případě by byl Orbán nucen uvažovat o vládní koalici s některou z dalších stran. Spolupráce s kýmkoliv z liberální opozice je momentálně prakticky nepředstavitelná. V případě nemožnosti vytvářet koalici s JOBBIKem by tak nastal těžko řešitelný pat. Současný volební systém takovému patu není schopen zabránit, jak se občas nesprávně tvrdí. Naopak, ve svých účincích jeho pravděpodobnost dokonce i posiluje.

Momentálně takovému scénáři nic nenasvědčuje. Viktor Orbán má před sebou čtyři roky pohodlného vládnutí s ústavní většinou. Výraznější výsledek JOBBIKu i poměr mandátů v poměrné složce jsou však prvním zdviženým prstem. Je jen na představitelích vítězné koalice, zda svým stylem vládnutí i konkrétními rozhodnutími v dalším období budou s to podobnému scénáři do budoucna předejít.