Nadcházející dubnové parlamentní volby v Maďarsku nepatří k nejsledovanějším. Vítěz je totiž na rozdíl od voleb v jiných zemích téměř dopředu znám. Dlouhodobá volební koalice středopravé konzervativní strany FIDESZ premiéra Viktora Orbána s menší historickou křesťanskodemokratickou lidovou stranou (KDNP) téměř jistě obhájí jednoznačné vítězství. Opozice působí nevýrazně a nejednotně. Navíc nenabízí kromě odporu k Orbánově politice a jejím kontroverzním krokům žádný nosný koncept. Stejná situace na maďarské politické scéně tak tedy bude zřejmě trvat i třetí funkční období.

Národní konzervatismus jako vzpoura poražených globalizace

Vládě Viktora Orbána jsou často vytýkány autokratické sklony a snaha vyřadit ze hry instituce demokratické kontroly nezávislé na exekutivní moci, jako jsou soudy či média. Orbánova vláda již v prvním funkčním období v roce 2011 schválila novou ústavu, která definitivně nahradila sice mnohokrát novelizovaný, leč formálně stále platný ústavní dokument někdejšího „lidového“ Maďarska z roku 1949.

Nová ústava přinesla také několik zásadních institucionálních změn. Jednak šlo o zkrácení oficiálního názvu Maďarská republika na Maďarsko (anebo taky Uhry, protože v maďarštině slovo Magyarország znamená oboje), čímž byla potlačena nepříjemná reminiscence na meziválečné období a stát se symbolicky vrátil původnímu oficiálnímu pojmenování Zemí svatoštěpánské koruny, jednak o několik zásadních deklaratorních posunů v preambuli nového dokumentu (odkaz na Boha, národ, křesťanský duchovní odkaz a roli tradiční rodiny.

Mezi nejvýznamnější posuny však patří změna volebního systému do parlamentu a také zrušení všech nálezů ústavního soudu, vydaných před 31. prosincem 2011, což byl z hlediska dodržování principů ústavnosti snad nejkontroverznější krok, kterého se Orbánova vláda kdy dopustila.

Následovaly zásadní změny v ekonomické, sociální a daňové oblasti. V reakci na rozsáhlou hospodářskou a rozpočtovou krizi Maďarska konce prvního desetiletí 21. století vyhlásila Orbánova vláda na začátku roku 2011 takzvaný Nový Szechenyiho plán, který je postaven na kombinaci finančních, technologických i daňových stimulů ze strany státu, jež měly vytvořit až milion nových pracovních míst, a úsporných opatřeních, jež měla sanovat státní rozpočet a umořit veřejný dluh.