Projev Viktora Orbána v rumunském Băile Tuşnad (Tusnádfürdő), v úplnosti zveřejněný v příloze Lidových novin Česká pozice 16. srpna, stojí za pečlivé přečtení. Ukazuje mimo jiné, že při hodnocení dnešního maďarského premiéra, příčin jeho úspěchu a potenciálních hrozeb spojených s jeho politickým kurzem nevystačíme s jeho démonizací, onálepkováním coby fašisty či připodobněním k Vladimíru Putinovi.

Co vlastně Viktor Orbán v projevu k maďarským studentům v rumunském Sedmihradsku 26. července řekl? Při čtení tohoto obsahově různorodého textu objevíme řadu překvapivých bodů.

Krize roku 2008 jako zásadní zlom

Pozoruhodné je již základní zarámování projevu. Rok 2008, rok globální finanční krize, či Orbánovými slovy „západního finančního kolapsu“, je postaven na roveň zásadním historickým mezníkům, jako byly závěr první a druhé světové války a pád komunistického systému.

Nyní, v jiném, změněném světě, už nelze vycházet ze souřadnic předchozího historického zlomu (rozpadu sovětského bloku a nástupu ekonomického a politického liberalismu), ale je třeba analyzovat novou situaci, tak jak se po krizi postupně, jako krajina zahalená mlhou, odhaluje.

Pro ilustraci nové situace a adekvátních reakcí na ni Viktor Orbán, poněkud překvapivě, hned několikrát cituje (aniž jmenuje) současného amerického prezidenta. Ten podle něj opakovaně mluví o tom, že celá společnost v čele s vládou musí zahájit boj proti cynismu finančního systému.

↗

Jakkoli v kritice ekonomického liberalismu je Viktor Orbán přesvědčivý, méně konkrétní je jeho představa o tom, jak by nový, neliberální maďarský stát měl vypadat. Foto orbanviktor.hu

Ve shluku dalších citací z (opět nejmenovaných) západních politiků, analytiků a byznysmenů maďarský premiér spojuje kritiku přistěhovalectví a příživnického systému sociálního zabezpečení, tedy motivy, které bychom u „pravicového“ politika očekávali, s těmi, které bychom hledali spíše na „levici“, jako s myšlenkou, že dnešní společnost se v některých rysech začíná podobat spíše feudální než kapitalistické a je ohrožena celá střední třída.

Nechybí ani varování jiného analytika před tím, že internet může být kolonizován velkými nadnárodními korporacemi a ztratit tak svou nezávislost.

Orbán si disparátnost těchto pohledů uvědomuje a proto zdůrazňuje, že je cituje jako různé doklady nových pohledů, které by před rokem 2008 byly považovány za nepřijatelné, nebezpečné, zpochybňující vládnoucí dogmata a ideologie západní společnosti.

Achillova pata liberalismu

Za hlavní myšlenku Orbánova projevu byl většinou komentátorů považován deklarovaný odvrat od liberální demokracie a hledání inspirace v jiných, nezápadních zemích a systémech. Pomiňme nyní skutečnost, že maďarský premiér ve svém výčtu mezinárodních „hvězd“, které by pro novou nezápadní orientaci jeho země mohly poskytnout vodítko, jmenuje státy s velmi rozdílným uspořádáním, jako jsou Singapur, Čína, Indie, Rusko a Turecko.

Podstatnější je Orbánova kritika slabin liberalismu, jak ji formuluje na příkladu Maďarska ve dvacetiletí po pádu sovětského systému. Liberalismus se svou základní myšlenkou „můžeme dělat vše, co neomezuje svobodu druhého“ podle něj nevyhnutelně vede k prosazení silnějšího na úkor slabšího. Bezbranní a slabí jedinci a rodiny „s menší ekonomickou obrannou silou“ byli podle Orbána v uplynulých dvaceti letech systematicky zašlapáváni do země.

Ekonomický liberalismus nedovede ochránit nejslabší členy společnosti. Stejně tak podle Orbána nedovedl ochránit jeho zemi před zadlužením. Rodiny ani celý stát nejsou v liberálním státu ochráněni před dluhovým otroctvím.

Když maďarský premiér mluví o novém státu, státu neliberálním, má tím na mysli také tento rozměr. Ideologie neregulovaného liberálního kapitalismu nemůže být vůdčím principem státu. Společnost — Viktor Orbán jakožto maďarský nacionalista ovšem mluví o maďarském národu — není pouhou množinou jedinců, ale „společenstvím, které je třeba organizovat, posilovat a budovat“.

Stát založený na práci?

Jakkoli v kritice ekonomického liberalismu je Viktor Orbán přesvědčivý, méně konkrétní je jeho představa o tom, jak by nový, neliberální maďarský stát měl vypadat. Po éře státu liberálního bude podle něj následovat stát založený na práci. Co taková představa přesně obnáší, z projevu v ucelené podobě nevyčteme.

Podstatnou ingrediencí je jistě národní přístup, „ekonomický patriotismus“, podle jedné z úvodních citací amerického prezidenta. Orbán připomíná nutnost zvýšit podíl majetku ve veřejném (míněno: ve státním) vlastnictví, který je v Maďarsku jeden z nejnižších v Evropě. Konkrétní kroky k tomu již jeho vláda podniká v bankovním sektoru, kde formou odkoupení banky, „jež ostatně nikdy neměla být odprodána cizincům“, usiluje o to, aby maďarský finanční systém byl minimálně z poloviny v domácích rukou.

Další konkrétní rysy „státu založeného na práci“ ovšem v projevu nenajdeme. Pokud za ně nepovažujeme kritiku unijní byrokracie, tedy toho, že o příjmech z EU pro Maďarsko rozhodují lidé placení někým jiným a pobírající několikanásobně vyšší platy než v maďarské státní správě.

Podobným směrem míří také Orbánova ofenzíva proti občanským organizacím, které jsou podle premiéra placeny ze zahraničí a nejsou tedy vlastně autentickou občanskou společností (ta se podle něj vyznačuje tím, že je financována zdola a je finančně nezávislá), ale politickými aktivisty, kteří se snaží uplatňovat v Maďarsku zahraniční zájmy.

Těmito prostředky — ochranou a posilováním veřejného (státního) vlastnictví, navracením rozhodování o podstatných ekonomických otázkách do maďarských rukou, ostražitostí před vlivem zahraničních zájmů, má být podle Orbána budován a upevňován stát založený na práci, míněno domácí, maďarské práci.

Orbánovská cesta z krize

Jedním z důvodů, proč mohl Viktor Orbán ve dvou následujících volbách dosáhnout tak drtivého, spektakulárního — dvoutřetinového — vítězství, je jeho schopnost pojmenovat krizovou situaci, do níž se dostal globalizovaný neregulovaný kapitalismus, ať již ve své západní, tak především v té východoevropské, postkomunistické variantě.

I proto tak drtivě poráží maďarskou levici. Měla to být přece ona, kdo nabídne cestu ven. Místo toho je v roli spoluviníka a tím, kdo přináší nějakou alternativu a pokouší se ji realizovat v praxi, je „pravičák“ Orbán.

Orbánovská vize je jakousi pestrou směsí, zahrnuje silnou hospodářskou roli státu, stejně jako obranu jak před neomezeným ekonomickým liberalismem, tak před dekadentními jevy západní liberální kultury.

Důležitou ingrediencí je opření se o národ — snad nikde jinde v Evropě než v Maďarsku s jeho několikamilionovou komunitou „zahraničních Maďarů“ oddělených po první světové válce od osekaného zbytku někdejšího Uherského království není dodnes národní sentiment tak silný. Z perspektivy jiného národa, například českého, je obtížné tuto sílu docenit.

Praktickým výrazem tohoto sebevědomého národního postoje je vlastní cesta, kterou Orbán razí vzhledem k politice Evropské unie. Zatím posledním příkladem je jeho postoj k Rusku a neochota podpořit protiruské sankce. Možná ještě důležitějším motivem než blízkost k nynějšímu Rusku a jeho vedení je tu snaha dávat při každé příležitosti najevo svou nezávislost, odvahu vést si v domácí i zahraniční politice po svém.

A ovšem jsou tu tradiční hodnoty, důraz na rodinu, na křesťanství jako základ evropské civilizace. Jako celek tato směs, zahrnující jak „pravicové“, tak i „levicové“ prvky, umožňuje Orbánovi a jeho Fideszu být stranou když ne pro všechny, tak alespoň pro většinu obyvatel. Velkou většinu; třeba dvoutřetinovou.

Orbán: příšera či předobraz budoucnosti Evropy?

Viktor Orbán a jeho Maďarsko je především příkladem, jak může vypadat realita evropské politiky, pokud neřešené rozpory liberální společnosti, především v sociální rovině, budou dále narůstat a nikdo nenabídne lepší řešení než to, které vykoval (řečeno slovy jeho „rumunského“ projevu) maďarský premiér.

Orbán není příšera, kterou by bylo možné zahnat křikem o návratu fašismu. Jediným způsobem, jak proti němu a jemu podobným politikům a političkám něco zmoci, je neuhýbat před palčivými otázkami dneška a pokoušet se nabídnout skutečná řešení. Pro evropskou levici je to výzva vskutku existenciální: úspěch projektů jako je ten Orbánův ji může uvrhnout do politické bezvýznamnosti hraničící s nebytím.

Vrátíme-li se k ústřednímu motivu Orbánova „rumunského“ projevu, nejde ani tak o to, zda se Maďarsko a jiné státy Unie budou označovat jako liberální či neliberální, ale o to, jakou podobu budou jejich režimy mít v oblasti ekonomiky, práva, dostupnosti zdravotnictví a vzdělání, vztahu mezi většinou a menšinami a dalších důležitých ukazatelů.