„Kroky premiéra Orbána vnímám jako odvážné, mimořádně potřebné, kéž by něco takového udělala i dnešní česká vláda,“ řekl v pátečním vydání Lidových novin exprezident Václav Klaus v souvislosti s kontroverzní maďarskou legislativou, která ze země vyhnala Středoevropskou univerzitu (CEU), špičkovou akademickou instituci zaměřenou na společenské a humanitní vědy. CEU totiž vychovává především občansky aktivní lidi — a takoví se Klausovi ani jím tolik obdivovanému Orbánovi nikdy nehodili a nehodí do krámu.

Maďarský parlament schválil novou legislativu, která omezuje působení zahraničních akademických institucí v zemi, v rekordně krátkém čase a v podstatě s okamžitou platností. O tom, že se jedná o útok cílený přímo na CEU, nepochybuje vůbec nikdo — a sám Viktor Orbán koneckonců nepopírá, že je to součástí jeho dlouhodobého a strategického boje proti Georgi Sorosovi, zakladateli CEU. Maďarsko už dříve podobně omezilo činnost neziskových organizací a nadací a premiér se také netajil tím, že mu jde především o „Sorosovu“ Open Society Foundations, která má v Budapešti jednu ze svých hlavních evropských kanceláří.

A právě to je důvod, proč mu zrovna Václav Klaus starší tak nadšeně tleská — s Orbánem má totiž očividný odpor k liberálním filantropům typu Sorose společný. Klaus je dokonce paradoxně tak trochu průkopníkem, protože jeho vláda s argumentací velmi podobnou nynější maďarské vystrnadila CEU z jejího původního působiště v Praze. I Klaus, stejně jako nyní Orbán, zmiňoval „nestandardní podmínky“ a nutnost mít pravidla nastavená pro všechny stejně. O tom, že vyhnání CEU znamená soumrak akademických svobod v Maďarsku, a o tom, jak alarmující je tento další krok poté, co Orbán přidusil neziskovky a ovládl většinu médií, už toho bylo napsáno mnoho. Pořád ale stojí za to se pozastavit právě nad onou zneklidňující podobností mezi způsobem myšlení, který Klaus prosazoval v našem prostředí už v 90. letech, a ideologií, jež právě Maďarsko definitivně žene do spárů autoritářské a antidemokratické vlády.

„Sorosovo jméno je pro mne symbolem totální dezinterpretace slova ,občanská společnost´; já jsem vždy chtěl ,společnost občanůˊ s dovětkem ,společnost svobodných občanůˊ. To nechtěl a nechce pan Soros. Ten chce společnost vyvolených a navíc bohatých“. Když pomineme absurdní generalizaci obsaženou v Klausově tvrzení (proč by měl Soros chtít společnost vyvolených a bohatých? Byť i jen letmý pohled na jím podporované aktivity napovídá, že v centru jejich zájmu jsou většinou právě ti marginalizovaní, chudí a všemožně diskriminovaní jako uprchlíci, migranti, Romové, mentálně či fyzicky hendikepování, politicky pronásledovaní...), nad rozlišením mezi „občanskou společností“ a „společností občanů“ je nutné se pozastavit.

Co je to vlastně občanská společnost

Koncept občanské společnosti v 90. letech prosazoval především Václav Havel a díky němu se ustanovila i určitá definice tohoto pojmu, založená na rovnostářském přístupu a možnosti různorodých zájmových skupin se organizovat a prosazovat demokraticky své názory a práva. V občanské společnosti mohou být slyšet stejně nahlas zahrádkáři, obránci práv uprchlíků, etnické menšiny, rybářské spolky, sportovní kluby nebo třeba fanoušci japonského anime. Spolky, neziskové organizace a nadace, které podporují libovolné více či méně bohulibé aktivity, v ní mají své pevně dané místo, těší se určité svobodě a především, jsou přístupné opravdu všem. Oproti všeobecnému přesvědčení jsou totiž součástí občanské společnosti skutečně všichni — a jejím projevem tedy není jenom například nezisková organizace podporující migranty, ale i hnutí Islám v České republice nechceme.

Princip je totiž právě v tom, že aktivně občansky projevit se může jakýkoliv názor, a pokud je ve společnosti dostatečně silný, patrně získá i určitý „politický“ vliv ve smyslu tlaku na politické elity. Důležitým aspektem takto pojaté občanské společnosti je ale rys, který by se dal nazvat jako „kolektivita“ — občanská společnost v tomto pojetí podporuje občany, aby se sdružovali, aktivizovali, bojovali za svá práva, ať už si pod nimi představují cokoliv. Proto byla také v Havlově pojetí občanská společnost nejenom protiváhou, ale i logickým partnerem a komplementárním prvkem zastupitelské demokracie.

Václav Klaus se nikdy netajil svou nechutí k tomuto konceptu a vcelku konzistentně už dvacet let tvrdí, že tento typ občanské společnosti je nebezpečím pro demokracii, protože dává politický hlas „nikým nevoleným“ lidem. Síla kolektivního občanského hlasu byla a je Klausovi a jemu podobným nepohodlná právě proto, že odmítá redukovat možnost občanů zasahovat do politiky na vhození hlasovacího lístku jednou za čtyři roky. „Společnost občanů“ v Klausově pojetí je anti-kolektivistická, přísně individualistická a každý jednotlivý občan se v ní stará především o svobodu svou vlastní bez ohledu na jakýkoliv kolektivní zájem. Jedinou možnou autoritou obdařenou mocí rozhodovat o životech jiných je pro něj „volený“ politik. Na tom rigidně trvá, i když onen volený politik jde naprosto proti zájmům většiny. Paradoxně tak Klaus v boji za absolutní individuální svobodu koncentruje a svěřuje rozhodovací pravomoc do rukou několika málo autoritám.

Občanská společnost by přitom měla fungovat — a v České republice zatím naštěstí víceméně funguje — jako korektiv volených politiků, jako jejich protiváha a pověstný hlídací pes. Aktuální kauza zákona o národních parcích je toho učebnicovým příkladem — ano, zvolili jsme si politiky, a nyní po nich chceme, aby nám naslouchali. Máme možnost se zorganizovat, máme možnost podepsat petici, máme možnost podpořit ty, kteří s politiky vyjednávají. Pokud se nám to nelíbí, máme možnost vytvořit si vlastní občanské hnutí, které bude lobbovat za opačný názor.

Prohřeškem CEU je tedy především to, že vychovává lidi, pro které je podobný přístup samozřejmostí — ozvat se, když se mi něco nelíbí, dávat pozor, co politici dělají a zda dodržují, co slíbili, a dělají to v mezích zákona, ústavy... Zajímat se, co se okolo mě děje, mluvit o tom s dalšími lidmi, přemýšlet nad rámec vlastních zájmů, uvažovat v rámci kolektivního dobra, a nejenom individuálního, snažit se vůbec něco jako „kolektivní dobro“ najít, definovat, vymezit nebo vybojovat.

Takoví lidé nejsou ale ohrožením pro demokracii — jsou jejím základním kamenem. Bez pochybovačů, aktivistů a jiných „diverzantů“ bychom ani nikdy demokracii tak, jak ji známe dnes, neměli. Neměli bychom volební práva pro etnické menšiny ani třeba pro ženy. Neměli bychom hendikepované lidi přítomné ve veřejném prostoru. Neměli bychom možnost rozhodovat o tom, kde a jak chceme trávit dětství, nebo naopak poslední období svého života — i věci jako hospicovou péče nebo třeba lesní školky totiž vybojovala občanská společnost, složená z aktivních jedinců, kterým to zkrátka „nebylo jedno“.

Největším prohřeškem George Sorose tak je, že právě tenhle typ lidí už desítky let vyhledává a podporuje. Čím více jich bude, tím hůře se bude Orbánům, Klausům a všem dalším ochráncům individualizované společnosti mlčících občanů uzavřených do sebe nerušeně vládnout. V téhle situaci proto není na místě upozorňovat třeba na to, že podpora, kterou CEU nabízejí české akademické instituce, je spíše symbolická, protože ani náš zákon by svobodné fungování CEU neumožňoval. Jakékoliv symbolické gesto na podporu maďarských akademiků a studentů je i gestem do budoucna, které dá Orbánovým obdivovatelům napříč Evropou najevo, že nám na občanské společnosti záleží a že nemáme v plánu si ji nechat rozložit na jednotlivé rezignované občany.