Když jsme vloni objížděli šedesát osm českých měst s knihou Žlutý baron, prakticky na všech besedách padla otázka, co si myslíme, že se po volbách stane, pokud v nich Andrej Babiš vyhraje. Tisíce účastníků našich besed si možná vzpomenou, že jsme odpovídali přesnou předpovědí toho, co se právě nyní děje.

Říkali jsme, že jak jsme Babiše poznali a pochopili při práci na naší knize, jeho prioritou bude sestavit menšinovou vládu s podporou komunistů, případně Okamury, protože jeho plánem je proměnit český stát v součást svých podnikatelských aktivit. Jak se to dělo už v minulém volebním období, nejméně na ministerstvech životního prostředí a financí, což jsme v naší knize doložili.

Varovali jsme, že Babišův projekt posadí českou společnost — v politickém smyslu — na rychlík z Budapešti do Moskvy. A všichni se pak budeme jenom modlit, aby mu pára došla co nejdříve, aby se vznikající Babišův režim podobal více tomu Orbánovu nežli tomu Putinovu. Tím, co se dnes děje, nejsme tedy vůbec překvapeni.

Určitým překvapením jsou ale dosavadní zoufale neadekvátní a nepromyšlené reakce české politické veřejnosti na nástup Babišova režimu, v nichž se mísí iluze o jeho povaze s nahodilými reakcemi na některé excesy, motivovanými kritérii estetickými, nikoli strategicky politickými.

V tom ovšem tkví základní problém. Opozici proti vznikajícímu režimu — jak občanské, tak politické — zatím chybí dostatečně pronikavá analýza toho, co děje, kde má protivník slabiny a jak jich využít. Proto na cestě k ovládnutí české společnosti zatím Babiš nemá žádné vážné potíže.

1.Převrat už proběhl

Nejčastější, kupodivu leckde dodnes přetrvávající, iluzí, kterou před volbami šířila mnohá prostředí jak na pravici, tak na levici, je ničím nepodložená domněnka, že Babišova vláda se od předcházejících nebude ničím zásadním odlišovat. Že mnozí takovouto iluzi šířili do voleb, bylo vcelku omluvitelné nedostatečně pronikavým vhledem do podstaty jeho působení, byť třeba opakované bagatelizace hrozby vzniku Babišova režimu na stránkách Respektu opravdu mrzely: měly vliv a časopis s takovým renomé a intelektuálním potenciálem takto selhávat nemusel.

Že je ale někdo schopen dělat si iluze o Babišově vládě ještě dnes, poté, co všechno se před námi půl roku po volbách odehrávalo, není vysvětlitelné už ničím ani aspoň tak přijatelným, jako je omezenost. Zakrývání očí před pravou podstatou vznikajícího režimu, který svou povahu už dal v tolika ohledech okatě najevo, je projevem neúcty k demokracii, v horších případech, jako jsou ministři Pelikán a Stropnický nebo poslankyně Válková, osobní zbabělostí či oportunismem. Totožné charakteristiky se ale týkají také každého ve vedení ČSSD, kdo je ochoten o podpoře Babišovy vlády vyjednávat.

Pravá povaha Babišovy vlády je přitom už zcela evidentní a snad se ani nemohla obnažit zřetelněji. Babiš disponuje na jedné straně funkční sněmovní většinou spolu s SPD a KSČM. Ta mu plně vyhovuje, protože oba jeho partneři v dané tiché koalici za prvé vědí, že je to jediné uspořádání, jež jim dává jakýs takýs reálný podíl na moci, a za druhé nekladou nárok účastnit se přímo na vládě, kterou si Babiš od počátku chce vyhradit pouze pro sebe.

To je totiž druhá strana povahy vznikající Babišovy moci. Chce ovládnout exekutivu, protože s ní má své dobře promyšlené záměry, jež dal už také najevo: aparáty ministerstev a jimi kontrolovaných organizací vyčistí a personálně přeskupí tak, aby sloužily jeho extrakčním podnikatelským zájmům, jak se to dělo už v minulém období.

Babiš už dal také najevo, že současně bude pokračovat v permanentní kampani a nákupu hlasů různými populistickými kroky bez jakékoli odpovědnosti k veřejnému zájmu. Předpokládaná rostoucí podpora mu umožní držet všechny v šachu hrozbou vyvolání předčasných voleb. A také je v případě zvláště příznivé konstelace vyvolat.

Klíčovým prvkem v situaci je samozřejmě fakt, že součástí Babišovy aliance je Zemanův Hrad. I staronový prezident ví, že je ke spojenectví s Babišem odsouzen, protože pouze s ním si uchová svou mocenskou pozici. A proto se také snaží vmanévrovat ČSSD k tomu, aby se stala ozdobnou součástí nového režimu, neboť by to Zemanovi rozšířilo manévrovací prostor.

Je proto třeba bez iluzí pohlédnout do očí základní skutečnosti: ústavní a politický převrat už tu proběhl, a to ve dvou krocích. Ústavní převrat nastal v momentě, kdy Zeman jmenoval Babišovu vládu bez důvěry sněmovny. Něco takového by třeba v sousedním Německu, zemi s mnohem vyspělejší demokratickou kulturou, nebylo myslitelné. Až do uzavření nové koaliční smlouvy u našich sousedů vládl — mnoho měsíců po volbách — kabinet s mandátem z předcházejících voleb. Tak je to totiž v parlamentní demokracii normální.

A jen si představme, kdyby tu dodnes zemi řídil Sobotkův kabinet, což se mělo podle všech zásad parlamentní demokracie dít. Babiš by tak samozřejmě o nové vládě vyjednával v nesouměřitelně méně komfortní situaci: Nemohl by čistit úřady, policie by v klidu pracovala na Čapím hnízdě. Čas by rychle hrál proti němu. Že se to nestalo, že na tom nová sněmovna a stará vláda netrvaly, bylo selháním zdejší demokratické politické kultury.

V tomto ústavněprávním smyslu je skutečně současná vláda, jak tu o tom před časem psal Jiří Pehe, vládou Zemanovou: je vládou, která usurpuje moc na základě extenzivního výkladu ústavy prezidentem, ale vykonává ji bez reálného demokratického mandátu, jejž může získat jedině vyslovením důvěry sněmovnou.

Fakt, že se s takovým uspořádáním česká společnost smířila bez viditelnějšího odporu, klade nepříjemnou otázku, zda vůbec ke svému životu parlamentní demokracii potřebujeme. Zda by nám nestačilo volit prezidenta, či jak tu trefně poznamenal Petr Pithart „vlastně krále“, který by pak vládl třeba rovnou sám formou nějakých ediktů.

Sněmovní demokratická opozice se tu dopustila a nadále dopouští základní chyby, že povolební postup Zemana a Babiše neodmítá s mnohem razantnější vehemencí jako ústavní převrat proti parlamentnímu základu české demokracie. Neměli poslanci či senátoři za svrchovanost parlamentu bojovat ještě s mnohem větší vervou? Proč nikdo nehrozí, jak Babišovi tak Zemanovi trestními následky za jejich současné spiknutí proti parlamentu?

Případná retroaktivita postihu jak prezidenta, tak premiéra v demisi, se jeví jako maličkost proti ústavněprávnímu kutilství, jehož se nyní oba dopouštějí. Patrně by se to nakonec neprosadilo, ale aspoň zaznít by takový hlas měl. Už zcela neodpustitelný je ale nedostatek aktivity současné parlamentní opozice vůči Ústavnímu soudu: i zde přece musí být aspoň někteří lidé zjevnou nelegitimitou současného mocenského uspořádání zděšeni.

Babišova vláda je tedy v ústavním smyslu vládou prezidentskou, nikoli parlamentní, ale ve smyslu praktickém je také — a především — vládou impéria Agrofertu. Po převratu ústavním je totiž v chodu také převrat politický a jeho podstatou je právě čištění veřejné správy a státem kontrolovaných organizací v zájmu Babišova holdingu.

2.Příštími terči jsou policie a veřejnoprávní média

Není přitom těžko uhadovat, kam se nyní upřou síly Babišovy mocenské mašinérie. Jedná se o dva strategické cíle, jichž nutně potřebuje dosáhnout, aby mohl svou moc konsolidovat: bezpečnostní sbory a veřejnoprávní média.

Přes všechny nedostatky, jež lze oprávněně vytýkat Generální inspekci bezpečnostních sborů (tématu se budeme věnovat v podrobné analýze zítra), je potřeba ocenit odvahu, s jakou její současný ředitel Murín čelí Babišovu tlaku. V celém sporu totiž nejde o nic jiného než o to, aby Babiš získal kontrolu nad klíčovým mocenským nástrojem, jenž by mu následně dovoloval prosazovat své zájmy v policii.

Umožňovalo by mu to používat ji ke svým zájmům úplně stejně jako už v minulém období používal Českou inspekci životního prostředí či Finanční úřady: odpouštět sankce svým chráněncům a likvidovat nepohodlné konkurenty či oponenty. Nejde v tom zdaleka jen o Čapí hnízdo, jak se někdy píše, i když samozřejmě i o ně. Hlavně jde ale o systém.

Podobným strategickým zájmem je ovládnutí veřejnoprávních médií. V rozhlase už má předpolí v osobě současného ředitele. Prakticky nepozorovaně začíná obsazovat ČTK. Ale jeho hlavním cílem je samozřejmě Česká televize.