Babišovi pomocníci: na levici, na pravici

V České republice panuje pár týdnů před osudovými volbami podivuhodně ospalá nálada. Vinu na tom nesou i ti, kteří bagatelizují hrozbu nástupu Andreje Babiše k moci, ať už tak činí z jakýchkoli důvodů.

Za necelé čtyři týdny se v České republice konají volby. Jejich důsledkem může být, že u nás přestane existovat i naše současná, tolik neduživá, forma demokracie. Podle mnoha názorů, mezi něž počítáme i sebe, k tomu stačí, aby se rozhodující moci ve státě chopil Andrej Babiš.

Nastane-li zánik české demokracie jeho rukou, budoucí historici patrně identifikují jako jeden z důvodů možné nadcházející kalamity společenskou apatii, jež jí předcházela. Takřka nikdo dnes nebije na poplach, prakticky nikdo nemobilizuje, lidé nejsou v ulicích. Je možné, že věrni svým nejryzejším „tradicím“, jejichž obrany se tu občas mnozí halasně dovolávají, opět se vzdáváme demokracie bez boje.

Hrozbou nadcházejících voleb nejsou ani komunisté, ani Okamurův kabaretní spolek, byť jeho výsledek nakonec může šokovat všechny. Strany z okrajů patří jako kolorit ke všem současným krizovým západním demokraciím a na reálnou podobu výkonu moci obvykle mají jen pramalý vliv. Představují zajisté problémy k řešení, nevzhledné okraje, jež mohou za určitých okolností nepříznivě vstoupit do děje, ale nikoli určující parametry poměrů.

O našem příštím osudu tu dnes rozhoduje zcela odlišné téma. Jediná skutečně závažná otázka nadcházejících voleb u nás spočívá v jednoduchém dilematu: bude o podobě příští vlády rozhodovat Andrej Babiš, anebo ne? Sám fakt, že se ji zatím nepodařilo nastolit jako základní osu všech předvolebních úvah, je malým Babišovým taktickým vítězstvím. Důvody, proč tomu tak je, jsou dvojího typu: jedny tkví v minulosti, druhé v současnosti.

Babiš je opravdu řádově horší než minulé vlády pravice
Minulé důvody Babišova vzestupu jsme připomínali mnohokrát, důkladně například v dva a půl roku starém komentáři, psaném po tehdejším sněmu ANO, který nesl název Andrej Babiš představuje fatální hrozbu, zčásti nového typu. Mimo jiné v něm stálo: „Andrej Babiš představuje další podobu základního současného civilizačního děje, jímž je snaha čím dál silnějších finančních zájmů podrobit si všemi možnými prostředky politický systém demokracie. Kdyby se to ve velké míře nedělo již za předchozích vlád, Babišovi by se nikdy neotevřely dveře. A v tom má pravdu: byl by nejspíše v Karibiku a dost možná by se tam skrýval.“

Vše, co jsme tehdy popsali o charakteru jeho politického podniku, se během času bohužel potvrdilo a prohloubilo. Leccos jsme už ovšem tehdy tušili díky rozpracovaným textům, které jsme s kolegyní Zuzanou Vlasatou posléze vydali v knížce Žlutý baron.

Babišovo protivně úporné odvolávání se na minulost má pravdivé jádro v tom, že tendence, které vytvořily předpoklady pro jeho vzestup, tu byly dlouho přítomné, jak v politice, tak i v médiích. Politika tu volby od voleb postupně degenerovala v rejdiště struktur připomínajících často spíše nežli politické strany složky organizovaného zločinu.

Média tu skutečně z velké části nabyla podoby propagandistických institucí s frivolním vztahem k pravdě ještě předtím, než si jich takovou část Babiš koupil. Bez porozumění, že podstatná část společnosti vnímala poměry před Babišem právě takto, a to ne zcela neprávem, nelze porozumět jeho vzestupu.

Společenský sesuv se tu zásadně urychlil za vlád pravice v letech 2006 až 2013. Důvody, proč je Babiš přesto kvalitativně horší než i nejhorší vlády pravice před ním, jsou ale přesto zřejmé a zásadní. A je jich nejméně pět:

  1. Je zvyklý na absolutní moc, nechápe podstatu demokracie a neumí se chovat jako demokrat. Absolutní moc má ve své straně, má ji ve svém podniku, a má ji ve svých médiích. Stranu, noviny i byznys řídí jako boss: všude diktuje vše podstatné. Všechny tři druhy moci využívá obratně pro osobní výhody. Přitom má navíc možnosti dané nezměrným a nelegitimně nabytým majetkem. Babiš patří mezi tisíc nejbohatších lidí světa. Zákon o střetu zájmů mu výkon kontroly jen v něčem technicky zkomplikoval, ale na podstatě systému nezměnil nic.
  2. Zneužívá systematicky stát k osobnímu prospěchu: MŽP, finanční správa, ministerstvo zemědělství.
  3. Patří k nejhorším figurám polistopadové transformace: je jedním z klubka postav typu Pitra, Mrázka, Koženého, Tykače. Před dvanácti lety bylo veřejnou opovážlivostí stýkat se s ním i pro tak ponuré postavy české polistopadové politiky, jako je Ivan Langer.
  4. Jeho osobní historie ho přivedla do prostředí tajných služeb bývalého východního bloku. Jeho klopotná snaha soudně dosáhnout uznání neformálního charakteru svých styků s StB na podstatě mění málo: patří do třídy nejprověřenějších kádrů minulého režimu. Je to muž ze „starých struktur“. I v tom se podobá Putinovi.
  5. V mezinárodním kontextu je podobným typem jako autokraté, kteří se v rozkolísané éře po konci studené války prodrali k moci v mnoha zemích po celém světě, od Maďarska, přes Turecko, po Filipíny: mobilizuje proti demokratickým politickým stranám, slibuje jednoduchá řešení a vládu pevné ruky. Říká, že nekecá, maká a prostě to zařídí.
Situace dnes je navíc zásadně jiná nežli před volbami v roce 2013. Tehdy Babiš doufal, že se lidé spokojí s předváděním potěmkinovských šarád typu závazků k požadavkům Rekonstrukce státu, zatímco za kulisami bude prohlubovat skryté struktury ekonomicky vytěžující veřejné rozpočty v zájmu svého byznysu. Veřejná debata a další kontrolní mechanismy demokracie se ale ukázaly houževnatější, nežli očekával, takže nyní se pro něj jedná o všechno. Nezíská-li kontrolní moc ve státě, může snadno skončit za mřížemi.

Naši dnešní situaci je třeba nahlížet realisticky. V letošních volbách tu neusilujeme o to, aby se něco podstatně zlepšilo. Jako demokraté jsme v hluboké defenzívě a snažíme se pouze o to, aby se tu věci radikálně nezměnily k horšímu.

Vzhledem k všeobecné tendenci v současných tak rozviklaných západních, a speciálně postkomunistických, zemích by bylo velikým vítězstvím, kdybychom nyní uhájili poměry aspoň v takovém stavu, v jakém nyní jsou. Prostor měnit věci podstatněji k lepšímu časem opět přijde: v důsledku spontánního vývoje západních demokracií, jejich neutuchající schopnosti opravovat vlastní nedostatky.

Dnešní pomocníci: na levici, na pravici
Minulé důvody Babišova vzestupu jsou tedy jasné. Je namístě si je připomínat, byť bez zájmu ulpět u rekriminací. Není nutno trvat ani na tom, aby každý, kdo hrál temnou roli v éře polistopadové transformace, před vstupem do kladné role v nastupující éře konfliktu demokracie s oligarchií si nejprve obřadně sypal popel na hlavu. Mohli bychom to třebas očekávat, ale nemáme právo to vyžadovat. Všichni jsme dělali chyby. A každý má právo být souzen podle svých přítomných skutků.

Situace je dnes velmi jednoduchá, přehledná. Babišovým pomocníkem, a tedy vědomým nebo bezděčným nepřítelem demokracie, je každý, kdo nedělá dost pro to, aby česká politická veřejnost v aktuální moment pochopila, v jak fatálním nebezpečí se jeho účinkováním ocitáme.

Mohli bychom tu na prvním místě jmenovat autory Mafry, kteří svými texty pomáhají vytvářet iluzi, že rafinovaně koncipovaná, stranická antidemokratická propaganda, již Babišovo vydavatelství provozuje, je víc než to, že je svobodným novinářstvím sui generis, jak by to rád podával sám Babiš. Psali jsme, že máme pochopení pro mnohé redaktory Mafry pracující s vědomím vlastní prekérní situace třebas v regionálních redakcích. Ale nelze mít pochopení pro přímé účastníky Babišovy propagandy, zvláště pokud jako Jiří Hanák užívají své zasloužené autority, aby od pasu nepřesně ostřelovali důkladnou, svědomitě odvedenou práci svých kolegů.

Mohli bychom mluvit o Pirátech, kteří ohrožují českou demokracii – kromě slepecké neschopnosti rozlišovat mezi Janou Nagyovou a Bohuslavem Sobotkou – také svou neochotou jasně říct, že pokud se náhodou ocitnou ve sněmovně, vynasnaží se napomáhat vzniku většiny bez Babiše. Mohli bychom mluvit také o týdeníku Respekt, který tragikomickými texty svého šéfredaktora od počátku roku vytváří báj o neodvratitelnosti Babišova nástupu k moci.

Vlastně se všichni skutečně tak nějak český stát zrekonstruovat chystali či chystají. Repro DR

Slušelo by se mluvit podrobně o amatérství a prostoduchosti občanských iniciativ typu Frank Bold či Transparency International sdružených v Rekonstrukci státu, která se před minulými volbami holedbala bezcennými závazky zjevů typu Michala Haška, Tomia Okamury či Andreje Babiše, aby nakonec dosáhla kromě Babišova vzestupu zejména vzniku absurdních úřadů, jež dnes omezují novináře v jejich práci.

Mohli bychom mířit také do různých koutů levice. Nejedná se bohužel jen o různé chronicky v politice dezorientované autory, kteří zlehčují hrozbu ovládnutí státu Babišem.

Stane se ničím neomluvitelným, vskutku životním, selháním Lubomíra Zaorálka, pokud jasně do voleb nepojmenuje jejich klíčové dilema a neřekne zcela otevřeně, že jeho účast ve vládě s politickou divizí firmy Andreje Babiše je už propříště vyloučena – mimo extrémní situace, pokud by například vznikla ve sněmovně většina ANO, KSČM a okamurovců, k čemuž dnešní tendence dost možná směřují.

Nechceme ale na nikoho ukazovat víc než takto. Klíčovou odpovědnost si totiž do příštích tří týdnů ponese každý občan sám, za sebe. Každý z nás stále ještě může vykonat dost práce. Každý z nás si může například najít nějakého člověka zamýšlejícího dát svůj hlas kandidátce Agrofertu. A rozmluvit mu to – stejně jako volbu kohokoli, kdo se k budoucí účasti Agrofertu ve vládě už před volbami nepostaví jednoznačně odmítavě.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.