Západní civilizace dnes žijí v silně individualizovaném a globalizovaném světě. Pro některé se tímto realizoval dlouhotrvající sen: mohou určovat průběh a podobu svého života a mohou měnit politická rozhodnutí prostřednictvím protestu. Pro jiné je tento svět noční můrou a soumrakem civilizace, protože už nerozumějí společenské struktuře svého okolí. Chtějí zachovat jasné identity a hierarchie, jelikož jedině ty jim umožňovaly sledovat společenské a kulturně předepsané vzorce každodenního soužití.

Tento konflikt — běžně označován jako ohrožení západní liberální demokracie, která svoji podstatu postavila na onom svobodném, dopředu hledícím jedinci, aktivně utvářejícím svůj svět — se projevuje skrze obrat dovnitř. V Holandsku, Francii nebo Rakousku posledních deset let výrazně narůstá popularita populistických stran, které skrze takzvaný „selský rozum“ vytvářejí protiklad běžných lidí a liberálních elit, které neví nic o „skutečném světě“.

Proto je podle nich nutné tyto elity odmítnout i s jejich myšlenkou mezinárodní otevřenosti. Je třeba se starat především o své lidi, o své komunity. Stejný selský rozum rozhodl v referendu z června 2016 o vystoupení Velké Británie z EU. Podobný selský rozum konečně vynesl do prezidentského úřadu nejmocnějšího státu světa člověka, jehož hlavním sloganem bylo mimo jiné „Amerika na prvním místě!“.

I Česká republika se obrací dovnitř. Zatímco v roce 1990 bylo podle Eurobarometru 90 % Čechů a Slováků jednoznačně pro členství v Evropském společenství, na jaře 2009, kdy měla Česká republika na starosti předsednictví EU, se už jen 42 % české veřejnosti domnívalo, že členství v Unii je „dobrá věc“. V roce 2017 se množí úvahy o vystoupení České republiky z Evropské unie a strana Svoboda a přímá demokracie — Tomio Okamura, která považuje evropskou integraci přímo za „ohrožení svobody“ (Lidové noviny, 2015), získala v posledních volbách téměř 11 % hlasů.

I další oblasti, jako postoje k vyrovnání platových rozdílů mezi pohlavími a obecná podpora genderové rovnosti nebo mediální obraz těch, kteří se rozhodli žít menšinovým způsobem života, ukazují, že česká veřejnost liberálnímu přístupu ke každodennímu soužití příliš neholduje. Zatímco však v případě tradičních států západní Evropy můžeme mluvit o reakci na liberální hnutí, o pomyslném kyvadlu doby, v českém polistopadovém prostředí nikdy žádná forma liberálně-kulturní obrody neproběhla.

Česká republika nikdy nedosáhla srovnatelných hodnot participace na veřejném životě se západními státy Evropské unie. Česká veřejnost příliš nevstupuje do politických procesů prostřednictvím přímého kontaktu s politickou reprezentací či skrze petice nebo demonstrace. Ekologickým aktivistům chce tu někdo odebírat řidičský průkaz, tu se jich chtějí zbavit, aby už neplenili českou prosperitu. Ve zkratce řečeno, indikátory občanské společnosti, jak ji vnímá liberální demokracie, jsou v české společnosti menšinovým a mediálně nepopulárním jevem.

Obrat dovnitř není jen náladou doby, nýbrž vytváří nastavení veřejné diskuse, skrze které jednotliví političtí aktéři utvářejí konkrétní politické zájmy a které legitimizuje utvoření specifických politických nástrojů, nutných k prosazení těchto zájmů. Jak ukazuje politická sociologie, politické nástroje nejsou jen pragmatickými pomůckami k dosažení konkrétních politických cílů; v případě české politiky devadesátých let můžeme v tomto ohledu mluvit o cíli zařadit se mezi ostatní západoevropské státy a vstoupit do EU.

Politické nástroje jsou orientací hodnot, jsou základním nastavením politiky v tom smyslu, že předurčují, kdo bude mít prosazení politického zájmu na starosti a kdo se bude podílet na diskusi o podobě konkrétního politického nástroje. Politické nástroje v sobě tudíž již obsahují politické cíle, jsou jejich symbolickým ztělesněním. Právě tímto vztahem spoluutvářejí kulturu země.

Kultura jednak legitimizuje užití konkrétních politických nástrojů pro danou politiku, jednak ale svoji finální podobou tyto nástroje politickou kulturu dále potvrzují nebo mění. Následující stať proto využívá kulturně-sociologickou perspektivu a nabízí pohled do kulturních kořenů polistopadového nastavení české veřejné diskuse a s ní souvisejících politických cílů transformační politiky. Tyto kořeny přibližují, proč v České republice nastal onen obrat dovnitř, co jej upevňuje, a zároveň otevírají hypotézy, jak jej případně zvrátit.

Kulturní kořeny postkomunistické politiky

Politologové zkoumající postkomunistický přerod v demokratické společnosti se obecně shodují, že obroda institucí a tvorba nových zákonů byla ovlivněna „kulturou“ regionu. Kultura je však v jejich pojetí definována vesměs politickými institucemi, které v případě postkomunistických zemí vykazovaly značnou rigiditu, nebyly orientované na změny skrze občanskou společnost a to společenské změny výrazně zpomalilo.

Ruku v ruce s touto rigiditou jde pak důraz na ekonomickou prosperitu, kterou spoluutvářely i západoevropské státy, protože na postkomunistický region pohlížely především z hlediska ekonomických výhod a nevýhod. Ekonomická kritéria byla ostatně podstatným určujícím faktorem připravenosti České republiky na vstup do Evropské unie.

Česká veřejnost a polistopadový mediální diskurz se důrazu na ekonomickou prosperitu nebránily: projevovalo se to jednak skrze rychlou privatizaci a jednak skrze obecné zúžení politiky na ekonomickou debatu o daních, dávkách či dotacích. Percepce politiky jako debaty o tom, kolik nás co bude stát, pak logicky předurčila výběr témat vnímaných jako relevantních pro veřejnou diskusi.

Zároveň toto nastavení takřka znemožnilo uvažovat o regulačních mechanismech polistopadové tržní ekonomiky: ať už šlo o regulace otevírací doby supermarketů, kuřácký zákon nebo podpůrné programy pro matky vracející se po rodičovské dovolené do práce. Trh není možné regulovat, to by bylo proti vydobyté svobodě, jak jsme slýchávali především z úst nejúspěšnějšího polistopadového politika Václava Klause. Ano, čtete dobře: viděno optikou roku 2017 se do podoby české společnosti zapsala především politika Václava Klause, a nikoliv demokratické a občanské úvahy Václava Havla, i když se nás malá část vesměs pražských liberálních elit snaží občas přesvědčit o opaku.

Co když to ale bylo obráceně? Co když jsme se doposavad v analýze české společnosti příliš soustředili na institucionální dynamiku a politické aktéry a životy obyčejných lidí jsme vnímali jako něco, co se dělo buď mimo tyto změny, nebo se jim podřizovalo? Co když jsme si opravdu my, občané a občanky, tuto polistopadovou politickou kulturu vytvořili svými vlastními tužbami, strachy a ambicemi?