17. listopadu 2020: je čas na nový příběh o minulosti i přítomnosti
Kateřina SmejkalováZa tři dekády postkomunismu stále nepatříme na Západ. Důvodem je i to, že „chtít patřit na Západ“ znamená především „žít v postkomunismu“. Problém je v institucionálním pokrytectví. Podmínkou nápravy je kritika příběhu o vítězném roce 89.
„Jako dítě postkomunismu pořád osciluji mezi dvěma světy. Mám vztek. Někdy z bezradnosti na Západ žárlím.“ To píše ve své eseji v rámci cyklu „Zrozeni a zrazeni svobodou: Co chtějí české a východoněmecké děti postkomunismu“, který vycházel zde na stránkách Deníku Referendum v průběhu letošního září, politoložka a právnička původem ze Saska Elisa Gutscheová, ročník 1986. Nabízí tak vhled do bolestné, ale i radikální reflexe postkomunismu, jejímiž aktéry jsou především levicově smýšlející mladí lidé na východě Německa.
Její esej mě dojímá a dotýká se mě, protože i z četných osobních rozhovorů s Elisou cítím, že navzdory mnoha skutečným i domnělým rozdílům mezi vývojem Německa a u nás přesně vystihuje to, jak se cítím i já. Přesně vím, o jaké „rozpolcenosti“ a o jakém „hněvu“ v závěru svého textu mluví.
A zároveň mě tíží, že nás zatím není v České republice z naší generace více, kteří by si podobné emoce byli ochotni přiznat. Vždyť takřka všichni máme zvláštní, ambivalentní zážitky vyrůstání v postkomunismu včetně zkušenosti s komplikovanými životními trajektoriemi našich rodičů a prarodičů, které jsme viděli z první ruky. Proč se zdráháme je zpracovat a využít pro scelování současných společenských příkopů?
Když sleduji práci Elisina spolku Perspektive3 nebo lipské iniciativy Aufbruch Ost! zasazující se o realistické a spravedlivé vypořádání se s posledními třemi dekádami východoněmecké transformace; když čtu oslavované autobiografické vyprávění Lukase Rietzschela o obtížném dospívání na saské periferii krátce po pádu železné opony, tedy prózu zdařile vysvětlující podhoubí tamní současné politické revolty; když čtu sbírku esejí Valerie Schönianové Ostbewusstsein hrdě oslavující specifickou východoněmeckou identitu, cítím skoro až závist nad tím, že se jim z protiuprchlické hysterie, nejdůležitějšího impulsu k těmto reflexím, v bývalém východním Německu podařilo vykřesat něco tak nadějně očistného a produktivního. Je imponující, že letošní říjnové výročí třiceti let od sjednocení Německa neslavili už jen vyprázdněnými rituály, které by jen dál zastíraly, že ne všichni mají důvod k oslavě.
Pohled na naši reflexi postkomunismu je oproti tomu žalostný a nic nenaznačuje, že by se přístup k letošnímu jubileu z toho měl nějak vymykat. Na rozdíl od východního Německa je paradoxně většina naší generace třicátníků ještě urputnější v kategorickém odsuzování všeho před rokem 89 i v morálně kýčovité, a přitom v lepším případě povrchní a v horším přímo slepé — uštěpačně by se dalo říct svazácké — oslavě všeho, co přišlo potom. Příslovečný primitivní antikomunismus je u ročníků narozených kolem roku 1989 mimořádně silný a vyznávání co největšího opaku socialismu v podobě tvrdého, sobeckého a individualistického neoliberalismu též.
Jejich světonázor pak drží pohromadě kyt pravdy a lásky, ať už to znamená cokoli — obvykle nic, co by jejich vyznavači uměli nějak konkretizovat. Heslo spíš zůstává jen kódem pro morální povýšenost nad všemi nespokojenci. Jejich motivacemi se ale pravdoláskaři nikdy pořádně nezabývají, v duchu intelektuálně líného antikomunismu si obvykle vystačí s povzdychnutím nad jakýmsi zdeformováním komunismem.
Bez ideologie?
Tato svérázná, kýčovitá a hodnotově ve skutečnosti prázdná směs antikomunismu a neoliberalismu je opravdovým českým unikátem. Je to jeden z mnoha důvodů, proč skutečně nepatříme na Západ, ač se nás o tom typické heslo z Korza Národní i chvilkařské Letné snaží přesvědčit sebevíc.
Vědí voliči Karla s čírem, followerky cool Instagramu Dominika Feriho i všichni, kterým přijde mimořádně skvělé pirátské heslo Ekologie bez ideologie, že většina našich vrstevníků na tom takzvaném Západě jsou levičáci? Ostatně stejně jako právě i ti mladí východní Němci a Němky zmínění výše, jejichž přístup k postkomunismu se jeví jako nejnadějnější možnost vypořádat se s podhoubím, na kterém vyrůstá konzervativní autoritářství střihu AfD nebo Orbána, nad nimiž se mladí čeští liberálové dovedou jen pohoršovat a bezradně krčit rameny.
se ozvala...
Hodnotový import a "trucovité" ubírání se vlastním směrem
Pane Kolaříku, v jednom byste nejspíše s autorkou článku bez výhrad souhlasit mohl: totiž v tom, že ubírání se vlastním směrem je trucovité.
Opravdu skvělý rozbor, skvělý článek. Dokonalé, jak pan Kolařík ilustruje to, o čem autorka píše. Díky.
Ano, je to hezký článek.
Účet za diskuzní příspěvky posílám jakožto chudý obyvatel postkomunistické periferie do bohatého Německa, kde žijí další zdejší diskutéři. Kdyby někdo nechápal proč, tak si může ještě jednou přečíst tento článek paní Smejkalové a zamyslet se nad ním.
Spory o "establishment" jsou asi nekonečné.
Kdo byl, pane Kolaříku, establishmentem třeba v případě povstání ve Vendée v době Velké francouzské revoluce?
Není vlastně celkem zbytečné se o to donekonečna hádat, pokud je z kontextu výpovědi patrné, kdo je v určitém konkrétním případě tím establishmentem míněn?
Pojem se totiž většinou používá jako kritika a přesvědčovat tedy protistranu o tom, že "chtěla" kritizovat někoho, koho kritizovat nechtěla (a že tedy pojem establishment "objektivně" označuje někoho, koho mluvčí takto označit nechtěl), to nedává moc smysl. Pro rolníky ve Vendée byl prostě tím "establishmentem" evidentně někdo jiný než pro revoluční armádu.
V prostředí konfliktů protistrany obvykle přiřazují morálním pojmům (dobru a zlu) jiné konkrétní obsahy. Protistrana (či její ideologie a hodnoty) jsou prostě ztotožňovány se zlem, zatímco vlastní strana je ztotožňena s dobrem. Dialog v tomto stavu už pak obvykle nebývá možný - je požadováno zničení (osoby!) nepřítele, nikoliv "zápas" myšlenek, čímž vítězí zlo.
Dovolil bych si oponovat, pane Kolaříku: Nemám celkem nic zásadního proti Václavu Havlovi, v devadesátých letech mi byl jednoznačně bližší než Václav Klaus a je tomu tak i nyní. Jsem tedy pravdoláskař, ale spíše ten "devadesátkový" - s pochopením pro moudrost "venkovské hospody" a s kritickým odstupem od solidárních vítačů a kulturních rozmanitářů. Ve zdejší bublině jsem z důvodu svého konzervatismu také (jako i Vy) cizorodým prvkem. Paní Jaškovou možná znám z pražské kavárny "U Jindřicha" - nejsem si však jist, jestli je to ona. Pokud ano, pamatuji si ji jako velmi vstřícného a přátelského člověka s velkým pochopením pro názorovou rozmanitost.
Ano, zdravím (e).
Děkuji, vlastně to byla spíš čajovna a ne pražská kavárna.
Čajovna nebo kavárna... byla to prostě hezká doba. Venkovská hospoda zdraví pražskou kavárnu!
Kateřina Smejkalová je přesvědčená, že naše země je ve spárech generace třicátníků, urputné v kategorickém odsuzování všeho před rokem 89 i v morálně kýčovité, a přitom v lepším případě povrchní a v horším přímo slepé oslavě všeho, co přišlo potom. Příslovečný primitivní antikomunismus prý je u ročníků narozených kolem roku 1989 mimořádně silný a vyznávání co největšího opaku socialismu v podobě tvrdého, sobeckého a individualistického neoliberalismu též.
A to v údajném protikladu k východoněmecké mladé generaci, jejíž myšlení dokládá několika odkazy. Otevřela jsem článek s výpovědí Valerie Schönianové. Tato sympatická mladá žena se věnuje složitostem s akceptací východoněmecké identity, ale o tom, že by ona či její generační vrstevníci neodsuzovali komunistický režim, není v článku ani ň.
Já si říkám, že je docela fajn, že ta naše polistopadová generace nejeví žádnou zaznamenatelnou afinitu k politice typu AfD. Otec a syn Klausové by to sice viděli rádi, ale příliš následovníků nenacházejí. Holt ta pravdaláska má i svá pozitiva.
Čas na nový příběh o současnosti jistě přijde. Kéž by nebyl banální.
O minulosti bychom si ovšem příběh neměli vymýšlet. Spíše jej zachovat, třeba rozhovory s pamětníky, jichž už ubývá.
Plytký antikomunismus mi je nadmíru protivný a obvyklá klišé mi přijdou naivní. Desetiletí prožitá za starého režimu a účast na demonstracích mezi 12. 12. 1987 a 27. 11. 1989 se, žel, žádným studiem ani empatií nahradit nedají.
Zároveň mi však není jasné, proč pro toto nedokázat konstatovat, že polistopadové poměry vyústily v přízemnost, hamižnost a nespravedlnost a že jejich podstatná korekce je oprávněným a žádoucím cílem.
Komentáře opět fungují.
Zbývá otázka, jestli se sem ještě vůbec někdo odváží.
Test
Jak dopadl?