„Jako dítě postkomunismu pořád osciluji mezi dvěma světy. Mám vztek. Někdy z bezradnosti na Západ žárlím.“ To píše ve své eseji v rámci cyklu „Zrozeni a zrazeni svobodou: Co chtějí české a východoněmecké děti postkomunismu“, který vycházel zde na stránkách Deníku Referendum v průběhu letošního září, politoložka a právnička původem ze Saska Elisa Gutscheová, ročník 1986. Nabízí tak vhled do bolestné, ale i radikální reflexe postkomunismu, jejímiž aktéry jsou především levicově smýšlející mladí lidé na východě Německa.

Její esej mě dojímá a dotýká se mě, protože i z četných osobních rozhovorů s Elisou cítím, že navzdory mnoha skutečným i domnělým rozdílům mezi vývojem Německa a u nás přesně vystihuje to, jak se cítím i já. Přesně vím, o jaké „rozpolcenosti“ a o jakém „hněvu“ v závěru svého textu mluví.

A zároveň mě tíží, že nás zatím není v České republice z naší generace více, kteří by si podobné emoce byli ochotni přiznat. Vždyť takřka všichni máme zvláštní, ambivalentní zážitky vyrůstání v postkomunismu včetně zkušenosti s komplikovanými životními trajektoriemi našich rodičů a prarodičů, které jsme viděli z první ruky. Proč se zdráháme je zpracovat a využít pro scelování současných společenských příkopů?

Když sleduji práci Elisina spolku Perspektive3 nebo lipské iniciativy Aufbruch Ost! zasazující se o realistické a spravedlivé vypořádání se s posledními třemi dekádami východoněmecké transformace; když čtu oslavované autobiografické vyprávění Lukase Rietzschela o obtížném dospívání na saské periferii krátce po pádu železné opony, tedy prózu zdařile vysvětlující podhoubí tamní současné politické revolty; když čtu sbírku esejí Valerie Schönianové Ostbewusstsein hrdě oslavující specifickou východoněmeckou identitu, cítím skoro až závist nad tím, že se jim z protiuprchlické hysterie, nejdůležitějšího impulsu k těmto reflexím, v bývalém východním Německu podařilo vykřesat něco tak nadějně očistného a produktivního. Je imponující, že letošní říjnové výročí třiceti let od sjednocení Německa neslavili už jen vyprázdněnými rituály, které by jen dál zastíraly, že ne všichni mají důvod k oslavě.

Pohled na naši reflexi postkomunismu je oproti tomu žalostný a nic nenaznačuje, že by se přístup k letošnímu jubileu z toho měl nějak vymykat. Na rozdíl od východního Německa je paradoxně většina naší generace třicátníků ještě urputnější v kategorickém odsuzování všeho před rokem 89 i v morálně kýčovité, a přitom v lepším případě povrchní a v horším přímo slepé — uštěpačně by se dalo říct svazácké — oslavě všeho, co přišlo potom. Příslovečný primitivní antikomunismus je u ročníků narozených kolem roku 1989 mimořádně silný a vyznávání co největšího opaku socialismu v podobě tvrdého, sobeckého a individualistického neoliberalismu též.

Jejich světonázor pak drží pohromadě kyt pravdy a lásky, ať už to znamená cokoli — obvykle nic, co by jejich vyznavači uměli nějak konkretizovat. Heslo spíš zůstává jen kódem pro morální povýšenost nad všemi nespokojenci. Jejich motivacemi se ale pravdoláskaři nikdy pořádně nezabývají, v duchu intelektuálně líného antikomunismu si obvykle vystačí s povzdychnutím nad jakýmsi zdeformováním komunismem.

Bez ideologie?

Tato svérázná, kýčovitá a hodnotově ve skutečnosti prázdná směs antikomunismu a neoliberalismu je opravdovým českým unikátem. Je to jeden z mnoha důvodů, proč skutečně nepatříme na Západ, ač se nás o tom typické heslo z Korza Národní i chvilkařské Letné snaží přesvědčit sebevíc.

Vědí voliči Karla s čírem, followerky cool Instagramu Dominika Feriho i všichni, kterým přijde mimořádně skvělé pirátské heslo Ekologie bez ideologie, že většina našich vrstevníků na tom takzvaném Západě jsou levičáci? Ostatně stejně jako právě i ti mladí východní Němci a Němky zmínění výše, jejichž přístup k postkomunismu se jeví jako nejnadějnější možnost vypořádat se s podhoubím, na kterém vyrůstá konzervativní autoritářství střihu AfD nebo Orbána, nad nimiž se mladí čeští liberálové dovedou jen pohoršovat a bezradně krčit rameny.

Jak přesně se našim mladým antikomunistickým liberálům dlouhodobě daří vypořádat se s pozoruhodným nesouladem mezi západními aspiracemi na straně jedné a odmítáním konkrétních opatření, která k dobrému životu na západě vedou, ať už jsou to skandinávské vysoké daně nebo berlínské zastropování nájmů na straně druhé? Snad jedině tak, že tím ve skutečnosti nemyslí ani tak konkrétní postoje a politická opatření, ale hlavně zoufalou snahu patřit symbolicky k těm civilizačně vyspělejším, ať už to znamená cokoli a bez ohledu na to, jak kontraproduktivní to může mít důsledky pro celek společnosti.

Lidsky to třeba může být pochopitelné, koneckonců v marasmu postkomunismu je i to zřejmě strategie, která vede k získání důstojnosti podobně, jako naopak třebas hrdé přihlášení se k východoevropskému konzervativismu například Orbánova či Kaczynského střihu. V každém případě to, že bychom patřili na Západ, je ve skutečnosti bohužel škodlivým lhaním si do kapsy.

Jsou to zbožná přání. Za Západem výrazně pokulháváme ekonomicky a ani na symbolické úrovni nás, když pomineme nominální členství v EU nebo NATO, ve skutečnosti „do klubu“ nepřijali — málokdo o nás něco ví, málokdo se o nás zajímá, platíme za zaostávající, kulturně vzdálenou periferii. Že se o nás i více než patnáct let po vstupu do EU pořád mluví jako o nových členských zemích není náhoda nebo nedopatření: nic tento distanc a nám připisovanou vleklou nedostatečnost nevyjadřuje ve skutečnosti lépe. To ostatně dokazuje dokonalá paralela s východním Německem: jejich spolkové země jsou dokonce ještě třicet let po sjednocení „nové“.

Čím urputněji se zdejší privilegovanější vrstvy snaží namluvit sobě i ostatním, že to tak není, že se prostě jen stačí ještě víc snažit předstírat, že „nikdy nebylo líp“ a ujišťovat se, že se jen zbavíme Zemana s Babišem a všechno bude zase OK, tím hůř. Promrhávají šanci pokusit se něco strukturálně změnit na podmínkách, z nichž se vítězství protivníků polistopadové politiky zrodilo, a odcizují se ve společnosti těm, kteří společenskou situaci mohou navzdory tomu, že bývají označováni za omezené hlupáky, vidět daleko jasněji.

Za velmi trefnou lze v tomto ohledu považovat analýzu Ivana Krasteva a Stevena Holmese v knize Světlo, které pohaslo o úpadku liberalismu nejen ve střední Evropě. Pro situaci ve středovýchodní Evropě je ale podle nich podstatná právě únava a zmar z třicet let trvající imitace Západu, o které se pomalu ukazuje, že byla vyčerpávající, ponižující — a příliš nikam nevedla, a to ani z hlediska narovnání životních podmínek, ani symbolického uznání a přijetí.

Právě z uvedené frustrace podle autorů vyrůstají národovecké konzervativní revolty. Jsou odmítnutím všech dalších západních vměšování a hodnotových importů, jsou snahou o navrácení hrdosti a důstojnosti skrze trucovité ubírání se vlastním směrem.

Uvedenou analýzu sdílejí i mladí východoněmečtí aktivisté a aktivistky. Říkají, že hlavní problém skutečně netkví v tom, že by generace jejich rodičů byla pokřivená komunismem nebo se zkrátka ještě nenaučila vážit si svobody, demokracie a otevřenosti. A že čím víc toto faktické ponižování bude zaznívat, tím víc to bude ve skutečnosti jejich stud, a tím pádem i vztek pohánět. Není náhoda, že když o východních Němcích protestujících proti uprchlíkům jeden z vrcholných politiků prohlásil, že jsou lůza, z trucu si toto označení přivlastnili a protestovali s ještě větší vervou.

Seběvedomí

Mladá východoněmecká generace poukazuje místo toho na ohromnou náročnost transformace, ekonomickou i psychologickou. V úvodu zmiňovaná Elisa Gutscheová například ve své eseji hovoří o tom, že se pro východní Německo nedávno zreplikovala původně americká studie o tzv. deads of despair, úmrtích ze zoufalství. Sama píše o osobní zkušenosti se smrtí z alkoholismu a sebevraždě ve své nejužší rodině během devadesátých let; obě se prokazatelně řadí k mnoha odchodům ze života připadajícím na vrub brutální transformaci.

Nová aktivistická východoněmecká generace říká ale také to, že ekonomické nerovnosti mezi východem a západem země jsou stále hluboké a že se západ se má nadále ve zvyku dívat na východní Němce skrz prsty. Dělá si z nich legraci jako z lidí beznadějně zaostalých. Ani třicet let po pádu berlínské zdi raději nenechává vedení tamních univerzit, novin nebo podniků v jejich rukou.

Dlouhodobé frustraci a ponížení tak mladí na východě Německa rozumí a ačkoli nesouhlasí s tím, jakým způsobem vyhřezává, se svými rodiči se solidarizují a žádají pro ně i pro sebe opravdové narovnání ekonomických a symbolických nespravedlností. Vědí totiž, že jinak bude dál pochybnou satisfakci nabízet právě jen AfD.

Toto u nás zatím v podstatě chybí. Stále dominuje na jedné straně ona urputná, ale obvykle prázdná a pouze morálně vyztužující snaha patřit na Západ a do Evropy a stud za všechny, kteří to nesdílejí, jako za omezené kazisvěty.

Společností proto probíhá hluboký příkop. Na jeho jedné straně stojí privilegovanější liberálové, kteří se ještě své aspirace na příslušnost k (západo)evropským elitám nevzdali, byť kvůli tomu musí usilovně zavírat oči před rozdílem mezi svým kontem a příjmy stejných západoevropských vrstev či mizivou četností zmínek o České republice v západoevropském tisku, protože prostě nejsme Belgie nebo Francie, ale periferie.

Na druhé straně stojí ti, pro které Západ či Evropská unie znamená tak leda to, že jejich firmu řídí zahraniční management s násobně vyššími mzdami a arogancí, kterou dobře vystihuje Elisa Gutscheová, když říká, že se běžně vyslání západních Němců do firem a institucí na Východ říkalo „výsadky do buše“. To by ostatně mohlo být povědomé i mnohým zdejším třicátníkům z nadnárodních korporátů — kdyby si to přiznali.

Jaká dynamika žene zapomenuté lidi z periferií, a to v tomto případě nejen ve vnitrostátním slova smyslu, ale i v evropském, do náručí národoveckých autoritářů odmítajících Západ, Evropu i vlastní liberální elity, je tak nad slunce jasnější. Jasné není už jedině to, proč tomu zatím tak málo porozuměla protistrana omezující se na morální rozhořčení, případně evropskou debatu o sankcích za rozklad právního státu.

Problémem je ale i to, že tím se ve skutečnosti jen přilévá olej do ohně vzhledem k tomu, že právě o sociální práva a důstojnost v dotyčných zemích se Evropská unie ani zdaleka s takovou vervou nezajímá. Stejně tak jako se příliš pomalu a nedostatečně zajímala o to, jak poskytované dotace a podpory ve skutečnosti namísto rozvoje a posilování demokratických institucí slouží k budování lokálních oligarchií.

Dokud Evropská unie o vznešených hodnotách hlavně jen mluví, respektive se za ně vehementně staví zejména tam, kde to neškodí jejímu vnitřnímu trhu, vyrůstají všichni evropští autoritáři včetně těch východoevropských i na jejím vlastním písečku. Snaha mladých východoněmeckých levičáků je v tomto ohledu nejnadějnějším přístupem, jak situaci principiálně a příznivě změnit, protože jde důsledně po poptávce po podobných politických silách. Není divu, že se ho u sousedů postupně začíná chytat i etablovaná politika.

Mladí progresivní východní Němci a Němky budují sebevědomou postkomunistickou identitu, která je schopná jak mnohem nuancovanějšího pohledu na dobu před rokem 1989, jež umožňuje uznat obyčejné biografie i zásluhy a výdobytky generace vlastních rodičů a navracet jim tak důstojnost, tak adekvátnějšího pohledu na období následující. Kriticky poukazují na to, jak náročných posledních třicet let bylo a že pozice východního Německa je nadále nevýhodná, a to zhusta ne jakousi náhodou či nedopatřením, ale ze systémových často dokonce úmyslně nastavených příčin, jako například když se východoněmecká privatizace v podstatě rovnala drancování Západem.

Důvody k nespokojenosti jsou tedy objektivní, byť ona sama může být vyjadřována nešikovně, ba i odpudivě, například ve formě hysterického odporu proti uprchlíkům. Nemusíme jí v ničem vycházet vstříc, aniž bychom přitom ztratili zájem s jejími nositeli hovořit o tématech, v nichž lze hledat shodu. Jiná cesta k vytvoření skutečně demokratické většinové společenské shody ostatně ani nevede. Porozumět se ještě zdaleka nerovná tomu být srozuměn a bez pochopení příčin, z nichž se odmítavé postoje rodí, se nepohneme z místa.

Řešení, která mladá progresivní východoněmecká generace nabízí, spočívá ve vizi opravdové sociální spravedlnosti místo její národovecké náhražky, návratu kontroly a autonomie „periferiím“ namísto bezohledného vydání napospas k drancování; stability, která by umožňovala postupnou hodnotovou modernizaci vlastním tempem. A konečně také ve vizi vývoje vyrůstajícího i z vlastní — socialistické — tradice místo toho, co je čím dál tím více vnímáno jako vnucený import.

Chtějí důstojnost plynoucí z uznání toho, že navzdory příslušnosti k systému, který zažil dějinnou porážku, na východě nežijí morálně vyšinutí křováci. Že tu žijí lidé, kteří toho ze poslední dekády museli zvládnout a překonat mimořádně mnoho, a to se na nich mohlo místy nepěkně podepsat.

Namísto morálního kýče o sjednoceném Německu, kde k sobě srostlo, co k sobě patří, a o návratu do Evropy, místo provolávání rok od roku vyprázdněnějších hesel o svobodě a demokracii jim jde o to vše kriticky rozebrat. A poté naplnit skutečným obsahem.

Nezbývá než si přát, aby byli Elisa Gutscheová a spol. úspěšní a něco z toho se postupně přelilo i k nám. Aby se i naší generaci dětí postkomunismu postupně dařilo být kritičtější, velkorysejší, ale i odvážnější a sebejistější ve schopnosti vykračovat z obvyklých dogmat.

Spočinout na obláčku pravdy a lásky je jistě jednoduché a příjemné, ale nikam to nevede. Pokud se — slovy Elisy Gutscheové — „Nejsme žádná buš!“ nebude ozývat zleva, třeba v podobě volání po evropské minimální mzdě, ze které by se dalo i u nás vyžít, a která by zabránila systematickému vykořisťování v automobilkách na východě Evropy nebo na německých chřestových polích, bude odpovědí na volání po důstojnosti tak leda hrdé Česko, Polsko či Maďarsko.

A liberální elity se mohou pod hesly s pravdou a láskou a příslušností na Západ nadále sladkobolně dojímat samy nad sebou. A žasnout, jak se stalo, že postupně více a více spoluobčanů jejich ideály opouští.