87 580/350 000 Kč Podpořte nás trvalým příkazem na cestě k finanční stabilitě ♥︎ Daruji
×

Profil čtenáře:
Jana Jašková

JJ
Profese: biochemik
E-mail: jana.jaskova@cmail.cz
Nevím, kdo vymyslel reklamní kampaň pro DR, ale já nechci být jako Michal Horáček, ani jako Jan Hřebejk. Ani Petr Pithart by mě nepřesvědčil o podpoře DR.
Přesvědčí obsah DR pokud nebude prosazoval pouze jednotnou názorovou linii a bude dávat prostor i autorům názorově protikladným.
Nejsem právník, ale cožpak tyto paragrafy neplatí?
§ 198
Hanobení národa, rasy a přesvědčení
Kdo veřejně hanobí některý národ, jeho jazyk nebo některou etnickou skupinu nebo rasu, nebo skupinu obyvatelů republiky pro jejich politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že jsou bez vyznání bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta
Odnětím svobody až na tři léta bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nejméně se dvěma osobami.

Skutková podstata tohoto trestného činu je naplněna tehdy, pokud pachatel veřejně ( tedy tiskem, filmem, apod., anebo ústně před více než dvěma současně přítomnými osobami) hanobí některý národ, jeho jazyk, některou etnickou skupinu nebo rasu nebo skupinu obyvatelů republiky pro jejich politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že jsou bez vyznání.

§ 198a
Podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod
Kdo veřejně podněcuje k nenávisti k některému národu, etnické skupině, rase, náboženství nebo třídě jiné skupině osob nebo k omezování práv a svobod jejich příslušníků, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.
Stejně bude potrestán, kdo se spolčí nebo srotí k spáchání činu uvedeném v odstavci 1.

Tento trestný čin postihuje veřejné (tedy více než dvě osoby současně přítomné) podněcování k nenávisti k některému národu, etnické skupině, rase, náboženství, třídě nebo jiné skupině osob nebo k omezování práv a svobod jejich příslušníků. Přísněji postihuje takové podněcování, které je spácháno tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem. Stejně přísně hodnotí, pokud se pachatel aktivně účastní činnosti skupin, organizací nebo sdružení, které hlásají diskriminaci, násilí nebo rasovou, etnickou nebo náboženskou nenávist.
Je mi líto, pane Bárto, ale nepochopil jste, co jsem chtěla říci.
Myslím, že diskuze na toto téma nemá vůbec žádný smysl, je to celé absurdní, ve skutečnosti asi nejde ani tak o odsun Němců, ale o Vás, mám pocit, že vyvoláváte kontroverzní situace, aby pak Vám ctihodní dobropověstní evangelíci mohli vynadat a vy jste se mohl cítit jako ten jediný spravedlivý.
Ale nedá mi to, tak ještě několik poznámek i k problému odsunu:
Já vůbec nepopírám, že se děly krutosti a nespravedlnosti i na nevinných Němcích, ale v kontextu šesti válečných let mi těch šest poválečných měsíců připadá jako celkem pochopitelný a omluvitelný důsledek zla vyvolaného válkou. Démoni zla, které Němci vypustili, se obrátili proti nim, nehledě na to, že 3 miliony Němců byly odsunuty do rodné země, kdežto 6 milionů židů do plynových komor. A to že náš národ přežil, není vůbec zásluha těch Němců. Když vidím počty obětí druhé světové války ( 24 456 700 vojáků, 32 326 700 civilistů, z toho jen 1 840 000 v Německu) myslím, že je to ve skutečnosti zázrak a Boží milosrdenství, jak u nás Němci dopadli, že nedopadli tak, jak to s nimi zamýšlel Churchill.
Samozřejmě z pohledu od zeleného stolu dneška, vytržené z kontextu tehdejších emocí a historických souvislostí odsun a jeho excesy vypadá jako barbarství nekulturního národa a je neospraveditelné. Právě proto, že k milionům nelze mít žádné emoce, kdežto k jednomu kočárku ano.
Vadí mi, že je to uměle vyvolaný problém, bezpečně uložený v minulosti, o němž lze rozkládat, hádat se, pohoršovat se nad těmi, kdo ho nechtějí „uznat“ a označovat je za barbary. Představa, že v Evropě na nás hledí kvůli odsunu jako na barbary, mi připadá směšná a velikášská.
Stejně tak jako se ti politkové, jak píšete, předháněli ve „vylikvidování Němců“, se dnes jiní předhánějí ve volání po nápravě nespravedlností, které napáchali čeští barbaři a stejně obdobně na tom vytloukají kapitál, jen aby nemuseli řešit problémy dneška.

Zajímalo by mne, čeho vlastně chcete dosáhnout, jak si to přiznání české viny představujete. Myslíte, že přibití nějaké cedulky na most může všechny ty životy vrátit? A co další zla a nespravedlnosti, to by bylo cedulek. Neměla bych se omluvit za to, že jsem se narodila v Čechách a ne v Sudetech a nebyla vyhnaná? A kdo se omluví mně a mým rodičům za Mnichov? A můžeme pokračovat ještě dál do historie...
A na závěr jen pro ilustraci emocionálního kontextu, který účelově ignorujete:
http://www.youtube.com/watch?v=chwDoQuD77g
Taky bych mohla přispět do mlýna s podobnými historkami ohledně vztahu Němců a Čechů za války a po válce, které znám z vyprávění mojí babičky - kolik toho jen zažila (zlého, ale i dobrého), ale jaký to má smysl? A vůbec jak by to usmíření mělo vypadat? A kdo konkrétně by se měl s kým usmiřovat, kdo prosit o odpuštění a koho, když většina aktérů už je pomalu na nebesích? Myslím, že kdo odpustil, nepotřebuje veřejné odpouštění, kdo neodpustil, tomu žádná satisfakce nepomůže.

Z rozporů v článku mám pocit, že ve skutečnosti jde o něco jiného, o nějaký divný problém v pozadí, možná osobní, snad je to varianta syndromu šéfa obklopeného neschopnými blbci (zde světce obklopeného barbary bez etiky), či nějaké projekce vin za pámbuvíco, snad pocit viny, že jste dostávali nebo dostáváte nějaké německé peníze a měli byste být vděční...? Nevím, ale tak to působí:
Jako motiv je uvedeno smíření, odpuštění, pokání, ale text je napsaný tak, že to jen "nasere" a výsledek ve skutečnosti je, že od nějaké věcné diskuse se to jen vzdálí, jako by autor žádného pozitivního výsledku buď dosáhnout vůbec nechtěl, anebo prostě ani o tom doopravdy nepřemýšlel. Horuje proti kolektivní vině, ale Češi jsou apriori vinni všichni, jsou to přeci barbaři. Žádá odpuštění, ale české lůze viny odpustit nelze. Dává příklad mostu, ale bez války je lživý (a s ní mluví paradoxně proti jeho tvrzením), uvádí srdceryvné historky bez nějakého doložení, vyvozuje účelové generalizace o celém národě z jednoho dost aktivisticky popsaného incidentu, a přitom velemravně volá po historické pravdě, osobně dost hrubě a nepříliš podloženě útočí na tu vyznamenanou paní v kontrastu se zdůrazňováním nezbytnosti odpouštění, atakdál.
Myslím, že jako farář a vlastně i psycholog by měl vnímat, že to, co činí, je ve skutečnosti kontraproduktivní. Svět byl válkou tak zasažený, že důsledky se pořád táhnou až dodnes, myslím psychické a duchovní důsledky, které způsobují, že takový způsob mluvení o tomto problému je nucení někoho v těžké a oprávněné emoci „aby ji neměl“, „aby se povznesl“. Emocionálně je to jako nutit oběť těžkého životně ohrožujícího útoku, když útočníka jiní na poslední chvíli zpacifikovali, aby se hezky rychle omluvila za to, že ho ještě stihla kopnout do kotníku a sáhodlouze se rozepisovat o tom, jak ho to bolelo, a jak dlouho kulhal. Za tím nucením je v pozadí cítit postoj někoho, kdo nemůže unést, že panský národ dostal nakládačku i od těch podlidí, považuje to za dějinnou nespravedlnost, kterou je třeba nějak odčinit, což je od herrenvolku emocionálně srozumitelné (nepíšu přijatelné – pokrytecké metody, které k tomu ti lidé používají, to činí už z této podstaty nepřijatelné – to není žádné morální téma). Lidé na naší straně, kteří dělají to, co autor článku, jsou ale nesrozumitelní jak fakticky tak emocionálně (morálně se stavět za pokrytectví, za emoce herrenvolku?), a koneckonců i jaksi účelově z hlediska toho, co „chtějí“ dosáhnout.

„Odpuštění“ či reflexe se přece nedá dosáhnout nařizováním a urážením typu Češi jsou barbaři, nehledě na to, když se přeživšímu vnucuje, že by měl potenciálního vraha pokorně prosit o odpuštění toho, že přeživší přežil .... Připadá mi to jak hezký příklad toho, kdy někdo nemluví sám za sebe, takové psychologicky nezdůvodněné herecké jednání, které cítím jako falešné. Ta emocionální pomotanost myslim naznačuje, že aautor něco nedopovídává a je v tom jak všichni ti Pitharti maličko zamotaný do nevyslovených a neviditelných motivací. --- Anebo je to zcela srozumitelné -prachy nesmrděj a hypotéku je třeba platit....
Václava Havla znám pouze z jeho veřejných projevů a dokumentů. Z nadšení vůči jeho osobě, které jsem prožívala v roce 1989, jsem ale postupem let vystřízlivěla, dnes mi připadá jako smutná postava z jeho vlastní hry, kterou nenapsal, ale možná ji o něm napíše někdo jiný...Připouštím, že je to nejspíše jen mediální obraz, ale mám pocit, že sám V. H. na něm usilovně pracuje. Usuzuji tak i podle slov P. Jančárka, autora dokumentu Václav Havel, Praha - Hrad, který byl vysílán v úterý 29. prosince 2009, 20.00 na ČT 1. Shodou okolností jsem na Vltavě slyšela téhož dne rozhovor s P. Jančárkem, v němž prozradil, že ho sám V. Havel požádal, aby jeho život zdokumentoval. A když jsem pak viděla onen dokument, říkala jsem, si, co se s Václavem Havlem stalo, že dopustil, ba přímo vyžaduje takovou servilní adoraci své osoby, přesně takovou, které jsme se za minulého režimu vysmívali? Jak je možné, že ani po dvaceti letech sebekriticky nedokáže slůvkem zmínit mnohé rozpory, o kterých se už celkem mluví veřejně (např. jen obsah onoho památného prezidentského projevu ...) Jak je možné, že místo pokorného hledání pravdy a lásky tak snadno podlehl vlastní ješitnosti a mesiášství? Jak se má láska a pravda k humanitárnímu bombardování Srbska, schvalování války v Iráku, Afghanistánu nebo zvacímu dopisu Obamovi? Skutečná a pravá pokora je pokora před Bohem. I (zvlášť) Václav Havel by na to měl pamatovat.