Chtít skutečnou svobodu

Sára Drahokoupil Vidímová

Zveřejňujeme projev Sáry Drahokoupil Vidímové, přednesený v aule Univerzity Karlovy v den oslav 17. listopadu.

Sedmnáctý listopad je dnem, kdy si připomínáme dvě významné události v našich dějinách. Společnými jmenovateli těchto událostí byli studenti a jejich boj za svobodu. A svoboda je právě to, o čem dnes večer chci mluvit. A budu o ní mluvit z perspektivy někoho, kdo se narodil v devadesátých letech, někoho, kdo nezažil předchozí režim ani jeho pád.

Ráda bych využila tuto ojedinělou možnost a zde — ve Velké aule Karolina — vám předestřela, jaké myšlenky nás — současné studenty a studentky — napadají, když přemýšlíme o svobodě a demokracii.

Ptáte se, jak generace takzvaně nezkažená minulostí svobodu vnímá? Jaké mají děti Sametové revoluce v současném světě šance?

Nebudu mluvit za všechny, budu mluvit za sebe. Od nepaměti v souvislosti se sedmnáctým listopadem slýchávám, že žiji v nejlepší možné době, mohu svobodně studovat, svobodně cestovat, svobodně říkat, co si myslím. Ano, jistě všichni žijeme, mimo jiné díky mezinárodním společenstvím, v míru, což se mnohým z našich předků bohužel nepoštěstilo. V tomto ohledu svobodní jsme.

Ovšem, chápeme-li sedmnáctý listopad jako svátek pro všechny, a tím myslím skutečně pro všechny, je na místě se ptát, zda jsme opravdu všichni svobodní.

Skutečná svoboda za náš společný boj stojí. Repro DR

Co tím mám na mysli? Skutečná svoboda pro všechny totiž neplatí, když jste bez domova a bez šance najít práci. Nežijeme ve skutečně svobodné společnosti, pokud nás z ní na roky dopředu vyřadí exekutor kvůli jedinému pochybení. Nejsme svobodná společnost, pokud se u nás žádná žena neodváží kandidovat na prezidentku. Nejsme svobodná společnost, pokud upíráme dětem možnost získat dobré vzdělání. A nejsme svobodná společnost, pokud necháme akademiky, akademičky, učitele, učitelky, doktorandy a doktorandky živořit za pár tisíc korun měsíčně. Nejsme svobodná společnost, pokud nemůžeme všichni využívat možností, které se nám nabízejí, jako třeba vyjet na Erasmus a získat zkušenost se studiem v zahraničí.

Odkaz sedmnáctého listopadu tak pro mne znamená chtít skutečnou svobodu. A to není výraz naivity, ale výraz odhodlání. Chtít skutečnou svobodu je důkaz, že jsme se nevzdali. A v letošním roce to cítím silněji než kdy dříve.

Možná vám to celé přijde zvláštní. Ještě mi není ani třicet a u příležitosti tohoto významného svátku vám zde podávám nepříliš radostnou zprávu o tom, jak se v české společnosti cítím. Dovolím si vám to krátce vysvětlit.

Lidé ve věku mých rodičů mi často říkají, že na mé generaci leží velká odpovědnost. Že právě my jsme ta budoucnost státu a na nás je, abychom si poradili se všemi jeho problémy. Že generace narozená ve svobodných poměrech je jiná, než ty předchozí a se současným světem si lépe poradí. Že my jsme ti, kdo nebudeme zatíženi nebo dokonce pokřiveni zkušeností života v nedemokratickém režimu.

V mnohém mají pravdu, a skutečně je na nás, abychom navazovali na statečnost a odhodlání studentů a studentek z let 1939 a 1989. Ale někdy se mi zdá, že to říkají právě proto, aby sami zakryli svou bezradnost. Aby zakryli strach z toho, že jsme si dobře vědomi, že nežijeme všichni ve stejně svobodných poměrech. Aby možná zakryli vlastní selhání.

Proto tady chci dnes všechny ujistit, že i já tenhle pocit a strach sdílím. Nerada bych ovšem toto své vystoupení rámovala bezradností. Naopak, nyní máme my všichni, kdo zde sedíme, příležitost se společně snažit o skutečnou svobodu všech. Pokud totiž platí, že skutečná svoboda není pro všechny, a já se domnívám, že tomu tak bohužel je, dostáváme se do situace, kdy se společnosti rozdělují na ty, kdo mohou využívat veškeré benefity, které 21. století nabízí, ale také na ty, kdo jsou těmi samými benefity biti. Mohou pak propadat nostalgii po nedemokratickém uspořádání. A těmto tendencím se musíme umět postavit. Myslím si tudíž, že jedině, když se budeme snažit o skutečnou svobodu všech, podaří se nám udržet Českou republiku v srdci Evropy.

A to bez přílišného přehazování odpovědnosti z generace na generaci, zkrátka společnou prací ve prospěch instituce, na jejíž půdě se nyní nacházíme, ale samozřejmě také České republiky a Evropy.

Domnívám se totiž, že skutečná svoboda znamená společnou starost o to, jak v naší zemi žijeme, společnou ochranu veřejného prostoru, v němž jsme vyrůstali a který chceme dále rozvíjet, znamená to také společný boj proti nenávisti, xenofobii, sobectví, cynismu, i těm, kdo prosazují vlastní zájmy i za cenu prolomení základních pravidel slušnosti a solidarity.

Tohle všechno pro mě znamená sedmnáctý listopad. Věřím, že skutečná svoboda za náš společný boj stojí.

    Diskuse
    JP
    November 20, 2017 v 12.44
    Tak tenhle projev české studentky byl asi tak tím nejpozitivnějším momentem, který bylo možno zaznamenat v souvislosti s listopadovými výročími.

    Ty oficiální oslavy Petr Bittner trefně a přesně zařadil do kategorie politického kýče; zatímco tady náhle vystupuje někdo, u koho je okamžitě znát, že nezůstává jenom u toho obvyklého, povrchního pojetí (znovu)nabyté svobody, nýbrž kdo skutečně do hloubky uvažuje o tom, co je pravá svoboda, a jak je možno jí dosáhnout.

    Ovšem, to hlubší je vždycky skryté, je mnohem obtížnější ho nějak jasně vymezit, označit, pojmenovat. A tak i naše studentka napřed zůstává stát jenom u víceméně materiálních, hmatatelných limitech té polistopadové svobody, to jest především u jejích limitů ryze sociálních.

    To je sice bezpochyby zcela legitimní moment kritiky; ale jak řečeno zůstává se zde nakonec stát stále ještě jenom u vnějších znaků svobody.

    Ale v závěru svého proslovu se naše studentka přece jenom dostává k samé podstatě věci: totiž že pravá svoboda spočívá ne v tom, že si každý jednotlivec může dělat co se mu zlíbí, nýbrž především v té "společné starosti" o náš svět a o naši zem, ve "společné ochraně" veřejného prostoru, ve kterém žijeme.

    Pokud se tedy najdou takoví, kteří dokáží svobodu chápat tímto způsobem - pak ten listopadový převrat snad přece jenom nebyl zcela nadarmo...
    JN
    November 20, 2017 v 20.15
    "Nejsme svobodná společnost, pokud nemůžeme všichni (...)
    vyjet na Erasmus a získat zkušenost se studiem v zahraničí."

    ------------------

    Nejsme svobodná společnost, pokud nemůžeme všichni všechno.

    JN
    November 20, 2017 v 20.43
    Pokud by svoboda byla pouze nárokem bez odpovědnosti,
    potom by "slušnost a solidarita" a "boj proti (...) sobectví (...) i těm, kdo prosazují vlastní zájmy" byly pouze bezobsažné fráze.
    November 21, 2017 v 8.21
    Autorka si přeje milující společnost.
    MP
    November 21, 2017 v 10.40
    Anebo opačně, pane Nusharte
    Co když je jedním z důležitých rysů svobodné společnosti, že v diskusi určujeme materiální podmínky svobody?

    Sára Drahokoupil Vidmanová takovou podmínku vidí v nároku na Erasma.
    Směšné, když to říká 17. listopadu, při vzpomínkách na dobu nesvobody, která nedovolovala cestovat bez byrokratického povolení udělovaného jen vyvoleným?

    Trochu ano, ale ta upřílišněnost by nám neměla zakrývat fakt, že pobyt na Erasmu (či jiném stipendijním programu) objektivně zvýhodňuje absolventy v soutěži o příležitost ke tvořivé práci.

    Jistě, možná by byla vhodnější věta: Nejsme svobodná společnost, když je možné, aby o přibližně patnácti procentech našich dětí platilo, že mají díky původu násobně větší šanci nedokončit základní vzdělání oproti zbylým 85%.

    V obou větách jde ale o stejný problém: privilegovaný přístup napomáhá k reprodukci nerovnosti ničící svobodu.

    Jde ovšem o diskusi, ve které si ta kriteria svobody stanovujeme. Například s tou větou o nesvobodě, "pokud necháme akademiky, akademičky, učitele, učitelky, doktorandy a doktorandky živořit za pár tisíc korun měsíčně," nesouhlasím z plné duše a autorčin paternalismus, se kterým určuje jakési vrchnostenské "my", které by mělo rozhodovat, kolik nasypat vzdělancům do žlabu, mě poněkud znechucuje. Nemluvě o tom, že to "živoření" je v našem případě svobodná volba, neznám kolegu z vysoké školy nebo Akademie, který by se bez problémů dobře neuživil jinde.

    Vymýšlíte si a vkládáte autorce do úst něco, co neřekla a zjevně ani říct nechtěla (stává se Vám to ostatně dost často), jen abyste mohl uplatnit svoji tirádu o rozdílu mezi svobodou a libovůlí.

    Ale dobře, ať Vám dám v něčem za pravdu. Je jedno místo, kde Sára Drahokoupil Vidmanová nahrazuje svobodu libovůlí. A to je její podpis lavírující mezi dvěma gramaticky čistými možnostmi.

    JP
    November 21, 2017 v 10.57
    Nejde o to, aby všichni mohli mít všechno.

    Jde ale o to, abychom přinejmenším označili za stav nespravedlnosti (a tedy i nesvobody) to, když někdo nemůže mít něco, co ten jiný mít může na základě svého privilegovaného postavení.
    JN
    November 22, 2017 v 20.40
    "... 'my', které by mělo rozhodovat, kolik nasypat vzdělancům do žlabu,
    mě poněkud znechucuje. Nemluvě o tom, že to "živoření" je v našem případě svobodná volba, neznám kolegu z vysoké školy nebo Akademie, který by se bez problémů dobře neuživil jinde."

    Pane Profante, kde tedy jinde než na vysoké škole nebo na Akademii věd by se bez problémů uživil třeba takový doktor gender-fucku?
    JH
    November 23, 2017 v 10.57
    Taky se mi zdá,
    že v tomto směru šlápla paní Drahokoupil Vidímová trochu vedle.
    Existují zcela pragmatické důvody, proč bychom měli dobře platit
    akademiky, akademičky, učitele, učitelky, doktorandy a doktorandky, nechápu proč do toho tahat jakousi abstraktní "lepší" svobodu.

    Společnost, která mizerně platí své akadamické a pedagogické pracovníky, není kvůli tomu nesvobodná, ale jednoduše blbá.
    MP
    November 23, 2017 v 13.27
    JIřímu Nushartovi
    Omlouvám se, ale zůstanu Vám dlužný odpověď, protože hulvátům se neodpovídá.
    JN
    November 23, 2017 v 16.24
    Pokud se, pane Profante, domníváte, že "gender-fuck" je sprosté slovo, jste na omylu.
    Je to velmi perspektivní studijní obor v rámci genderových studií (viz https://is.muni.cz/th/219897/fss_b/)

    Ano, zapomněl jsem. Takový doktor gender-fucku se jistě může dobře "živit v orgánech" EU.

    Se svobodnou tvorbou to má ale trochu nakloněné Jiří Žáček (díky gender-fucku).
    MP
    November 23, 2017 v 20.08
    Jiřímu Nushartovi
    Dobře, protože si rád myslím o lidech to lepší, budu předpokládat, že opravdu nevíte, o čem mluvíte.

    Vyskytuje se výraz "gender-fuck", podobně jako se vyskytuje výraz "idiot". Nicméně docent, který se zabývá odborně idioty, je buďto docent psychologie nebo psychiatrie, označení "docent idiocie" by znělo urážlivě.

    Podobně autorka bakalářské práce obhajovala svoji kvalifikační práci ze studijní oboru genderových studií a gender- fuck, který přitom tématizovala, není studijní obor, ale objekt studia. Výraz docent gender-fuck[u] působí podobně hulvátsky jako výraz docent idiocie.

    Jiří Žáček to nemá se svobodnou tvorbou nijak nakloněné, jen mu určité básně někteří nechtějí dávat do čítanek. To se ale z různých důvodů týká i Vrchlického, Nerudy, Nezvala nebo Enzry Pounda, takže je v té nejlepší básnické společnosti. A určitě to není kvůli gender-fucku -- ten se v jeho básních opravdu neobjevuje a podobně se neobjevuje ani u těch, kteří mají potřebu vizitírovat čítanky.
    JN
    Pamatuji jednu docentku z katedry marxismu-leninismu, která se odborně zabývala výstřelem z Aurory. Byla poměrně mladá, a tak jsme si v osmdesátém devátém dělali starosti, čím se chudák bude živit a že možná po tom plyšáku přijde o svoji pracně vybudovanou společenskou prestiž a s ní spojené odpovídající hmotné zabezpečení, čímž vlastně ztratí tu svoji skutečnou svobodu, za kterou my jako tak ehm bojujeme, že. Naštěstí se pak ukázalo, že výstřel z Aurory a gender-fuck jsou docela příbuzné obory, a tak jako ten výstřel před sto lety pěkně vyfakoval Rusy a s nimi potom i půlku Evropy a všechny ty pokrokový státy v celým světě, tak zas ten gender-fuck teď vyfakoval například Kanaďany, jestli to teda není ňákej fejk:

    http://www.dailywire.com/news/17756/orwellian-canadians-can-now-be-fined-or-jailed-amanda-prestigiacomo#

    Takže o paní docentku už nemám strach.
    JN
    November 24, 2017 v 0.21
    P.S.
    Výraz "idiot" už se dnes v odborné literatuře nepoužívá, zatímco "gender-fuck" ano.
    Souhlasím s panem Profantem, že páně Nushartova totožná reakce v podstatě na libovolný podnět, už je poněkud otravná.
    JN
    November 24, 2017 v 10.16
    Pragmatický problém vnitřní svobody
    spočívá v tom, že jakmile se nějakou činností profesionálně zabýváme (nebo se jí třeba ani profesionálně nezabýváme, ale už jsme do ní "investovali" značné emocionální prostředky, takže se stala součástí našeho sebeobrazu), je velmi těžké jednoho dne přijít a říct, že to celé je jeden velký nesmysl a omyl, a to samozřejmě i v případě, že bychom k tomu skutečně dospěli . Pokud bychom to byli schopni přiznat, znamenalo by to, že jsme vnitřně svobodní. Jenže my budeme spíše mluvit o tom, že se cítíme nedocenění (a to i finančně) a že ta pravá svoboda tu bude teprve až nás společnost (a tak vůbec...) skutečně řádně ocení. Aby se neřeklo, musíme přidat ještě někoho dalšího, kdo by taky měl být oceněn, a v té souvislosti se sluší říct vždy i něco o solidaritě a tak dále...
    JN
    November 24, 2017 v 10.54
    Panu Morbicerovi
    Někteří lidé se domnívají, že společnosti hrozí fašismus, ale jejich neustálé omílání této "mantry" a snaha vidět fašistu v každém, kdo s nimi nesouhlasí, je už poněkud otravné. Já s nimi ale v podstatě souhlasím, raději bych však místo "fašismu" používal například ten termín Nancy Fraserové "reakční populismus", neboť odkazuje k příčině.

    Bez ohledu na terminologii a na příčiny se ale to neustále omílané varování před "fašismem" opravdu jeví jako otravné. Tato otravnost ale nikterak neznamená, že by to nebezpečí "reakčního populismu" i toho, na co reakční populismus reaguje (podle Fraserové na "progresivní neoliberalismus" - tedy na levicový liberalismus) bylo neopodstatněné.

    Nasvědčuje tomu například bagatelizace obětí jedné historické ideologie, zdůrazňování obětí druhé historické ideologie a nechuť a odpor k pojmenování a debatě o aktuálních ideologiích.
    JN
    November 24, 2017 v 12.11
    Základem debaty o aktuálních ideologiích a jejich případném nebezpečí či naopak prospěšnosti
    ovšem musí být schopnost připustit vůbec jejich existenci. Pak je teprve možné si je nějak pracovně (konsenzuálně) pojmenovat a zkoumat jejich případné (co nejlépe objektivizované) totalitní znaky. Je to cesta k tomu, aby debata nebyla vedena na základě osobních resentimentů, sympatií, antipatií a nutně zkreslených subjektivních vzpomínek. Pak se nebudu muset snažit (uznávám, že možná otravně či trapně) prolomit tuto "pevnou hráz proti imperialismu", tedy v současnosti spíše pevnou hráz proti pokud možno objektivní, názorově pluralitní, rovnoprávné a spravedlivé debatě o současných ideologiích.

    Je nebezpečné přít se žárlivě o minulost a nevnímat přitom, kam směřujeme.
    + Další komentáře