Michal Prokop v jednom svém nedělním podvečerním programu na Primě zaskočil Jiřinu Jiráskovou a Ivana Kočárníka, když se jich znenadání zeptal: Co jste si mysleli v listopadových dnech roku 1989, že bude za deset let? Jistě by je ani náhodou nenapadlo, že podle posledního výzkumu veřejného mínění bude mít KSČM nejvyšší polistopadové volební preference. Daleko spíš by nyní na obdobnou otázku řekli, že za dalších deset let tu mohou komunisté i vládnout — pokud se politici budou chovat tak, jak se jim v posledních letech daří.

Tři etapy polistopadového vývoje

Nemá valný smysl vést disputace, zda listopad byl revolucí, zvratem nebo čímsi jiným. A už vůbec ne polemizovat s těmi, komu se sametovost příčí, že jsme se zachovali zbaběle, dávat nám za vzor jiné. K čemu byl Rumunům, Albáncům či Bulharům způsob jejich razantnějšího přístupu? Pro Čechy, ať se to líbí nebo nelíbí, bylo vždy přijatelnější rozumně se dohodnout než krvácet. Nejsme zas tak velcí, abychom si mohli dovolit takový přepych.

V revoluci se rozhoduje o převzetí moci a při změnách společenského systému většinou také o redistribuci majetku. Z tohoto hlediska je klíčová kontinuita a diskontinuita, zvláště personální, institucionální, legislativní i jiná. Co se má změnit, a co naopak jako racionální zachovat. Polistopadový vývoj jako všechny revoluce musí objektivně projít a prochází třemi etapami.

Ta první, do voleb v roce 1992 a nástupu Klausovy vlády, byla euforická a měla programově ideový charakter, politici v ní formulovali základní ideje, logicky ty nejušlechtilejší, jako ve Velké francouzské revoluci se prosadilo krédo Volnost — Rovnost — Bratrství, aby za pár let bylo utopeno v krvi termidoru.

V našich podmínkách se tak nedělo, ale musela nastat rozhodující druhá etapa, v jistém smyslu negace, aby byl splněn základní cíl revoluce, který se naneštěstí zredukoval na málo funkční privatizaci. Ve srovnání s tím se první etapa podle výzkumu Institutu sociologických studií UK vyznačovala širokým cílovým zaměřením na dlouhodobé cíle a měla znaky věcné kontinuity s reformními programy z roku 1968 a konce osmdesátých let. Tím nestála dominantně na tržním principu. Obsahovala vize budoucnosti, ale málo soustřeďovala síly na dosažitelné krátkodobé cíle. V programové činnosti se pak nepokračovalo.

Volby v roce 1992 institucionalizovaly a polarizovaly politický systém, který se změnil na jednoznačně hierarchicky zastupitelský. Navíc při dominanci vítězné koalice se přetvořil na majoritní. Rozhodujícím konceptem se stalo liberální ekonomické řešení. Zároveň se prokázalo, že vládnoucí ekonomové nemají dostatečný vhled do ekonomické reality, chybí jim k tomu dokonce i teoretické předpoklady, kterými se sami honosili.

Téměř vše poté se odehrávalo v politických stranách nebo jejich prostřednictvím. Tím se politický systém ochuzoval o participaci, a to jak občanskou, tak odbornou. Stranickost ovlivňovala personální struktury státní správy, vedla k laicizaci odborného řízení. Jednostranná orientace na trh poznamenala tvorbu legislativy a řešení sociálních problémů. Vše včetně koaličních rozporů se projevilo v parlamentních volbách v roce 1996 a zejména v předčasných volbách v roce 1998. Dosavadní koalice i přes volební vítězství nebyla schopna sestavit vládu a ODS ji posléze přenechala takzvanou opoziční smlouvou sociální demokracii.

Tím začala třetí etapa, v níž se prosazují trvalé hodnoty společnosti. Jsme zjevně na konci negativistické etapy a na začátku restaurace osvědčených hodnot. Jeví se nám často katastroficky, neexistuje dostatek funkčních pravidel, která byly zničeny v etapě druhé. Poznamenalo to i výkonnost státní správy.

Klady není možné přehlížet, stejně tak nedostatky

Náš stát dosáhl za deset polistopadových let nesporné úspěchy: V souladu s novou Ústavou byly vybudovány základy pluralitní a právní demokratické společnosti, funguje prezident, Poslanecká sněmovna a Senát Parlamentu, vláda, Ústavní soud a nezávislé soudy. Respektujeme Listinu základních práv a svobod, existuje možnost svobodných voleb, svobody projevu, slova a tisku, cestování a podnikání. Postupně se zlepšuje i životní prostředí a obraz našich měst a vesnic. Byl přijat zákon o zřízení územně správních celků na samosprávném principu. I přes jistý pokles ve srovnání se začátkem 90. let jsme si udrželi mezinárodní prestiž. Byli jsme přijati do NATO a připravujeme se, bohužel s problémy, ke vstupu do Evropské unie.

Přesto se společnost podle výsledků sociologických výzkumů a průzkumů veřejného mínění nachází nejen v nepřehlédnutelné politické a ekonomické krizi, ale i v krizi společenské. Svědčí o tom zrod Impulzu 99, i když o něm můžeme mít protikladná mínění. Povinností však je neustále a hlouběji analyzovat existující situaci a nacházet konstruktivní východiska z ní.

Postupně se rýsují i příčiny našich nezdarů: Rezignace na cílevědomou tvorbu občanské společnosti, podcenění veřejné politiky, odkládání přijetí zákona o referendu a ombudsmanovi, přetrvávající dominance ekonomických přístupů, neefektivně provedená privatizace s právními, morálními a trestními důsledky, vysoká míra kriminality, korupce, mnohonásobně nákladnější a zbyrokratizovaná státní správa, těžko zdůvodnitelná hluboká majetková diferenciace mezi jednotlivými sociálními skupinami, snižování životní úrovně podstatné části rodin. To u stále většího množství občanů vede k pocitu ztráty jistot, který přerůstá nejen v kritiku současného režimu, ale i společenského systému. Překonat existující nezdary předpokládá jak bezprostředně aktuální, tak dlouhodobá opatření.

Vize občanské společnosti

Podstatná část kritiků spatřuje základní příčiny našich nezdarů zvláště v nepříliš promyšlené vizi občanské společnosti, respektive vizí, protože jen při jejich pluralitě a střetu můžeme dosáhnout jejich syntézy, prosazení jedné z nich nebo alespoň jejich vzájemného ovlivnění. Smysl vize a její praktickou potřebnost vyjádřil ve svém projevu v Cáchách Václav Havel:

Potřebujeme vizi optimálního rozvoje země… Musí jít o výsledek obecného konsenzu, založeného na vůli, práci a dialogu… Smyslem této vize je dát orientační pozadí legislativnímu a exekutivnímu rozhodování.

Z tohoto hlediska byla vážnou chybou vládnoucí koalice 1992—1997, zvláště nejsilnější strany v ní, že rezignovala na cílevědomější tvorbu analytické základny, nevytvořila prostor pro tvorbu vizí, koncepcí, dlouhodobějších projektů a programů, opomíjela identifikaci krizových situací a nezajistila metodické vedení vládních orgánů ke koncepční činnosti.

Jen tak se mohlo stát, že vládnoucí skupina, jejíž protagonisté byli podle vlastního přesvědčení nejlépe připraveni a měli nejlepší možnosti se v minulém režimu vzdělávat a vědecky pracovat, selhala nejen v oblasti eticko-právní, ale zvláště v oblasti poznání a exekutivního řízení, efektivnosti státní správy. Čelní představitelé se domnívali, že se svými předpoklady vystačí. Úkoly však byly nejen náročnější, ale ani život se nezastavil, přinášel nové problémy, až si s nimi unaveni léty ve vládních, poslaneckých a stranických funkcích nevěděli rady.

Předpokladem nápravy je ujasnit si národní zájmy, základní principy existence českého státu a vizi budoucnosti na základě prognóz vývoje a jejich vzájemného střetu. Na vizi by navazovaly dlouhodobé cíle v jednotlivých oblastech našeho společenského života, tedy v oblasti státu, práva, hospodářského rozvoje, sociálního rozvoje a bezpečnosti a obrany státu.

Na této strategické činnosti by se měly podílet všechny rozhodující složky státu, prezident, parlament, vláda a její správa, samospráva, politické strany, neziskové organizace, hromadné sdělovací prostředky. Nebylo by na škodu mít pro to koordinující instituci. Neměla by mít jinou funkci než inspirující, organizující, koordinační. Výsledkem by totiž nemělo být nic jiného, než čemu prezident Havel říká „orientační pozadí legislativního a exekutivního rozhodování“.

V averzi vůči direktivnímu ekonomickému plánování jsme bohužel rezignovali i na výraznější společenské ovlivňování vůbec. Jako by podle představy koalice, zvláště ODS, trh skutečně působil automaticky kladně a stačilo každé čtyři roky jít k volbám. Programy politických stran a vládní prohlášení sice obsahovaly jisté vize, dlouhodobé záměry a určitou orientaci. Až příliš jednostranně však odrážely zájmy politických stran a za nimi stojících sociálních a mocenských skupin. Převažovalo, co společnost rozděluje, ne sjednocuje. Proto se nepodařilo vytvořit základy státní politiky ani v tak klíčových oblastech jako je zahraniční, bezpečnostní a obranná politika. I když není možné popřít, že v pokračujících diskusích se společné prvky rýsují.

Přitom podobná praxe není v zahraničí něčím neznámým. Prognózy rozvoje společnosti a z nich vycházející dlouhodobé státní programy s nejrůznější formou závaznosti, třeba jen orientační, jsou věcí nejen výzkumných ústavů, nadací a poradenských organizací, ale i vládní exekutivy. Není důvod se minimálně pro větší pocit občanské jistoty, nemluvě o kvalitě řízení, nepokoušet o něco podobného u nás. Intelektuální potenciál k tomu je k dispozici, chybí jen vůle a rozhodnutí jej efektivněji využít.

Předpokladem je dokázat analyzovat dosavadní funkčně pojatý vývoj i existující stav v základních společenských oblastech a činnostech státu. Je např. stěží pochopitelné, proč v etapě již čtvrt století trvající informační revoluce nedokázaly vlády deset let po listopadu 1989 založit ani primární informační soustavu o občanech. Nemluvě o informační soustavě, která by umožňovala systematičtěji analyzovat, syntetizovat a prognózovat relevantní jevy pro strategické rozhodovací procesy.

Předpoklady úspěšné politiky

Základní střetnutí se na naší politické scéně odehrávají mezi pravicí a levicí. Ale pouze jevově a ideologickými zbraněmi. Ideové střety jsou intelektuálně jednodušší. Těžší je řešení věcných problémů. Nedokážou-li politici přenést těžiště z ideologie a politických střetnutí na věcné problémy, mít vůli k dohodě, kompromisům, budoucnost české politiky je nedobrá. Věcné problémy mají sice variantní řešení, velice často však objektivně nepříliš rozdílná. Politické strany se liší jen liberálními, konzervativními či solidaristickými přístupy.

Ačkoli tyto přístupy jsou legitimní a prostřednictvím voleb umožňují nastolovat rovnováhu, přesto v perspektivě budou elity postaveny před společný problém: realizaci myšlenky trvale udržitelného rozvoje jako záruky budoucnosti lidstva, soužití kultur, menšin i jednotlivců s cílem záchrany lidského druhu. Neznamená to stagnaci ekonomického rozvoje a životní úrovně, ale rozumnější hospodaření s přírodními zdroji planety.

Zmiňujeme-li se o politických modelech, tj. liberálním, konzervativním a solidaristickém, které v krajních realizacích mohou vyvolávat a vyvolávají problémy, neznamená to držet se těchto přístupů i v budoucnosti. Východiskem může být jejich syntéza. Příkladem je blairismus. Charakter našich politických střetnutí se proto brzy může stát anachronismem. Ať bude politická scéna jakákoli, v zájmu úspěšné politiky se vlády nevyhnou řešení tří oblastí: interaktivních systémů, informačního zázemí pro kvalifikované rozhodovací procesy a personálnímu zajištění fungování těchto systémů.

První oblastí je optimalizace čtyř interaktivních systémů, jejichž fungování zajistí indikaci vážných společenských problémů i nacházet příležitosti pro rozvoj, upřesňovat orientaci, což zároveň vede k snadnějšímu překonávání možných krizových situací.

Prvním interaktivním systémem je tvorba občanské společnosti, v užším smyslu založené na činnosti společenských, nevládních a neziskových organizací s vysokou mírou participace a vlivu na rozhodovací procesy v ostatních systémech, v širším smyslu na participaci občanů v rozhodovacích procesech státní správy.

Druhým systémem je veřejná správa jako služba veřejnosti, které stále chybí řada předpokladů k funkční činnosti. Není dobudováno územně správní zřízení, chybí vyšší územně správní celky, nebyl dosud přijat zákon o státní službě.

Třetím systémem je tržní ekonomika. Její funkčnost je podvazována vlastnickými vztahy, kde nad podnikáním převažuje spekulace s většinou snadno získaným majetkem jako důsledku dysfunkční privatizace. Překonat tento stav je možné jen cílevědomou tvorbou právního rámce podnikání, výchovou manažerů a další racionální privatizací i eventuálním zestátněním.

Konečně čtvrtým systémem je politický systém založený na parlamentní demokracii zajišťované politickými stranami, který u nás funguje relativně nejlépe, což ještě neznamená, že dobře.

Interaktivní systémy úzce souvisejí, jsou provázané a navzájem se podmiňují. Nad nimi není ideologie, ale axiologický systém jako souhrn pozitivních idejí a hodnot, na kterých je budován český stát, jeho státní zájmy a zájmy občanů bez ohledu na národnosti a etnický původ. Zatím u nás dominoval a dominuje politický a ekonomický systém, zvláště úloha politických stran a jeho představitelů, především vůdců stran, což vede k deformaci společenského života a k opožďování tvorby občanské společnosti.

Existence interaktivních systémů neznamená jejich automaticky kladné působení. Do jejich chodu je nutné zasahovat, zvláště zpočátku budování občanské společnosti. Je to třeba činit s dobrou znalostí stavu a nalézáním účinných nástrojů.

Dějinná úloha sociální demokracie

Za této situace se sociální demokracie dostala k moci. Z taktického hlediska ji můžeme vyčíst, že tento proces uspíšila. Zvláště předčasné volby, takže občané se nemohli dostatečně přesvědčit o zcestnosti vládnutí pravice. Na druhé straně to svědčí o jistém sebeobětování se ČSSD, vyjádřené lapidárně tezí o vládě sebevrahů, kdy nebyla na vládu dostatečně připravena.

Nemůže ji však vytknout ochotu i chuť si to zkusit. Nejen to, další vývoj pravicových stran ukázal, že jejich představitelé se moc nepoučili, snaží se přesvědčit, že sociálnědemokratická vláda se neosvědčila, ale zároveň nejsou schopni přijít s ničím jiným, než s tím, co evidentně vedlo k nezdaru. Jde jim primárně zas jen o moc. Nejsou schopni ani personálně posílit možnou širší koalici. Spíše mohou exekutivu zlepšit samotní sociální demokraté, stále mají nevyužitý personální potenciál, zvláště mezi sympatizujícími a věcně uvažujícími odborníky.

Po desátém výročí

Občanům po oslavách nejspíš utkví v paměti výzva, aby vedoucí politici odstoupili. Někdejší studentští vůdci tak učinili podobnými slovy jako kdysi herec Miloš Kopecký. Situace je ovšem kvalitativně jiná. Proto ti, kdo se výzvou cítili nejvíc napadeni, doporučili studentům, aby si sami založili politickou stranu, v demokracii jim v tom nic nebrání. Jenže politici dávají denně lidem najevo, aby těmto výzvám naslouchali. Co nám jen za ta léta napovídali, že rozhodující v demokracii je občan. Ale po krachu H-systému nejdřív bude uspokojen stát, pak banky a nakonec občan, který nedostane nic.

Stejně tak zareagovali Miloš Zeman a Václav Klaus na pád banky Moravia. Lidé prý měli tušit, že není v dobrém stavu, když má tak vysoké úroky. Ačkoli byly vyšší jen zhruba o 0,5 až 1,0 procenta. Když Moravia banka začala tlačit na některé podniky, zvláště ty se státní účastí, premiér vzpomněl známý vtip o tom, když někomu chcípne koza, aby sešla ze světa i ta sousedova. Škoda, že to řekl na adresu střádalů z kraje, kde je nejhorší ekonomická situace a kde kandidoval.

Ještě víc překvapilo, že tak mluvil i Václav Klaus. Co kdyby jemu někdo stejně cynicky připomněl, že přece musí vědět, jak se u nás krade, tak si své věci ve státní vile měl víc chránit, nespoléhat se na nevěrné strážce, na svou nedotknutelnost.

Co je ovšem nejvíc pobuřující, když oba čelní představitelé tak dobře vědí, v jakém jsou některé naše finanční ústavy stavu, proč nevyvíjejí iniciativu, aby jim byla odebrána licence dříve, než se dostanou na okraj bankrotu? Pokud ovšem viníkem není Česká národní banka, jak se můžeme dozvědět i z tisku.

Text vznikl v roce 1999.