Týdeník Respekt poutá na své aktuální vydání dvěma otázkami: „České volby v ruské režii?“ a „Kdo s Babišem do vlády?“ Ověřili jsme, že se nejedná o upoutávku na jeden, nýbrž na dva různé texty.

Práce redaktora Kundry neúnavně se pokoušejícího mapovat promítání ruských zájmů do české politiky jistě zasluhuje pozornost i úctu. Jedná se o závažné téma dotýkající se bytostného státního zájmu.

V Moskvě vládne cynický, autoritářský režim beze špetky ambicí činit Rusko, natožpak svět, přívětivějším místem k životu. I vinou neohrabané politiky Západu po konci studené války je dnes Rusko zemí, která v mezinárodní politice suše a nemilosrdně prosazuje čistě své, nejužším způsobem definované, mocenské zájmy. Má-li k tomu sloužit vývoz smrti a chaosu, vyváží se smrt a chaos. Nikdo soudný tedy nebude chtít, aby mu Rusové režírovali volby.

Kundrova práce i obálka Respektu s tradičně jiskrnou Reisenauerovou kresbou nás ale zákonitě přivádí k otázce, které se Respekt buhví proč obloukem vyhnul, nepočítáme-li typicky fenomenální citaci Jakuba Jandy: „Větší problém budou představovat prezidentské volby. V parlamentních nemají Rusové koho podpořit, Andrej Babiš zatím není proruský a KSČM moc nepomůžou.“ Pronesenou moudrost se Respekt pokusil vylepšit tím, že Jandu označil za člověka, který „problém dlouhodobě analyzuje“... Hm, hm, hm.

Tak lacině tu Respektu opravdu vyklouznout nedovolíme. Jen se pěkně držme tématu. Připustíme-li, že by Rusové snad i chtěli režírovat české volby, podle jakého by se to mělo dít scénáře? Kohopak by tak asi v Kremlu mohli rádi vidět českým premiérem? Komupak by se tu „jejich režie“ mohla asi tak pokoušet umést cestu?

Je to tudíž druhá otázka přítomného Respektu — „Kdo s Babišem do vlády?“ —, která do tématu nastoleného první otázkou — „České volby v ruské režii?“ — vnáší povážlivý zmatek. Je-li jisto, že Babiš bude premiérem nadcházející vlády, co nám tu mohou oni lstiví Rusové ještě tak narežírovat? Koaliční partnery?

Anebo snad...? Dokonce...? Že by...? Ne, na to nejhorší si v Respektu netroufli — podepřeni v tom autoritou Jakuba Jandy — pomyslet, a tak nám nezbývá než se osmělit dopovědět to za ně.

Jsou tu totiž jenom dvě možnosti. Buď je výsledek našich říjnových sněmovních voleb stále ještě otevřený, a pak má smysl se reálně zabývat otázkou, zda nám hrozí, že se celé uskuteční v ruské režii. Anebo otevřený není, protože dle Respektu je nakonec již od počátku roku jasné, že premiérem se tu stane Babiš.

Otázka po ruském vlivu na české volby, ať si Jakub Janda povídá, co chce, dává smysl jedině tehdy, pokud by kolegové v Respektu nově disponovali důkazy, že právě Babišovo — údajně neodvratně — nadcházející premiérství může být výsledkem „ruské režie“. Pokud takové důkazy mají, měli by je předložit. Pokud je nemají, ať si rozmyslí, kterou z obou otázek chtějí nadále klást, neboť položeny současně kompromitují tazatele.

Otázky namísto směrovek

Je tu ovšem ještě jiná možnost, bohužel nejpravděpodobnější. Obě otázky nemají ani tak ambici něco zjišťovat. Kdyby je tazatel položil s takovým úmyslem, jistě by si okamžitě povšiml jejich logické neslučitelnosti. Smysl obou otázek tkví v tom, v čem fakticky spočívá tradičně hlavní, v posledních letech již naštěstí slábnoucí, úloha Respektu: v usměrňování toho, o čem a jak zdejší elita přemýšlí.

V takové perspektivě první otázka najednou dává smysl jako zdůraznění ruského vlivu coby určujícího faktoru pro cokoli nepříznivého, s čím si můžeme nadcházející volby spojovat. Plíživý nástup fašismu? Křehnutí demokracie? Demontáž polistopadových principů? Zeman dalších pět let na Hradě? Uhádli jste to: můžou za to Rusáci.

V americkém mediálním provozu, jejž v Respektu sledují, sehrává ruský motiv podobnou úlohu. Liberální komentátoriát najednou nemusí zpytovat svědomí, proč první polovinu loňského roku strávil nabubřelým poučováním celého světa o tom, že Bernie Sanders nemůže na rozdíl od Hilary Clintonové porazit Donalda Trumpa. Všechny hrubé chyby Hilary Clintonové, historické i posléze natropené v kampani, všechny omyly a přehmaty médií samých — například ostudná podpora každým coulem zbabrané, kriminální invaze do Iráku, či zaslepená obhajoba politiky škrtů — způsobující pokles důvěryhodnosti novinářů, překrývá dnes fascinace ruským vlivem.

Ano, Rusové si nepochybně přáli v Bílém domě Trumpa a nepochybně pro to dost udělali. Rozhodující, ba ani stěžejní, faktor to však nebyl. Ve skutečnosti prostě jenom — snad ani ne příliš obratně, nepřeceňujme je, jsou to přece stále pořád jen ti staří dobří nemotorní Rusové — využili situace, možností, které jim nabídl mimořádně zkorumpovaný americký politický systém a vážně otřesená důvěra v tamější média.

U nás je to stejné, jen ještě o dost horší. Tak jako po II. světové válce mnozí západní pozorovatelé žasli, jak Čechoslováci veleochotně sami strkají hlavu do ruského chomoutu a jak komunistická vlčí mlha postihla i zástupy příslušníků pražské elity, tak si tu sami i dnes v plné bdělosti chystáme nastolit putinovský režim. Je přece ve výsledku jedno, zda jej tu Andrej Babiš začne budovat z vlastního přesvědčení, anebo „v ruské režii“.

Co je však nepochybné, to je okolnost, že nastane-li takový zlý vývoj, bude to i vinou otázek, jaké dnes Respekt klade. Jestliže již v červenci hledají českému putinistovi na říjen partnery do vlády, vzbuzují tím především dojem neodvratnosti jeho vítězství, namísto toho, aby stále ještě svobodomyslně pátrali po cestách, jak jej udržet mimo ni. Předvolební dynamiky snad všech evropských voleb z poslední doby skýtají dost prostoru k tomu, aby i u nás pořád ještě mohly nastat zásadní zvraty.

Ondřej Kundra s Tomášem Brolíkem ostatně sami v závěru svého článku o možném ruském vlivu na české volby píší, že Rusové tu pravděpodobně mají nachystanou spící facebookovou stránku: „VOLBY 2017“, v jejímž záhlaví stojí popisek „nejdůležitější volby v historii ČR“. To vzbuzuje nepříjemný dojem, že v Kremlu rozumí české politice víc než v redakci Respektu.

Bavíme se přitom o médiu s úctyhodnými kořeny ještě v předlistopadovém samizdatu; jmenoval se tehdy Sport. Během let jsme s ním častěji nesouhlasili nežli souhlasili. Je ale hrozným paradoxem konce jeho éry, že jeho apartní antikomunismus i rusofobie jej přivedly až k umetání cesty pro mocenský nástup zdejšího Putinova spřízněnce, puncovaného ne-estébáka a prominentního exkomunisty.

Tak jako v případě americké liberální elity, i tady příčina jistě tkví i v pyšné neochotě pátrat po vlastním podílu na tom, jak se mohlo stát, že se naše země ocitla tak hluboko na scestí. Přesto je to zklamání.

Bylo možno přece předpokládat, že bude-li u nás v existenčním ohrožení prostor svobody, na Respekt bude spoleh. Máloco svědčí o úpadku soudobého českého myšlení jako role, kterou svého času tak úctyhodný týdeník dnes sehrává v možném nástupu Babišova autoritářského režimu.

Kdybyste v roce 1989 samizdatové redakci Sportu zavěštili, že za třicet let budou její nástupci tehdejšímu komunistickému velkoobchodníkovi s hnojivy a agentovi StB vybírat do vlády koaliční partnery, nevzali by to ani jako špatný vtip. Takže je tu ještě třetí otázka nad aktuálním číslem Respektu: Kde se stala chyba?