Práce v zednické partě za minulého, totalitního režimu měla některé výhody: například o ledasčem jinak velice ošemetném se v partě mluvilo otevřeně. Vzpomínám si na pozoruhodný hovor o volebních výsledcích do národního shromáždění, dnes do poslanecké sněmovny. Podle sdělovacích prostředků byla tehdy účast ve volbách rekordní (první polovina sedmdesátých let).

Pepa Kaftan poznamenal, že ho to obzvláště těší, protože například on volit nebyl. Na otázku našeho parťáka, komunisty, proč nebyl volit, popravdě odpověděl, že musel na melouch, kde ho neměl kdo zastoupit. Z další debaty vyplynulo, že kromě parťáka nešel volit nikdo. Jen u málokoho to však bylo z pohnutek politického nesouhlasu, většinou se chlapům jen nechtělo brát si čistou košili a čistit si boty.

Mirek Pořičský parťákovi bezelstně vysvětlil, že na rekordní volební účasti, jak dokládá i Rudé právo, se muselo pozitivně projevit i to, že my volit nebyli. — Teda nevím, jak to myslíš, pozdvihl parťák obočí. — Jo, to já nevím, v tom tkví tajemství volebního úspěchu, úplně vážně odpověděl Mirek Pořičský.

Babiš, demokracie, klima

Na Pořičského tajemství jsem si vzpomněl, když byl Miloš Zeman zvolen prezidentem, přestože nikdo z nás ho přeci nevolil, přesněji, v mém okolí vím pouze o jednom člověku, který se mi neustále za to omlouvá s tím, že podruhé se mu to už nestane. Podle Pořičského tajemství volebního úspěchu ale… nechci domýšlet.

Od Pořičského doby uplynulo mnoho vody a my pod tu tajemnou volební poklici přec jen trochu nahlížíme. Například v Lidových novinách můžeme každou chvíli číst, že podle ověřených průzkumů (například agentur Median a CVVM) odvolání ministra financí B. (za ANO) — kvůli nezdaněným korunovým dluhopisům a dalším nevysvětleným či nevysvětlitelným finančním machinacím, doplňuji — nejvíce bere hlasy ČSSD (!), která si pohoršila téměř na úroveň komunistů (zhruba čtrnáct procent), jimž naopak volební preference vzrostly.

A pokles ANO mezi dubnem a květnem činí půl až jedno a půl procenta. Toto zjištění LN uvedly pod titulkem Na krizi jsou citlivější oranžoví voliči. (Úplně aktuálně — LN 5. 6. 2017 - by ČSSD byla ve volbách čtvrtá s deseti procenty hlasů, tedy za ANO, ODS i KSČM! Přičemž ANO si stále drží svých 31,5 procenta. Je to vůbec možné?)

↗

Babiš kvůli krizi prý získal konzervativnější voliče sociální demokracie. Konzervativní znamená sympatizující s podvodníkem?, ptá se Ondřej Vaculík. Repro DR

Pokud je to pravda, pak jako by voliči ČSSD uvěřili odvolanému B., že problematickým je jejich Sobotka, jemuž nejde o nic jiného než, jak píše šéfredaktor LN István Léko (LN 26. 5. 2017), pana B. „zesměšňovat, skandalizovat a kriminalizovat.“ Ubylí voliči ČSSD možná také doufají s Istvanem Léko, že: „Šéf hnutí ANO (…) do voleb určitě nebude sedět doma, kousat si nehty a čekat, až na dveře zaklepou policisti a televizními štáby v zádech. B. totiž patří do tábora lidí, kteří přesto, že slyší zaručené zprávy o blížícím se konci světa, vezmou si rýč, vykopou díru a zasadí strom.“ To nepsal žádný Pepa Kaftan. ČSSD ubývají volební preference, přestože nyní v mém okolí není nikoho, kdo by v tomto sporu stál na straně B.

Analytik Medianu Daniel Prokop to potvrzuje slovy, že B. kvůli krizi „získal zřejmě konzervativnější voliče sociální demokracie“. (Konzervativní znamená sympatizující s podvodníkem?) Prokop dále soudí: „Sobotka má naopak pravděpodobně sympatie liberálních voličů, kteří volí ale jiné strany než ČSSD.“ — Což je mu platné jak mrtvýmu zimník, dodávám. A přiznávám, že je to také můj případ — až posud jsem volil zelené.

Vím, že ve vyspělé společnosti člověk—volič vyjma snad své rodiny nemluví o tom, koho volil či koho bude volit. A psát o tom je nemrav. Přesto se k tomu uchýlím, protože větším nemravem by bylo, kdybychom dopustili, aby B. nám tu byl jako nějaký Bufalo Bill (1846 — 1917), jenž dokázal zabít za osmnáct měsíců čtyři tisíce dvě stě osmdesát bizonů (osm denně), jimiž vyživoval dělníky při výstavbě kansaské pacifické dráhy. (O Buffalovi bylo sepsáno 557 brakových románů a několik divadelních her.)

Tentokrát dám svůj hlas sociálním demokratům. V těchto volbách podle mého (zas po letech) půjde o více než o míru byrokracie, mzdy státních zaměstnanců, stav našich komunikací či o další reformy školství. Liberálně orientovaný volič bude muset volit úplně to základní — samu existenci demokracie. Tak samozřejmá není, protože stranám, které ji mají v preambuli, zřetelně ubývá hlasů i sil.

Na druhé straně Hana Librová ve své knize Věrní a rozumní (Kapitoly o ekologické zpozdilosti) nás pozorňuje na bludný kruh: „Redaktoři tisku, televizních a rozhlasových vysílání na svou omluvu uvádějí, že prostě píší/hovoří o tom, co zajímá čtenáře/posluchače; environmentální otázky k takovým tématům nepatří. Média tak reprodukují a zpětně posilují stereotypní nálady čtenářů a volky nevolky vycházejí vstříc mocenským strukturám, které environmentálním snahám většinou nepřejí.“

Z toho hlediska je mé přechýlení od zelených k sociálním demokratům téměř zradou a ukázkovým příkladem jakéhosi „vycházení vstříc mocenským strukturám“, kdy člověk pod vlivem politických veličin a vůdců „prohlubuje svou evoluční hluchotu“ a začne dávat přednost „tomu důležitějšímu“ (demokracii?) - opouštěje to nejdůležitější (environmentální stav světa). Obejde se ale to druhé bez prvního?

Na druhé straně proč spojuji environmentální stav světa s politikou našich zelených? Když se mi zdá, jako by i oni svou environmentální chabostí byli v zajetí mocenských struktur. Právě jim by ten B. měl vadit nejvíce jako velký kaz na přírodě a životním prostředí!

Ještě mě napadá úplně nakonec, jestli za úbytkem voličů sociálních demokratů není vliv Lidových novin, a tedy mocenské zájmy B. Pokud by tento stanul nám jako premiér, pak Istvan Léko by byl jeho ministrem kultury, a ostřil panu B. rýč psaním brakových románů o jeho velkoleposti.

Podle Pořičského „tajemství volebního úspěchu“, ať budeme volit tak, či onak, stejně po volbách budeme žasnout.