Před několika dny jsem ve svém komentáři vytkla katedrám mediálních studií a žurnalistiky, že nijak oficiálně nevystupují k politické zaujatosti deníků Mafry. Že tím rezignují na to, aby hrály v oboru roli arbitrů kvality. Že je problém, pokud zvláště po skandálech s uniklými nahrávkami Přibila s Babišem nijak nerevidují svůj postoj ke studentským praxím. A že tak vytvářejí špatný vzor svým studentům.

Dozvěděla jsem se, že se mnou někteří lidé nesouhlasí, což je samozřejmě v pořádku. Jak jinak posouvat diskuzi, než z různých názorových pozic. Zajímavým detailem mého zjištění však je, že mnoho z mých oponentů bylo či je nějak spojeno se zmíněnými katedrami či s Babišovým vydavatelstvím Mafra. Nabízí se jedno pořekadlo.

Dále jsme se ovšem dozvěděla, že jsou i tací — dokonce i mezi pracovníky mediálních katedrách —, kdož se mnou souhlasí a děkují mi za „otevření zásadního tématu“. K mému názoru se však nepřidali veřejně, sdělili mi jej v soukromých zprávách. To samozřejmě upoutalo mou pozornost.

Deník MF Dnes požívá po listopadu vybudovaného renomé své značky a navenek se tváří jako nezávislé noviny. Prokazatelně však slouží politickým zájmům svého majitele. Pro všechny, kdo by snad měli potřebu mi to připomenout, opakuji, že vím, že tam stále pracují slušní a poctiví novináři. Do MF Dnes někteří z nich píší i od devadesátých let.

Žijí v regionech, kde se jiná práce v novinách prakticky nenabízí. Věnují se dlouhodobě oblastem, které nejsou v žádném střetu se zájmy Andreje Babiše. Ovšem i bez zeptání od nich můžete slyšet: „Dělám si to svoje, nepíšu o věcech, které by mu mohly nějak vadit.“ Autocenzura v praxi.

Jádro mé kritiky spočívalo v tom, že katedry svým přístupem podporují předstírání, že MF Dnes jsou svobodné noviny. Obrátila jsme se právě na ně, protože v našem oboru nevidím příhodnější instituci. Syndikát novinářů bohužel nikdo nebere a ani nemůže brát vážně. Je to prakticky neexistující organizace, bez vážnosti v oboru.

↗

 tom, zda jsou pro budoucí novináře profesními vzory právě třeba novináři, kteří inspirovali oscarový film Spotlight, rozhodují do velké míry mediální katedry. Repro DR

Jakub Macek, který se podílí na vedení brněnské katedry, v reakci na můj komentář napsal: „Mám za to, že Katedra mediálních studií a žurnalistiky se ‚oficiálně politicky vyjadřovat a angažovat‘ prostě nemá, a proto vítám, že ani nechce.“

To ovšem není odpověď na mou výtku, ale argumentační trik, který mi podsouvá něco, co netvrdím, a pak se s tím pře. Nejde a nešlo mi o politizování vysokých škol. Napsala jsem tuto větu: „Dvě nejdůležitější žurnalistické katedry se evidentně nechtějí nijak oficiálně politicky vyjadřovat a angažovat — ani pokud jde o záležitosti jejich oboru.“ Vytržená z kontextu něco takového věta naznačovat může.

Kdo ale četl můj text celý, musel pochopit, že se mi jedná o to, aby naše „líhně“ budoucích novinářů zaujaly k praktikám v Mafře jasný postoj. Byl by samozřejmě vykládán jako politický akt, neboť Andrej Babiš má velké politické ambice. Obdobně jako to, že jsem spoluautorkou investigativní knihy o podnikání Andreje Babiše, může být vykládáno jako mé politické angažování — pro mě je to ale na první místě novinařina. Právě v tomto smyslu je přece politickým aktem kateder i jejich mlčení k věci.

Na mou otázku, která spočívala v pozastavení se nad tím, jak je možné, že na tak zásadní téma novinářské profese, nepřichází od „škol novinářů“ žádné jasné a nepřeslechnutelné stanovisko, jsem dostala od lidí ve vedení brněnské katedry dvě odpovědi. Jednak, že za katedru přece mluví experti, a že to tak stačí. A zadruhé, že instituce tohoto typu nemůže mluvit jednotným hlasem. „Katedra nemůže vydávat nějaké KOLEKTIVNÍ stanovisko,“ mi odpověděl v korespondenci vedoucí brněnské katedry Rudolf Burgr.

S tím prvním lze jistě souhlasit, kdyby to však v realitě nebylo málo. Aby byli individuální odborníci slyšet, musí se jich někdo ptát. A o tom, jak moc se jich někdo ptá, svědčí, že i člověk v tématu zainteresovaný, musí urputně hledat, aby se něco dozvěděl. Slyšet katedry jednoduše nejsou.

Neoperují navíc žádným relevantním výzkumem ani analýzou, která by se Babišovu vlastnictví médií věnovala. Pokud je mi známo, žádná z kateder neudělal nic, co by se blížilo naší analýze obsahu v denících Mafra. To je zkrátka popis situace, kterou hodnotím jako selhání v péči o novinářskou profesi.

Druhá odpověď, týkající se toho, že katedry nemohou dosahovat žádných kolektivních rozhodnutí, se mi v hlavě obrací už dlouho. Pochopila jsem, že je za ní skrytá představa, podle níž, má-li se na něčem katedra mediálních studií shodnout, musí s tím souhlasit úplně každý její pracovník: „Jak by se k takovému kolektivnímu provolání měl postavit třeba takový prof. David Šmahel, sociální psycholog věnující se primárně výzkumu užívání internetu dětmi a dospívajícími? Nebo dr. Taesik Kim zabývající se sociálními médii, migrací a diasporami? A měli by oni požadovat od katedry oficiální stanovisko k problémům, které rezonují v oblasti jeho expertízy?“ táže se Jakub Macek.

Skutečně instituce jako katedry neznají demokratické principy kolektivního rozhodování a neumí je aplikovat? A není to problém? K poslední otázce této citace jen dodám, že „Babiš a Mafra“ jsou prostě něco úplně jiného než „problém, rezonující v oblasti něčí expertízy“.

Babiš je totiž problém, se kterým tady žijeme a patrně ještě pár let žít budeme úplně všichni. Jedním z opatření na ochranu demokracie před jeho zvrhlými nápady jsou silná svobodná média. S kým jiným se o tom bavit, než s katedrami, které vychovávají budoucí novináře?

Na můj první komentář se snesly i vyloženě agresivní reakce. Novinářka z MF Dnes, která se v diskuzi na sociálních sítích obrazně řečeno bila v prsa, jak dělá kvalitní a nezávislou práci, neváhala proti našim novinám použít jako argument lži, které používá i sám Andrej Babiš v reakci na knihu Žlutý baron. To nebude náhoda, ale spíš potvrzení skutečnosti, že jsem popsala reálný problém.