Kandidáti na budoucího předsedu ČSSD oznámili své úmysly, jak vést stranu v případě svého zvolení. Všichni zdůraznili s různým akcentem svou proevropskou orientaci a všichni také uvažují o vstupu sociálních demokratů do vlády ANO. Zdůvodňují to každý po svém, ale od Zimoly přes Chovance k Hamáčkovi stavějí do popředí argumenty odpovědnosti za to, aby stát měl konečně řádně pověřenou vládu.

Hamáček navíc si uvědomuje, že postavení ČSSD v takové vládě by neslo i jistá rizika, a je proto ve své úvaze zdrženlivější. K tomuto problému se jistě na sjezdu rozvine tvrdá diskuse. Také v tisku už se ozvalo vážné upozornění na rizika, která by eventuální vstup strany do vlády ANO vyvolal.

Tak Oto Novotný píše v DR ze 14. února v článku Stane se ČSSD marionetou Zemana a Babiše? mimo jiné: „Pro toho, kdo neztrácí paměť a schopnost zdravého úsudku, je odpověď na otázku, zda nyní jít či nejít do vlády jasná. Pokud chce ČSSD v nejbližší budoucnosti znovu dobýt ztracené pozice, měla by nyní zůstat v opozici. To znamená nepřenechávat opozici proti vládě hnutí ANO výlučně pravicovým konkurentům, případně Okamurovi a komunistům, jasně programově se vůči vládě vyhraňovat, a především provést důkladnou vnitřní reformu.“

Nehodlám se vměšovat do rozhodnutí sjezdu. Posoudit detailně možnosti a rizika odtud ze Švýcarska, je obtížné. Ale považuji slova Oty Novotného za vážné připomenutí ve správnou dobu. Nejde totiž jen o aktuální otázku, zda vstoupit či nevstoupit nyní, nýbrž také o možná rizika, která z toho pro sociální demokracii a pro demokratický systém naší země mohou vzniknout v následujících měsících a letech.

Proto si myslím, že je v tuto chvíli zcela namístě ukázat na úskalí eventuelního vstupu do Babišovy vlády také poukazem na varující historickou zkušenost: na neblahý precedens z února 1948. Tehdy odstoupila menšina ministrů Gottwaldovy vlády, což premiérovi umožnilo zcela legálně „rekonstruovat“ svou vládu, která se mohla opřít o důvěru poslanecké sněmovny vyslovenou jí před půldruhým rokem po volbách v roce 1946.

Najmenoval tam pak — se souhlasem prezidenta — své stoupence a nemusel s tím předstupovat znovu před poslaneckou sněmovnu se žádostí o důvěru. Puč byl tak formálně legitimizován.

Je třeba na toto riziko upozornit. Není pochyby, že sociální demokraté by si pro svůj vstup do Babišovy vlády — podepřené navíc ještě komunisty — vyjednali nějakou záruku, že vláda neporuší principy demokracie a bude jednoznačně pro setrvání v EU a v NATO. Ale kdyby později nastala krize ve vládě a Babiš (nebo ten, kdo bude místo něho nastrčeným premiérem) přece jen začali nějakým způsobem obcházet parlament nebo zasahovat do justice či omezovat občanská práva jako svobodu slova a podobně, museli by sociální demokraté nutně vládu opustit.

Ale protože by tvořili jen menšinu vlády, mohlo by ANO vládu „rekonstruovat“ bez toho, že by potřebovalo nějaký dodatečný souhlas parlamentu. A byla by tu repríza února 1948, i když ne tak drastická jako za komunistů.

Je proto třeba upozornit delegáty sjezdu na riziko, že umožněním důvěry vládě ANO přebíráme odpovědnost i za budoucí vývoj, kde jako menšinový účastník ve vládě můžeme nepříznivý vývoj sice brzdit, ale nemáme pak už velké možnosti zcela zabránit postupnému přechodu k nějakému druhu autoritativního režimu. Chápu, že řada delegátů má averzi spolupracovat v opozici na udržení demokratického režimu v právním státě s měšťanskými stranami, s nimiž až dosud měla vážné spory.

Ale sociální demokraté by neměli zapomenout, že o socialistický program nelze usilovat tam, kde demokratické principy nejsou dodržovány. Zkušenost z druhé poloviny dvacátého století přesvědčivě ukázala oprávněnost názoru stran Socialistické internacionály, že bez demokracie není socialismus možný.

To, co tu bylo vyhlašováno v komunistické diktatuře za „socialismus“, bylo jen nadvládou jedné mocenské elity nad národem včetně proletariátu, za který se schovávala. Neboť za tak zvané sociální jistoty a šance, odstupňované podle ideologických a třídních měřítek, oloupil nedemokratický režim pracující o odborářská práva, z odborů učinil jen náhončí režimu a nástroj na zvýšení výkonu při stagnující mzdě a celou společnost pak zbavil občanských svobod a práv. To varuje: cesta k sociálnímu státu může vést jen demokratickým politickým a právním prostředím

Sociální demokraté, kteří v krátké době si připomenou 140. výročí založení své strany, si dali do svého jména trvalý závazek: být demokraty usilujícími o sociální spravedlnost a povznesení pracujících. Bojovat o osvobození pracujících od všech forem nadvlády a zneužívání kapitálem a jeho oligarchickými kapitány vždy demokratickými prostředky a v rámci demokratického systému. Význam tohoto závazku by měli delegáti sjezdu ČSSD při svém nedělním jednání mít stále na mysli.