Volby do Evropského parlamentu a cesty sociální demokracie z krize
Oto NovotnýPo volbách do Evropského parlamentu se opět v sociální demokracii rozezněly hlasy falešných spasitelů, kteří radí vydat se populistickou cestou, buď ve stopách Fica, nebo Konečné. Obě cesty přitom spolehlivě vedou k zániku.
V České republice zvítězil v eurovolbách populismus slibující zastavit výrobu elektromobilů, migraci, zrušit Green deal a ukončit ukrajinsko-ruský konflikt. I v ostatních zemích Evropské unie je úspěch populistů patrný. Česká republika patří ale k zemím, ve kterých je výrazně nadstandardní.
Zvítězilo ANO, i když v daném případě jde o subjekt, který proti politikám Evropské unie brojí doma, zatímco v Bruselu se chová spíše submisivně. Pokud ANO zakotví opět v liberální frakci Renew Europe, bude v ní muset svůj doma na odiv vystavovaný euroskepticismus notně krotit.
Velmi varující je zisk pěti mandátů Přísahy a Automobilistů, Stačilo a SPD. Pokud v příštích sněmovních volbách vyhraje hnutí ANO a i tyto subjekty uspějí, stanou se s velkou pravděpodobností jeho koaličními partnery; jinými slovy, budou s ním vládnout, ať už přímo ze Strakovky nebo v nějakém opozičně-smluvním formátu.
Populisté nebudou chtít ponechat možnosti převzít vládu v této zemi náhodě. Aby se jim to podařilo, lze v následném období do sněmovních voleb očekávat, že se budou nejrůzněji přeskupovat do účelově poskládaných volebních bloků. V České republice se tak kypří půda, aby se po příštích sněmovních volbách vydala země orbánovským směrem — podobně jako na Slovensku.
Jedná se o součást širšího evropského trendu, jakkoli v rámci Evropského parlamentu se nakonec rozložení politických sil příliš nezmění, neboť mainstreamové proevropské frakce zůstanou nadále nejsilnější. Spolehlivou většinu budou nadále mít lidovci, sociální demokraté, liberálové a zelení.
Pouze mírné zvýšení počtu poslanců populistických euroskeptických stran nelze ale podceňovat. Jedná se o dlouhodobý trend, a pokud bude pokračovat, Evropská unie se nakonec může dostat pod jejich nadvládu, což by nejspíše byl její konec. Varovný je zvláště vývoj ve Francii, která je tradičně spolu s Německem pilířem evropské integrace.
Pro směřování Evropské unie nebude zdaleka rozhodující pouze politické složení jejího parlamentu, ale jak se bude vliv populistů v jednotlivých členských zemích propisovat do rozhodování Evropské rady. Nějaké velké změny v dosavadní politice směřování Evropské ale zatím nečekejme.
Volební výsledek české sociální demokracie
V České republice je mimořádný úspěch populistů doprovázen do očí bijícím propadem sociálních demokratů. Ti nedosáhli ani na jeden mandát. A necelá dvě procenta voličské podpory vyvolávají pocit, že strana mele z posledního.
Lze to považovat za paradox, neboť ještě nedávno byla Česká republika jedinou postkomunistickou zemí, ve které byla po roce 1989 obnovena autentická sociální demokracie na vlastních (ne-komunistických) základech. Patřila k nejsilnějším v Evropě a vládla tři volební období. Evropské volby ovšem stvrdily, že čeští sociální demokraté setrvávají v hluboké krizi a zatím nejsou schopni se z ní dostat.
Jejich totální propad v letošních volbách do Evropského parlamentu ale tolik překvapující není. Strana v nich vždy dosahovala nejslabších výsledků, a to i v době, kdy byla stranou vládní. Jednoduše proto, že její voliči nepovažují volby do Evropského parlamentu za důležité.
Je to zásadní chyba, za niž nesou odpovědnost všechna vedení strany, snad s výjimkou Špidlova. Sociální demokracie nikdy nedokázala své voliče přesvědčit o jejich důležitosti. Přitom je jasné, že většina národní legislativy je stále více propojena s legislativou evropskou. A stejně tak je jasné, že bez celoevropského přístupu nelze účinně řešit řadu tradičních sociálnědemokratických témat — daně, mzdy, veřejné služby a podobně.
Slabý výsledek SOCDEM v eurovolbách ale netřeba dramatizovat. Mluvit o definitivním konci strany je předčasné. Lze předpokládat, že její podpora pro sněmovní volby se stále pohybuje mírně pod hranicí pěti procent a strana ji může překročit, pokud konečně provede potřebné změny. Stranické vedení by nyní nemělo působit defétisticky, protože to může u jejích voličů vyvolávat dojem, že na potřebné změny nemá sílu a stranu už přestává mít smysl volit.
SOCDEM tak stojí opět před otázkou, jakou cestou z krize se vydat. Její krize je komplexní, a vyžaduje tudíž komplexní řešení. Od strategie s ujasněnými hodnotami a základním programem, přes formy komunikace schopné oslovovat širší spektrum voličů až k organizačním změnám zajišťujícím demokratické a flexibilní politické rozhodování.
Zdá se, že v první fázi vyvedení strany z krize jde primárně o ujasnění její hodnotové a programové strategie. Předseda strany Šmarda krátce po eurovolbách nastolil požadavek, aby se SOCDEM konečně jasně rozhodla, zda se vydá populistickou anebo evropskou progresivní cestou. Dosavadní přešlapování SOCDEM mezi oběma možnostmi, či přesněji řečeno její ideová rozplizlost, je nadále neudržitelná. Je jednou z hlavních příčin volebních neúspěchů.
Oto Novotný rozebírá otázku, jakým způsobem by se - česká - sociální demokracie mohla dostat ze své hluboké krize. Jako jedinou myslitelnou alternativu, kterou cestou se vydat, předkládá volbu mezi populismem anebo proevropanstvím.
Populistickou cestu - z dobrých důvodů - samozřejmě odmítá; v jeho očích tedy nezbývá žádná jiná cesta nežli příklon k evropanství. Jenže - samotné proevropanství ještě nedává dohromady žádný pozitivní program. Oto Novotný argumentuje, že tímto přihlášením se k evropanství by se česká sociální demokracie stala součástí evropského mainstreamu (do určité míry stále ještě levicového). Jenže - tento mainstream sám není ničím jiným a ničím více, nežli pouhou průměrností, je to široce se valící líný proud středu, kde ze samotné jeho definice nemohou vznikat žádné nové ideje, žádné nové impulsy. A zdá se že český volič žádá přece jenom něco více, nežli tento bezduchý, nicotný střed, který svůj důvod existence nečerpá z ničeho jiného nežli právě z toho holého faktu, že "není extrémistický" ani nalevo, ani napravo.
Navíc: Oto Novotný argumentuje tím, že evropská sociální demokracie ještě přežívá, že v posledních volbách nijak dramaticky neztratila. To sice souhlasí; nicméně druhou stránkou této věci je fakt, že evropská sociální demokracie má o celou třetinu méně hlasů/křesel nežli (středopraví) lidovci. Přimknout se k této evropské sociální demokracii tedy neznamená nic více nežli stát se - víceméně pasivní - součástí tohoto jakéhosi stále-ještě-přežívání evropské mainstreamové levice. Která takto vegetativně přežívá víceméně už jenom proto, že podíl osob s levicovým naturelem v populaci je historicky, evolučně víceméně konstantní, a tito voliči tedy sotva mají nějaký lepší výběr nežli odevzdávat své hlasy tomuto levicovému mainstreamu.
Jednou větou: pouze se pasivně přimknout k evropské mainstreamové levici/sociální demokracii by pro českou sociální demokracii sotva mohlo znamenat východisko z její stávající krize; daleko spíše by se tak pouze z krize akutní definitivně dostala do krize trvalé.
My komunisté do své nárůče sociální demokraty opět rádi přivítáme. Kdysi to nedopadlo špatně. To už jsme tu při příležitosti uctění památky Gustava Husáka Robertem Ficem hezky probrali. Sociální jistoty, rozvoj periferií, nulové zadlužení státu atd.
Nepřátele národa a lidu tam ale trpět nebudeme.
:-)
Co s nimi budete dělat?
Ale trochu mě děsí věta: "Nic na tom nezměnil ani atentát na Fica, po kterém se očekávalo, že SMER ve svém populismu přibrzdí."
Myšlenka, že by někde vůbec mohl atentát na demokratický zvoleného premiéra zklidnit extrémistické vyhrocování situace, je absurdní. A druhá věc je, že dobrý český politický analytik vůbec takovou absurditu ze slovenského tisku převezme. Místo aby si položil tu podstatnou otázku -- Na proč on asi ten mýtus o ponižování ze strany EU na Slovensku tak dobře funguje?
Ono by mu to možná pomohlo i při jeho úvahách, jak zachránit tu stranu, co už se svým přejmenováním zřekla stopadesátileté tradice ČSSD -- a tedy lidí jako byl Erazim Kohák, Jiří Loewy nebo Bechyně.
1. Absurdní to až tak není, i když málo pravděpodobné. Prezidentka a nastupující prezident se o to pokusili, nejisté pokusy jsme viděli i na straně vlády. Ve stejném duchu se ozvali Zala a Weiss, ideoví otcové polistopadové socdem na Slovensku. Všichni nějak tuší, že to zašlo příliš daleko.
2. Ten mýtus existuje na Slovensku ze stejných důvodů jako v Česku a jinde.
3. Mezi příčiny selhání české sociální demokracie jistě patří malá úcta k její tradici, ale tu nepotvrdila svým přejmenováním.
Naopak, byla to "ČSSD" zatížena odklonem od této tradice, co vedlo k přejmenování. (Já jsem s tím ale příliš srozuměn nebyl.) Problém byl, že nepřišly a stále nepřichází další důležité kroky nápravy.
samozřejmě je to absurdní.
Nevím, jaké pokusy o zmírnění národovecké rétoriky --promiň, tys vlastně psal o "zmírnění populismu" -- na straně slovenské vlády máš na mysli, ale byly-li, pak zcela nereprezentativní.
A pokusy prezidentky Čaputové se netýkaly zmírnění populismu Směru, ale extrémní polarizace slovenské veřejnosti včetně vzájemné démonizace a vulgární dehonestace oponentů provozované z obou politických táborů. Snaha sice úctyhodná, ale beznadějná.
A co se toho ideologického mýtu o EU týká -- jistě v různé míře se vyskytuje ve většině zemí EU, ale Slovensko patří k menšině zemí, kde se plně rozvinul a přesáhl nejen k extrémismu středu, ale nemarginalizovaně i do intelektuálních vrstev. Nechci vypadat cynický, když se ta hnusná patologie někde tak plně rozvinula, hodí se jí studovat právě tam.
No jo, Slováci trénovali na Brusel na Praze. A navíc, národy, které historicky zaznamenaly velký vzestup a prudkou změnu života, se asi nejintenzivněji ptají "a to je všechno?" Podléhají zároveň představě, že jsou fakt dobré a že by určitě byly ještě lepší, kdyby jim bylo náležitě přáno.
Před dvaceti lety noví členové EU vůbec nepředpokládaly, že by třeba Portugalsko, Španělsko nebo Řecko (země v minulosti neporovnatelně mocné) mohly mít (vůbec) nějaké výhrady k jejich přijetí. Sami jsou ovšem jiní, konzervativnější a mají to za samozřejmé. Cítit se ošizen a mít pod čepicí, to jsou dvě strany jedné mince. Na SIovensku i v Česku.
Myslím, že perspektiva národa jako jednajícího (a tedy i trpícího) subjektů (trénovali, zaznamenali, ptají se) tady k porozumění příliš nepomůže -- respektive jinému než nacionalistickému.
Na Slovensku probíhala transformace podstatně drsněji než u nás, s brutálně zpustošenými regiony a s drsnějším propadem velkých sociálních skupin (paradoxně s mnohem intenzivnějším nastartováním sociální mobility, která z třídy pracující chudoby odčerpává to malé procento těch, kteří snad za jiných okolností mohli alespoň trochu vyjadřovat zájmy této skupiny jinak než paušální negací). A na druhé straně s mnohem sevřenější skupinou ekonomických vítězů ovládajících -- mimo jiné-- kontrolu přístup k vetšině finančních toků z EU a benefitů plynoucích že členství (s výjimkou volného pohybu osob). A s úzkou vrstvou kulturní a vzdělanostní elity; sebestředné a mlátící ostatní po hlavàch tím, co ve svém zřejmě upřímném snobismu považují za evropanství. K tomu nejméně od Mečiara mnohem slabší odstínění politické moci, akademické sféry, kulturního provozu s medií ( a to si o stavu v českých zemích nedělám iluze).
Docela výživná půda pro kultivaci populismu.
Byla to ode mne výše glosa, tj., česky, (břitký) jazyk. Kdybych se snažil o jiný žánr, předpokládám, že bych sáhl k pro něj příhodnější formulaci.
I když, na druhou stranu, asi bychom to neměli přehánět s korektností a opatrnictvím. Vzdávat se srozumitelných generalizací se nemusí osvědčit. Příklad? Než aby (před časem) bylo konstatováno, že Rusko dlouho "dozrávalo" pro útok na Ukrajinu (vlastně jej již dříve podniklo, jen po jiných Zimních olympijských hrách), tak jsme, namísto toho, museli číst plky o Putinově smrtelné chorobě... Nebo útok Hamásu, příp., ještě korektněji, jeho ozbrojeného křídla loni 7. října. Není pro pochopení situace adekvátnější hodnotit "palestinský útok z Gazy"?
Ale ještě k tomu Slovensku. Říká se "Malé děti - malé problémy, velké děti velké problémy" a totéž platí o státech. Ty malé a mladé se často vyznačují přirozeným sklonem k tabuizaci vnitřních rozporů. (Dělejte s jejich plným vědomím národní obrození!) Vinu za sociální nespravedlnost tak nenese ekonomicky privilegovaná část vlastního národa, nýbrž určitě někdo zvenčí. Je to značně nepříjemné, jak vidno ne bez vlivu na kolektivní bezpečnost, ale - jistě - méně nebezpečné než externalizace nepřítele "našeho člověka" v případě velmocí (v USA aktuálně trumpismus), natož pak v podobě reality sjednocujícího válečného výboje (aktuálně v podání Ruska).
Nešlo mi a nejde o politickou korektnost.
Když to vyostřím, jde mi o to, že slovenské poměry jsou pro nás v ČR trochu jako vypouklé zrcadlo: protože tam některé procesy probíhají drastičtěji, je lépe vidět jejich anatomie (nebo patologie).
Jak ve zlém, tak i v dobrém to v případě některých pozitivních adaptačních reakcí a efektivnější mobilizace těch prvků žitého světa, který byly na Slovensku silnější než u nás i před začátkem transformace (např. sousedská vzájemnost).
Prostě je pro nás Slovensko trochu země, kde už dnes je to, co nám hrozí až zítra.