V České republice zvítězil v eurovolbách populismus slibující zastavit výrobu elektromobilů, migraci, zrušit Green deal a ukončit ukrajinsko-ruský konflikt. I v ostatních zemích Evropské unie je úspěch populistů patrný. Česká republika patří ale k zemím, ve kterých je výrazně nadstandardní.

Zvítězilo ANO, i když v daném případě jde o subjekt, který proti politikám Evropské unie brojí doma, zatímco v Bruselu se chová spíše submisivně. Pokud ANO zakotví opět v liberální frakci Renew Europe, bude v ní muset svůj doma na odiv vystavovaný euroskepticismus notně krotit.

Velmi varující je zisk pěti mandátů Přísahy a Automobilistů, Stačilo a SPD. Pokud v příštích sněmovních volbách vyhraje hnutí ANO a i tyto subjekty uspějí, stanou se s velkou pravděpodobností jeho koaličními partnery; jinými slovy, budou s ním vládnout, ať už přímo ze Strakovky nebo v nějakém opozičně-smluvním formátu.

Populisté nebudou chtít ponechat možnosti převzít vládu v této zemi náhodě. Aby se jim to podařilo, lze v následném období do sněmovních voleb očekávat, že se budou nejrůzněji přeskupovat do účelově poskládaných volebních bloků. V České republice se tak kypří půda, aby se po příštích sněmovních volbách vydala země orbánovským směrem — podobně jako na Slovensku.

Jedná se o součást širšího evropského trendu, jakkoli v rámci Evropského parlamentu se nakonec rozložení politických sil příliš nezmění, neboť mainstreamové proevropské frakce zůstanou nadále nejsilnější. Spolehlivou většinu budou nadále mít lidovci, sociální demokraté, liberálové a zelení.

Pouze mírné zvýšení počtu poslanců populistických euroskeptických stran nelze ale podceňovat. Jedná se o dlouhodobý trend, a pokud bude pokračovat, Evropská unie se nakonec může dostat pod jejich nadvládu, což by nejspíše byl její konec. Varovný je zvláště vývoj ve Francii, která je tradičně spolu s Německem pilířem evropské integrace.

Pro směřování Evropské unie nebude zdaleka rozhodující pouze politické složení jejího parlamentu, ale jak se bude vliv populistů v jednotlivých členských zemích propisovat do rozhodování Evropské rady. Nějaké velké změny v dosavadní politice směřování Evropské ale zatím nečekejme.

Volební výsledek české sociální demokracie

V České republice je mimořádný úspěch populistů doprovázen do očí bijícím propadem sociálních demokratů. Ti nedosáhli ani na jeden mandát. A necelá dvě procenta voličské podpory vyvolávají pocit, že strana mele z posledního.

Lze to považovat za paradox, neboť ještě nedávno byla Česká republika jedinou postkomunistickou zemí, ve které byla po roce 1989 obnovena autentická sociální demokracie na vlastních (ne-komunistických) základech. Patřila k nejsilnějším v Evropě a vládla tři volební období. Evropské volby ovšem stvrdily, že čeští sociální demokraté setrvávají v hluboké krizi a zatím nejsou schopni se z ní dostat.

Jejich totální propad v letošních volbách do Evropského parlamentu ale tolik překvapující není. Strana v nich vždy dosahovala nejslabších výsledků, a to i v době, kdy byla stranou vládní. Jednoduše proto, že její voliči nepovažují volby do Evropského parlamentu za důležité.

Je to zásadní chyba, za niž nesou odpovědnost všechna vedení strany, snad s výjimkou Špidlova. Sociální demokracie nikdy nedokázala své voliče přesvědčit o jejich důležitosti. Přitom je jasné, že většina národní legislativy je stále více propojena s legislativou evropskou. A stejně tak je jasné, že bez celoevropského přístupu nelze účinně řešit řadu tradičních sociálnědemokratických témat — daně, mzdy, veřejné služby a podobně.

Slabý výsledek SOCDEM v eurovolbách ale netřeba dramatizovat. Mluvit o definitivním konci strany je předčasné. Lze předpokládat, že její podpora pro sněmovní volby se stále pohybuje mírně pod hranicí pěti procent a strana ji může překročit, pokud konečně provede potřebné změny. Stranické vedení by nyní nemělo působit defétisticky, protože to může u jejích voličů vyvolávat dojem, že na potřebné změny nemá sílu a stranu už přestává mít smysl volit.

SOCDEM tak stojí opět před otázkou, jakou cestou z krize se vydat. Její krize je komplexní, a vyžaduje tudíž komplexní řešení. Od strategie s ujasněnými hodnotami a základním programem, přes formy komunikace schopné oslovovat širší spektrum voličů až k organizačním změnám zajišťujícím demokratické a flexibilní politické rozhodování.

Zdá se, že v první fázi vyvedení strany z krize jde primárně o ujasnění její hodnotové a programové strategie. Předseda strany Šmarda krátce po eurovolbách nastolil požadavek, aby se SOCDEM konečně jasně rozhodla, zda se vydá populistickou anebo evropskou progresivní cestou. Dosavadní přešlapování SOCDEM mezi oběma možnostmi, či přesněji řečeno její ideová rozplizlost, je nadále neudržitelná. Je jednou z hlavních příčin volebních neúspěchů.

Šmarda, hlásící se k progresivnímu evropskému směru, měl takovýto požadavek jasně vyslovit a zrealizovat minimálně před rokem poté, kdy se stal předsedou strany. Dnes si s sebou už nese zátěž předsedy strany, která propadla v evropských volbách, což důvěryhodnost jeho politické pozice oslabuje.

Mnozí sociální demokraté, kteří mají zkušenosti s tvorbou základních a volebních programů své strany, mohou argumentovat, že vždy víceméně udržovaly mainstreamový evropský kurz, a proto zde přechod k populistické strategii nehrozí. To je pravda jen do určité míry.

Zdaleka ne všichni straníci se podílejí na tvorbě programů, a zdaleka ne všichni jsou s ním hlouběji obeznámeni a vnitřně hodnotově srozuměni. Jestliže pak sociální demokraté zažívají na jedné straně své volební prohry a na straně druhé sledují úspěchy populistických stran, ztrácí řada z nich nervy a doporučují, aby se i jejich strana populistickou cestou vydala.

Podívejme se tedy na dva příklady „úspěšné“ populistické praxe. A její úskalí.

Příklad populistické cesty 1: Fico

Ti, kteří jsou v SOCDEM přitahováni úspěchy populistů, často odkazují na její dva případy — na cestu slovenského SMERu — sociálna demokracia Roberta Fica a nejnověji na cestu uskupení Stačilo komunistické předsedkyně Kateřiny Konečné.

Začněme bližším pohledem na populistickou cestu Ficova SMERu. Ačkoli se strana hlásí k sociálnědemokratické orientaci, posunula se — s cílem získat voliče krajně pravicových Slovenské národní strany a Republiky — v posledních sněmovních, prezidentských a evropských volbách na krajně konzervativní a nacionalistické pozice. Na Slovensku nejsou uvedené pozice ničím jiným než oživováním luďáckých a klerofašistických reminiscencí spojených se Slovenským štátom. Ten je vydáván za pozitivní příklad slovenské suverenity a nezávislosti v konfrontaci s nynější údajně „vazalskou pozicí“ Slovenska jako člena Evropské unie.

Nic přitom nenasvědčuje, že by šlo ze strany SMERu jen o marketingový volební tah, jak získat voliče nahnědlých nacionalistů. Naopak, jeho vládní politika v koalici s SNS ukazuje, jak se těmto populistickým tendencím přizpůsobuje stále více i hodnotově a programově.

Nic na tom nezměnil ani atentát na Fica, po kterém se očekávalo, že SMER ve svém populismu přibrzdí. Ficův SMER je názorným příkladem, jak populismus, který strana využívá zprvu jen ve svém marketingu, ji nakonec požírá celou.

Jak známo, bylo SMERu z tohoto důvodu pozastaveno členství v Evropské sociálnědemokratické straně (PES). Dala tak jasně najevo, že populismus vzývající krajně pravicové konzervativní a nacionalistické hodnoty je s jejím směřováním neslučitelný. Bude zajímavé sledovat, do jaké evropské frakce se SMER v europarlamentu nakonec zařadí.

V mírnější variantě může SOCDEM kopírovat populistickou cestu Pelegriniho Hlasu. Po třeskutých událostech na Slovensku před pár lety — po vraždě novináře Jána Kuciaka a jeho partnerky — se odlepil od SMERu, aby se jasněji přihlásil k sociálnědemokratickým hodnotám, které už Ficova strana tehdy opouštěla.

Provedl to však nanejvýš polovičatým způsobem. Po posledních sněmovních volbách ze sociálnědemokratického kurzu sešel a stal se pouhou dvojkou SMERu, když se jeho předseda Pellegriny jako kandidát na prezidenta rozhodl spoléhat na podporu voličů SMERu a nacionalistů. Důsledky se dostavily. Jestliže SMERu bylo členství v Evropské sociálnědemokratické straně pozastaveno, v případě Hlasu byl pozastaven proces jeho přijetí.

Je zřejmé, že pokud by se SOCDEM chtěla vydat cestou slovenských „kvazi-sociálních demokratů“, riskuje, že ji také potká jejich osud. Jinými slovy: z evropského sociálnědemokratického společenství budou vyobcováni. Právem.

Příklad populistické cesty 2: Konečná

Po neúspěšných volbách zaznívají v SOCDEM hlasy, že cesta z její krize znamená následovat Stačilo komunistické předsedkyně Kateřiny Konečné. Ta ukázala, že pokus o návrat komunistů na politické výsluní je možný, pokud se bude odehrávat pod chytlavou marketingovou značkou, s výraznou osobností v čele a na základě vhodně zvolených a komunikovaných témat.

Pokud by se to chápalo takto obecně a odhlédlo od konkrétního obsahu, je cesta Stačilo podnětem k zamyšlení i pro SOCDEM. I když je třeba opatrnosti. Úspěch Konečné se týká evropských voleb a zda je schopná jej zopakovat i v národních sněmovních volbách, není zdaleka jisté.

Pod značkou Stačilo nekandidovali jenom komunisté, ale fakt, že šlo převážně o komunisty v čele s předsedkyní KSČM, tato značka chytře překryla. Částečně jej volilo komunistické jádro, částečně bývalí voliči hnutí ANO, SPD a dalších populistických uskupení. A není vyloučeno, že Stačilo volili i někteří lidé, dříve tradičně volící SOCDEM. Pro tyto, většinou postarší voliče, je charakteristický konzervativní pohled na svět, antisystémový postoj, touha po vládě pevné ruky.

Konečná tak lovila ve stejných vodách jako ANO, SPD a další populistická uskupení. K důležitým evropským tématům přistupovala ve stejném nebo velmi podobném populistickém duchu.

Kritizovala Brusel za vše možné a pod praporem jakési mytické národní „suverenity“ a „soběstačnosti“ evropskou integraci de facto zpochybňovala. Nemluvila otevřeně o vystoupení z Evropské unie, ale svým krajním euroskepticismem vyvolávala u voličů obecný pocit o její zbytečnosti a hlavní překážce rozvoje národního blahobytu.

Odmítala obecně „zelenou dohodu“ jako „poblouzněnou“ ideologii, aniž by jasně rozlišovala mezi jejím hlavním cílem — zastavit klimatickou změnu — a prostředky k dosažení tohoto cíle, které je třeba upravovat podle toho, nakolik jsou schopny tento cíl uskutečnit a nakolik jsou sociálně únosné. V podstatě nepřímo prosazovala, stejně jako SPD či ostatní populisté, aby „zelená dohoda“ byla zrušena.

Brojila proti „nelegální migraci“, aniž by nabízela nějakou smysluplnou cestu, jak ji solidárně regulovat. Migrační pakt jako kompromisní dohodu zemí Evropské unie odmítla a vyvolávala iluzi, že zvládání migrace by mělo zůstat výlučně v kompetenci národních států.

Jako údajně „levicová“ politička absurdně ignorovala, že migrační pakt obsahuje potřebu nadnárodní dohody o efektivnější humanitární a rozvojové pomoci v lokalitách, odkud migranti přicházejí, a že je to dobrý důvod pro jeho přijetí. A také východisko, jak v praxi pakt postupně „technicky“ dolaďovat.

Je pravda, že Stačilo kladlo ve svém programu důraz na sociální rozměr evropské politiky — zdanění velkých firem, zabránění odlivu zisků do daňových rájů, konec dvojí kvality potravin, zkrácení pracovního týdne a další prospěšné kroky. Některá tato témata měla v programu i SOCDEM.

Konečná ale témata nepropojovala s eurounijní, ale spíše domácí politikou, s vizí „suverénního“ státu, který je schopen si v zabezpečení těchto cílů vystačit sám. To je ovšem ve vyspělé zemi silně propojené s globální ekonomikou zcela nerealistická představa.

Nicméně populistická komunikace výše uvedených témat nebyla hlavní příčinou úspěchu paní Konečné. Brojení proti „Bruselu“, „zelené dohodě“ a migračnímu paktu bylo v České republice charakteristické napříč politickým spektrem, dokonce i u kandidátů vládních stran.

Hlavním faktorem jejího úspěchu bylo, že se stala nejvýraznější postavou zdejšího takzvaného „mírového hnutí“ za ukončení války na Ukrajině. Na rozdíl od ostatních stran (ANO, SPD a dalších), které si s tématem „míru“ rovněž populisticky zahrávaly, první komunistka o něm hovořila nanejvýš „přesvědčivým“ způsobem, kterým se řadila do čela fronty všech zdejších „užitečných idiotů“ Putinova Ruska.

Ponechme stranou, že tito „užiteční idioti“ nemají sebemenší tušení, jak své srdcervoucí volání po míru převést do nějakého konkrétního realistického návrhu. Problém je v jejich celkovém vnímání rusko-ukrajinského konfliktu. Tito „mírotvorci“ naprosto nerespektují rozdílné postavení agresora a oběti.

Že oběť má mezinárodně zaručené právo se vojensky bránit a vytlačit agresora ze svého území; že demokratický svět respektující takovéto právo má morální povinnost oběťi všemožně pomáhat (vojensky i humanitárně); že je to primárně oběť, na které se musí ponechat rozhodnutí, zda na konečný cíl vojensky vyhnat agresora ze svého území rezignuje a v mírové dohodě případně přistoupí na nějaký územní kompromis; že z levicového pohledu (!) demokratická perspektiva míru nemůže primárně zohledňovat principy staré velmocenské geopolitiky, ale principy Charty OSN a mezinárodních dohod zaručujících územní celistvost jednotlivých, na základě mezinárodního práva uznaných, zemí.

Žádnou z těchto zásad paní Konečná a většina „mírotvorců“, jejichž jménem ve volební kampani vystupovala, nerespektuje. Smutnou pravdou proto je, že pouze populisticky zneužila obavy a strach velké části obyvatel České republiky z eskalace rusko-ukrajinského konfliktu a nabídla zcela falešnou a špatně maskovanou mnichovanskou perspektivu jeho řešení. Putin, jak ukazují jeho poslední mírové návrhy, Konečné a českým populistům dobře rozumí: je to odstoupení dobité východní Ukrajiny Rusku a vzdání se Ukrajiny členství v NATO.

Přesvědčivou sociálnědemokratickou odpověď populistickým „mírotvorcům“ dal na nedávné konferenci o dosažení míru na Ukrajině předseda německé vlády Olaf Scholz: „Nepotřebujeme nadiktovaný mír, ale čestný a spravedlivý mír, který bude brát v potaz celistvost a suverenitu Ukrajiny.“ Cesta, kterou jde paní Konečná, je možná úspěšná pro komunisty, avšak nepadá do úvahy pro SOCDEM, která nechce zůstat sociální demokracií jen podle svého názvu.

Volební výsledky sociální demokracie z evropského pohledu

Volba populistické strategie nemusí být volbou pro SOCDEM. Snahy vyvést SOCDEM z krize populistickou cestou, po které volají někteří její členové, jsou jen svědectvím její slabé ideově-hodnotové ukotvenosti v širším evropském kontextu a důsledkem provinciálního pohledu. Právě ten otevírá populismu cestu.

Volební výsledky nepopulistické sociální demokracie v celoevropském pohledu ukazují, že výrazně neoslabuje a stále zůstává spolehlivě druhou nejsilnější skupinou v Evropském parlamentu (cca 135 mandátů, -3) za lidovci (189) a daleko před liberály (80, -22). S oběma skupinami — a spolu se zelenými — mohou stále poměrně účinně bránit populistickým, to jest nacionalisticky-konzervativním až urfašistickým snahám evropskou jednotu rozkládat.

Samozřejmě, situace není jednoduchá. Platí, že ve většině zemí sociální demokraté volby nevyhráli a skončili na druhých až čtvrtých místech. V některých případech se do jejich výsledků promítla obecná tendence volit protestně proti stávající vládě. Jako vládní strana sociální demokraté zvítězili na Maltě a prohráli v Německu a Španělsku; jako opoziční strana zvítězili v Nizozemsku (v koalici se Zelenými), v Portugalsku a ve Švédsku.

Ano, doby, kdy sociální demokraté pravidelně vítězili a vládli ve většině liberálně-demokratických zemí, jsou z mnoha důvodů minulostí. Stále však platí, že v naprosté většině zemích Evropské unie zůstávají i po letošních evropských volbách významnou mainstreamovou stranou. Krize sociální demokracie, jakou dnes vidíme zde v České republice, by proto neměla zatemňovat úsudek.

Chce-li se česká SOCDEM vymanit z krize, nepopulistická evropská sociální demokracie je stále dobrou volbou. SOCDEM nemá důvod oportunisticky se přizpůsobovat populistickým uskupením, ale musí si znovu uvědomit svoji základní ideovou identitu, která ji pomůže najít v českém politickém spektru opět důstojné a nezastupitelné místo. Je to místo strany, která bude schopná vymezit se jasně jak proti pravici a pravému středu, tak proti všem podobám antisystémového populismu na krajní levici i pravici.