Už sám fakt, že nejzásadnějším momentem víkendového sjezdu ČSSD bylo přejmenování strany na Sociální demokracii spojené s dalekosáhlejší změnou marketingu a komunikace strany, je problematický. Vláda tu svou asociální politikou ohrožuje demokracii, ale ze sjezdu ČSSD nezazněla ani jedna zásadní myšlenka, která by zatřásla veřejnou debatou.

Nějaký návrh radikálních sociálních opatření? Třeba obnova regulace nájemného, nebo zdravé zuby všem zdarma? Odmítnutí trhu ve školství, ve zdravotnictví či veřejné dopravě, který v principiálně neziskových veřejných službách privatizuje zisky a socializuje náklady? Příslib radikálního zdanění energetických oligarchů? Omluva za kolaboraci s Babišem a tulení se k Zemanovi? Na cokoli takového jsme čekali marně. ČSSD totiž měnila název a logo.

Sociální demokraté tím jdou naproti trendu nahrazování obsahu politiky marketingem. Obměna komunikace jim v současné situaci však zásadněji pomůže jen těžko. Dosud jen opatrné a polovičaté změny v politickém profilu nejdou ke kořenu problému, neboť opomíjejí, proč velká část voličů ČSSD odešla k oligarchovi Andreji Babišovi a proč strana není schopna představovat smysluplnou alternativu pro zklamané voliče vládních stran.

Naopak, preference Sociální demokracie stále oscilují kolem pěti procent, a to zpravidla zespodu. Podzimní komunální a senátní volby rok po vypadnutí strany ze Sněmovny nepřinesly žádný vzestup, ale další úpadek na lokální úrovni a také ztrátu jednoho ze dvou zbývajících senátorů. V prezidentské volbě se už už rýsoval velký debakl kandidáta ČSSD, odborářského předáka Josefa Středuly, kdyby správně včas neodstoupil a nepodpořil Danuši Nerudovou.

Dnes ČSSD zbývají všehovšudy tři politici ve významnějších funkcích. Jsou to senátor Petr Vícha, hejtman Pardubického kraje Martin Netolický a primátor Karviné Jan Wolf. V tomto kontextu se debata na sjezdu nesla vesměs v nepatřičně sebevědomém a optimistickém duchu a očekávání opětovného návratu do Sněmovny, což reálným výsledkům, rozpoložení a vyhlídkám strany neodpovídá.

Blažený klid delegáti ale potvrdili znovuzvolením Michala Šmardy, který porazil Břetislava Štefana i Lubomíra Zaorálka. „Děkuji všem, že jste jasně a nahlas dali najevo, že se sociální demokracie vrací,“ uvedl v reakci na své znovuzvolení Šmarda.

Proč by se měla najednou „začít vracet“, když se zatím pod jeho vedení nikam „nevracela“, ovšem nevysvětlil. Kvůli jménu a logu? Vážně?

Máme za to, že k tomu, aby měla sociální demokracie skutečně šanci na návrat, jí chybí splnit jiné základní a důležité kroky, které se míjejí s tím, kam strana pod Šmardou dosud směřuje. Podmínky nejen pro návrat do Sněmovny (mimochodem opravdu Jan Hamáček naučil sociální demokraty spokojovat se s umaštěnými pěti procenty?), ale k tomu, aby se tradiční strana české demokratické levice znovu stala vlivnou politickou silou, základním hybatelem dění, jakým tu bývala, jsou tři. A na nějaký způsob je tu opakujeme stále znovu od momentu, kdy si pod vedením Jana Hamáčka ČSSD v roce 2017 odhodlaně začala hloubit hrob, v němž se teď pořád ještě uvelebuje a z nějž se snaží marně uniknout pouhou změnou jména na svém náhrobním kameni.

1. Odstřihnout se od Babiše, Zemana a krajní pravice

Nejzásadnější podmínka pro návrat důvěry v sociální demokracií je totální odstřihnutí od Babišova autoritářského politiko-ekonomického projektu ANO-Agrofert, od otřesného dědictví Zemanova, od klientelistických struktur a od pošilhávání po národoveckých zákoutích české politiky. Dokud od předsedy ČSSD neuslyšíme: „Přátelé, kdo chcete uzavírat koalice s ANO či SPD, rovnou do těch stran odejděte…,“ jsou všechny snahy o lepší marketing jen převlékáním smrtelně nemocného pacienta.

Politika nulové tolerance k „pragmatickým“ spojenectvím s krajní pravicí na všech úrovních je conditio sine qua non, chtějí-li čeští sociální demokraté vůbec patřit do evropské rodiny takto ideově profilovaných stran. Koalice s pravicovou ODS či s oligarchickým ANO by pak strana měla umožňovat leda výjimečně; po schválení předsednictvem.

Bezpateřné mesaliance všech se všemi jsou jedním z největších neduhů české politiky a jedním z nejotřesnějších dědictví opoziční smlouvy — právě tam lze dohledat kořeny nemoci, kvůli níž dnes sociální demokracie zápasí o holý život. Stanovit nepřekročitelná programaticky stanovená pravidla zakazující spolupráci s nepřáteli demokracie na všech úrovních je řádově podstatnější než změna názvu, která sama o sobě skutečně neřeší vůbec nic.

I když měnit nálepku je samozřejmě mnohem pohodlnější než měnit obsah. Jak dalekosáhlá by nutná změna politické praxe ČSSD musela být, ukazuje to, nakolik je strana nadále spojená s hnutím ANO a kde všude na lokální úrovni dokonce neváhá vlézt pod jednu duchnu s krajní pravicí.

Jediným úspěšným senátním kandidátem ČSSD byl vloni — bohužel — Zdeněk Matušek, který kandidoval jako společný kandidát s hnutím ANO. Už od roku 2020 má ČSSD s Babišovým ANO společný senátní klub, v němž kromě Matuška a dalších čtyř senátorů hnutí ANO zasedá ještě Petr Vícha (ČSSD). Michalu Šmardovi to nevadí?

Kromě Senátu se ČSSD drží blízko ANO i na lokální úrovni, byť v disciplíně spolupráce s Babišovým hnutím se ničeho příliš neštítí ani místní politici vládních stran v čele s ODS. Jenomže ČSSD jim to svou bezpáteřností umožňuje a nemá žádný nárok za to vládní strany kritizovat, přičemž by na tom jinak mohla velice snadno získávat politické body — a také napomoci tomu, aby se do politiky navracel skutečný obsah.

Ale ČSSD/SocDem raději řeší etikety. A tak po loňských komunálních volbách je s ANO ve společné koalici v Brně, Pardubicích, Havířově, Karviné, Mladé Boleslavi, Orlové, Kroměříži, Klatovech, Kutné Hoře, Žďáru nad Sázavou, Blansku, Lounech, Uherském Brodě, Holešově, Uničově a v Čáslavi.

Na některých místech pak sociální demokraté dokonce spolupracují i s krajní pravicí, s SPD nebo Trikolórou, což je případ Orlové, Loun a Holešova. V Táboře sice ČSSD součástí vládní koalice není, ale do zdejšího zastupitelstva se dostala v koalici s SPD a KSČM.

V SPD i ANO přitom ve své domovské Líšni zasedá v komunální koalici dokonce i kandidát na předsedu Břetislav Štefan. Těžko hledat lepší ilustraci, v jak zoufalém mentálním nastavení se strana nachází.

Je pěkné, že Břetislav Štefan mluvil o potřebě důraznější sociální kritiky vlády, a jistě v tom má pravdu. Ale jak chce někoho z bývalých vládních voličů nalákat, což by jinak jistě šlo, když teď sám jako sociální demokrat sedí v koalici s rasisty a homofoby?

Stávající předseda si v tom se Štefanem ale bohužel příliš nezadá. V březnu vzbudila silnou vlnu kritiky účast Šmardy na odborářské demonstraci po boku majitele oligarchického hnutí ANO Andreje Babiše a místopředsedy protofašistické SPD Radima Fialy. A třetí kandidát na předsedu, Babišův ministr kultury a jeden z patronů obludné teze „socialismu bez liberalismu“ Lubomír Zaorálek už může sloužit jen jako ilustrace rozměru scestí, na němž se ČSSD ocitla.

Těžko se s takovou může ČSSD divit, že budí spíš děs a hrůzu, než zájem a podporu. Bude to pod názvem SocDem jiné? Proč by mělo?

2. Přijít s radikální sociální kritikou vlády ve jménu udržení demokracie

ČSSD musí přijít s radikální sociální kritikou vlády, kterou ale musí důsledně a soustavně zasazovat do rámce zájmu o udržení a prohloubení demokracie. Tím se jasně vymezí vůči vládě, která demokracii ohrožuje svou asociální politikou a zcela nepromyšleným finančním eskamotérstvím, jehož základním principem podle všeho je nedotknout se nikoho s astronomickými zisky.

Sociální kritikou formulovanou s důrazem na obavu o osud demokracie by se ale zároveň vymezila vůči populistickému, antisystémovému bloku, jenž jde oprávněné sociální frustraci naproti odporem k liberálně-demokratickému zřízení. Voliče by získávala tam i tam.

Je to ve své podstatě velmi jednoduché — vládu kritizujeme proto, že svou asociální politikou ohrožuje demokracii; lapidárně řečeno: chudším je potřeba přidat a korporacím, oligarchii a nejbohatším naopak zdanit nemravné zisky, protože jinak je zdejší demokracie neudržitelná. Demokratickou společnost je totiž dnes potřeba spojovat především sociálně, jinak převáží volání po autoritářství.

Pokud ČSSD nedokáže říct tyto dvě věci v jedné větě současně, pak by se ani neměla pokoušet do parlamentu vracet. Protože všechny další úkoly tam už budou jenom složitější.

Je to jediná cesta i z hlediska elementární politické taktiky. Roli bezvýhradné, ukřičené, antisystémové opozice hraje dnes kromě Babišova oligarchického ANO a Okamurovy rasistické SPD také čím dál výrazněji Jindřich Rajchl a jeho hnutí PRO, pokoušející se opřít o mobilizaci antisystémové scény. Sociální demokraté v takové společnosti nejenže nemají co nabídnout, ale především tam nemají co pohledávat.

K čemu je však nové logo a komunikační strategie, když i sám střet o předsednický post mezi Michalem Šmardou, Břetislavem Štefanem a na poslední chvíli ohlášeným Lubomírem Zaorálkem, byl fakticky irelevantní? Ani jeden z nich neměl mnoho šancí věrohodnost strany obnovit, protože každý z nich si zadal s ANO nebo SPD a ani jeden z nich nikdy nijak viditelně nepožadoval radikální rozchod s kolaborantskou politikou, která stranu do dnešního marasmu přivedla. Nikdo z nich nepožaduje odchod ministrů Babišovy vlády z ČSSD a veřejného života, ba dokonce ani zrušení společného senátního klubu s ANO.

Je vlastně strašnou vizitkou ČSSD, že jako největší politická postava demokratické levice se tady v posledních týdnech prezentovala členka širšího vedení Pirátské strany Janka Michailidu. A ukazuje slabost politického talentu i imaginace v současné ČSSD, že jí nikdo z širšího vedení strany nenabídl přestup, podporu a perspektivu. Právě takovými gesty by se totiž dala dělat skutečná sociálně-demokratická politika s otevřeným hledím.

3. Očistit se uvnitř

Zkrátka mnohem zásadnější než to, jak se strana jmenuje a v jakém odstínu má logo, je to, co je zač. Strana se může skrze nové logo odkazovat na západní sociální demokracie včetně eurosocialistů, dokud se však bude spojovat s oligarchy, rasisty či fašisty, neznamená to vůbec nic.

Pokud by transformaci po vzoru sociálních demokracií v západní Evropě, Španělsku či Skandinávii myslela strana vážně, musela by se na západoevropské strany programově napojit. Zapomenout na blouznění o „socialismu bez liberalismu“, který nebyl ničím jiným než snahou ideologicky přikrýt kolaboraci s Babišovým oligarchickým hnutím.

Strana by se mu musela zbavit všech přízraků z minula, odmítnout principiálně národovectví, akceptovat, ba pěstovat jak levicové, tak centristické křídlo, hledat spojence v občanské společnosti, přijít s vizí několika zásadních reforem pro sociální smír, ekologickou udržitelnost a kvalitu demokracie. Otevřít se skutečné vnitřní demokracii, v níž přestanou vládnout regionální kmotříci.

Nic z toho se ale nestalo. Celý „rebranding“ je tak jen příslovečným litím starého vína do nového měchu…

Možná trochu pomůže, protože pokřivené metody jsou odrazem pokřivené doby. Možná to dokonce bude stačit na šest procent v příštích volbách. Ale opravdu se s tím už teď sociální demokraté spokojí? Sbírat drobečky pod stolem, na němž hodují nepřátelé demokracie?

Jedinou malou jiskřičku naděje lze spatřovat v tom, že si strana do vedení zvolila předsedu Mladých sociálních demokratů Lukáše Ulrycha. Je to poprvé od roku 1989, kdy se předseda mládežnické organizace stal součástí nejužšího stranického vedení zavedené strany.

V českém prostředí, kde jsou mládežnické organizace politických stran buď outsidery, nebo prázdnými marketingovými konstrukty, skrze něž se mateřská strana, obvykle založená na podobné bázi, snaží dokázat, kterak „myslí na mladé“ (na mysl se derou podniky jako Mladé ANO a „Mladí Espéďáci“), jde o něco pozoruhodného a nevídaného. Ukazuje se totiž, a to nikoliv poprvé, že Sociální demokracie má velmi aktivní a mobilizované mladé členy, mezi nimiž rostou konkurenceschopné politické osobnosti, jako je právě Lukáš Ulrych.

Možná by mladí sociální demokraté skutečně mohli být pro stranu její poslední nadějí. Politika je konec konců i zápasem o moc. A jedním z největších problémů ČSSD dnes je, že působí, jako by na to úplně zapomněla. ČSSD ztratila schopnost organizovat kampaně s nasazením dobrovolníků-idealistů, což souvisí s tím, že zaujetí a nadšení pro program těžko hledat ve straně kšeftařů a kolaborantů.

Naposledy měla jakž takž takový étos v prezidentské kampani Jiřího Dienstbiera před více než deseti lety. Pokud se Mladí sociální demokraté jasně vyprofilují jako důsledná demokratická levice evropského typu, pokud se naučí dělat dobře organizované kampaně dobře vybraným kandidátům a pokud vyhrají například pár senátních voleb, díky kterým vrátí do celostátní politiky nějaké přitažlivé sociálně-demokratické tváře, ještě by mohli celou stranu strhnout.

Kdo má výsledky, dostává prostor. Trénink může začít evropskými volbami příští rok, kdy sociální demokracii čeká těžký úkol návratu do Evropského parlamentu a překročení pětiprocentní hranice. První podmínkou ale je, že do nich stranu nepovede přeběhlice z ANO, ani nikdo z postav zdiskreditovaných účastí v Babišově vládě. Jinak sociální demokraty už čeká jen jedna změna loga — místo „gilotiny“ křížek.