Už sám fakt, že nejzásadnějším momentem víkendového sjezdu ČSSD bylo přejmenování strany na Sociální demokracii spojené s dalekosáhlejší změnou marketingu a komunikace strany, je problematický. Vláda tu svou asociální politikou ohrožuje demokracii, ale ze sjezdu ČSSD nezazněla ani jedna zásadní myšlenka, která by zatřásla veřejnou debatou.

Nějaký návrh radikálních sociálních opatření? Třeba obnova regulace nájemného, nebo zdravé zuby všem zdarma? Odmítnutí trhu ve školství, ve zdravotnictví či veřejné dopravě, který v principiálně neziskových veřejných službách privatizuje zisky a socializuje náklady? Příslib radikálního zdanění energetických oligarchů? Omluva za kolaboraci s Babišem a tulení se k Zemanovi? Na cokoli takového jsme čekali marně. ČSSD totiž měnila název a logo.

Sociální demokraté tím jdou naproti trendu nahrazování obsahu politiky marketingem. Obměna komunikace jim v současné situaci však zásadněji pomůže jen těžko. Dosud jen opatrné a polovičaté změny v politickém profilu nejdou ke kořenu problému, neboť opomíjejí, proč velká část voličů ČSSD odešla k oligarchovi Andreji Babišovi a proč strana není schopna představovat smysluplnou alternativu pro zklamané voliče vládních stran.

Naopak, preference Sociální demokracie stále oscilují kolem pěti procent, a to zpravidla zespodu. Podzimní komunální a senátní volby rok po vypadnutí strany ze Sněmovny nepřinesly žádný vzestup, ale další úpadek na lokální úrovni a také ztrátu jednoho ze dvou zbývajících senátorů. V prezidentské volbě se už už rýsoval velký debakl kandidáta ČSSD, odborářského předáka Josefa Středuly, kdyby správně včas neodstoupil a nepodpořil Danuši Nerudovou.

Dnes ČSSD zbývají všehovšudy tři politici ve významnějších funkcích. Jsou to senátor Petr Vícha, hejtman Pardubického kraje Martin Netolický a primátor Karviné Jan Wolf. V tomto kontextu se debata na sjezdu nesla vesměs v nepatřičně sebevědomém a optimistickém duchu a očekávání opětovného návratu do Sněmovny, což reálným výsledkům, rozpoložení a vyhlídkám strany neodpovídá.

Blažený klid delegáti ale potvrdili znovuzvolením Michala Šmardy, který porazil Břetislava Štefana i Lubomíra Zaorálka. „Děkuji všem, že jste jasně a nahlas dali najevo, že se sociální demokracie vrací,“ uvedl v reakci na své znovuzvolení Šmarda.

Proč by se měla najednou „začít vracet“, když se zatím pod jeho vedení nikam „nevracela“, ovšem nevysvětlil. Kvůli jménu a logu? Vážně?

Máme za to, že k tomu, aby měla sociální demokracie skutečně šanci na návrat, jí chybí splnit jiné základní a důležité kroky, které se míjejí s tím, kam strana pod Šmardou dosud směřuje. Podmínky nejen pro návrat do Sněmovny (mimochodem opravdu Jan Hamáček naučil sociální demokraty spokojovat se s umaštěnými pěti procenty?), ale k tomu, aby se tradiční strana české demokratické levice znovu stala vlivnou politickou silou, základním hybatelem dění, jakým tu bývala, jsou tři. A na nějaký způsob je tu opakujeme stále znovu od momentu, kdy si pod vedením Jana Hamáčka ČSSD v roce 2017 odhodlaně začala hloubit hrob, v němž se teď pořád ještě uvelebuje a z nějž se snaží marně uniknout pouhou změnou jména na svém náhrobním kameni.

1. Odstřihnout se od Babiše, Zemana a krajní pravice

Nejzásadnější podmínka pro návrat důvěry v sociální demokracií je totální odstřihnutí od Babišova autoritářského politiko-ekonomického projektu ANO-Agrofert, od otřesného dědictví Zemanova, od klientelistických struktur a od pošilhávání po národoveckých zákoutích české politiky. Dokud od předsedy ČSSD neuslyšíme: „Přátelé, kdo chcete uzavírat koalice s ANO či SPD, rovnou do těch stran odejděte…,“ jsou všechny snahy o lepší marketing jen převlékáním smrtelně nemocného pacienta.

Politika nulové tolerance k „pragmatickým“ spojenectvím s krajní pravicí na všech úrovních je conditio sine qua non, chtějí-li čeští sociální demokraté vůbec patřit do evropské rodiny takto ideově profilovaných stran. Koalice s pravicovou ODS či s oligarchickým ANO by pak strana měla umožňovat leda výjimečně; po schválení předsednictvem.