Ne Husák, ale nedůstojné životní podmínky mnoha lidí ohrožují demokracii
Otakar BurešPronikavý komentář Ondřeje Holuba vysvětlující smysl a kontext Ficovy poklony Husákovi vyvolal i některé pohrdlivé reakce plné nepochopení — přesně takové, jaké jdou Ficovi a jemu podobným na ruku.
Ondřej Holub napsal výbornou anamnézu současného politického přístupu bezhodnotových populistů, konkrétně Roberta Fica, který se šel se dvěma kumpány poklonit k hrobu Gustáva Husáka. Holub předložil klíč k zdánlivě nepochopitelné obřadnosti a okázalosti, jíž se bezhodnotoví populisté vyznačují. Po zveřejnění textu jsem zaznamenal některé hysterické ohlasy, že autor prý nic nepochopil, prý opěvuje Husáka a normalizaci a podobně.
Zklamalo mě, že ani diplomovaní filosofové v dnešní nejisté a nepřehledné době nedokáží porozumět sdělení textu. Raději za ně dosazují svá, vlastně v kontextu dneška směšná strašidla. Přitom skutečná strašidla — neoliberalismus a fašismus — nespoutaně kráčejí světem. Tato strašidla zatemňují mysl, smysl pro společnost i smysl textu.
Holub skutečně neadoruje Husáka. Naopak: varuje ty, jimž jde o svobodu a spravedlnost, aby nepodléhali jejich abstraktnímu adorování, protože pak se snadno stane, že nedokáží rozpoznat mobilizační způsoby nové pravice a bezhodnotových populistů a postavit se jim s upřímnou a uvěřitelnou alternativou, a nakonec jim nezbyde než jen bezmocně lomit rukama — v lepším případě.
Fico, nebezpečný obchodník s obrazy
Fico nepřišel k Husákovu hrobu, aby ho křísil, šlo mu jen o spektákl. Obraz, který takto vytvořil, dává jednoduché sdělení, které však, bohužel, není skrz clonu strašidel pro mnohé intelektuály srozumitelné. Fico hraje na strunu starých dobrých časů, nostalgie po národu a oslavách lidí práce, po jistotě strachu zvěstovaného při nedělní mši panem farářem a udržovaného místním četníkem — který tu a tam postřílí pár potulných Cikánů a nakonec dostane metál za ochranu národa.
Fico, člověk z lidu, se poklonil ostatkům persony non grata, která přese všechno symbolizuje režim, jenž o sobě tvrdil, že je tu pro všechny pracující a že jim zlepší životní podmínky. Proč mu to prochází, když to nebyla pravda, a navíc jen hraje divadlo, v němž lid na scénu nesmí vkročit ani prstíčkem u nohy? Protože, ač se dnes hodně mluví o demokracii, každý vrabec na střeše štěbetá o tom, že ve skutečnosti žijeme v oligarchickém kapitalismu, že ve skutečnosti nejde o vládu lidu, ale nejbohatších, a že ta takzvaná demokratická státní správa jde právě jim v důsledku nadvlády peněz nakonec stejně na ruku.
Nejbohatší pětina lidí vlastní více než 80 % veškerého bohatství v České republice a nejchudších pětina disponuje pouhými 0,2 % celkového majetku. Podle tři roky staré studie — dnes bude situace ještě znatelně horší — vlastní jediné procento nejbohatších lidí v zemi přibližně 36 procent celkového majetku, přičemž i v této skupině je koncentrace extrémní: odhadem jen 0,001 % nejbohatších, pětaosmdesát lidí v čele s energetickými uhlobarony Křetínským a Tykačem a agrobaronem Babišem, drží 16 % celkového majetku. Na Slovensku to nebude příliš jiné.
Fico hraje na notu všem, kteří by před sto lety uvěřili komunismu, fašismu či sociální demokracii proto, že slibovaly osvobození pracujících, konec vykořisťování, důstojné životní podmínky. Fico sám ovšem má daleko blíže fašismu než demokratické levicové politice: k populistickému rádoby lidovému cirkusu přidává silné konzervativní a autoritářské prvky, včetně výsměchu emancipační politice a popírání právního státu. Fico je zdatný obchodník s obrazy, sekunduje mu stafáž nebezpečných moulů.
Když slovenský premiér vyzdvihl v novoročním projevu národovecké řeči nebožtíka kardinála Jána Chryzostoma Korce, obhájce fašistického Slovenského štátu, nebyla to neznalost, ale úmysl: eklekticismus, matení, sliby, nostalgie. Je to propracovaný marketing postavený na „národních“ odkazech toho nejhoršího z první republiky, Slovenského státu a normalizace.
Přidává se k neblahé tradici popření všeho, co přinesl emancipační osmašedesátý. Měla by to být výstraha pro všechny demokraty, liberály zvláště, aby opět nemluvili tak dlouho o Stalinovi (či Husákovi), že si nevšimnou, že je mezitím přepadl Hitler (či Trump), kterému neprozřetelně ustupovali.
Demokracie musí být sociální
Nepochopení vzbudila také snaha Ondřeje Holuba vykreslit hodnotové založení a životní představy mladé pracující ženy na Oravě zkraje normalizace. Toto nepochopení má reálný základ: přiznat, že v určité době v určitém režimu mají lidé očekávání odpovídající jak obecně lidským tužbám, tak dobovým představám, není legitimizace reálsocialismu. Je to pravý opak pohrdání a přezíravosti k druhým, je to snaha naslouchat a porozumět.
Myslím, že ono morální rozhořčení, ona neschopnost pochopit a uznat motivace druhých je do značné míry založena sociogeograficky. Skutečně existuje sociální a ekonomická propast mezi Prahou a zbytkem země, nejinak je tomu v případě Bratislavy a ostatku Slovenska. Pociťuji to vyloženě na vlastní kůži pokaždé, když přijedu do Prahy, nemohu si pomoct, arogance a lhostejnost se tam dají přímo krájet.
Podivná směs nedůvěry a pohrdání, jakkoli sebelépe maskované, prozrazují, že o životě mimo metropoli mnohdy mnoho nevědí ani novinářky, umělci, filosofové… A to mluvím vesměs o lidech založených levicově a demokraticky, nechci se ani domýšlet, jak vypadá pražský pohled na Moravu na Kavčích horách, natožpak mezi autory pravicových novin. Nakonec, Morava ještě není Orava…
Místo hledání sebemenších nedostatků, problematického vyjadřování nebo vyhlašování válek vtipům, jen abychom poukázáním na ně s nimi mohli shodit i jejich autora či nositele, bychom měli důkladněji promýšlet, co a proč druzí předkládají a sdělují, a přistupovat k nim vstřícně, bez ideologických brýlí, bez apriorní nedůvěry, ať jsou odkudkoli, třebaže se s nimi nakonec neztotožníme. Už proto, že na pohrdání není čas — a navíc plodí strašidla.
Fico je jeden z těch, kdo je vyvolává, a proto dnes ovládá stát. Nepomáhejme mu v tom.
Politicky je nám povýšené mentorování k ničemu, ostatně ani v jiných případech se nedoporučuje. Raději otevřeně pojmenujme zásadní selhání současného zřízení — sociální nerovnost, chudobu, katastrofické ceny bydlení, izolaci venkova, exekuce, nesmyslnou práci za směšnou odměnu, ničení životního prostředí, mizení sociálních jistot, zdravotní dostupnosti a smysluplné vize budoucnosti a tak dále — a hledejme způsoby, jak tyto stěžejní problémy napravit. Jen tak lze čelit trumpismu Babišů, Orbánů a Ficů.
„... Proč mu to prochází, když to nebyla pravda, a navíc jen hraje divadlo, v němž lid na scénu nesmí vkročit ani prstíčkem u nohy?“
a) „Protože, ač se dnes hodně mluví o demokracii, každý vrabec na střeše štěbetá o tom, že ve skutečnosti žijeme v oligarchickém kapitalismu, že ve skutečnosti nejde o vládu lidu, ale nejbohatších, a že ta takzvaná demokratická státní správa jde právě jim v důsledku nadvlády peněz nakonec stejně na ruku.“
b) Protože, ač se dnes hodně mluví o demokracii, každý vrabec na střeše štěbetá o tom, že ve skutečnosti žijeme v byrokratickém postkapitalismu [postdemokracii], že ve skutečnosti nejde o vládu lidu, ale nejbohatších, kteří se spojili s progresivisty a jejich novou „kritickou“ ideologií, a že ta takzvaná demokratická státní správa jde právě jim v důsledku nadvlády peněz nakonec stejně na ruku (viz ESG rating).
Test je to jednoduchý, správný filozof musí samozřejmě odpovědět, že „a“ je správně, naproti tomu dezolát musí samozřejmě odpovědět, že „b“ je správně.
Problém politického uspořádání zvané "demokracie" je sice ještě mnohem obecnější a hlubší nežli pouze jeho bezkonfliktní kompatibilita s faktickou sociální nerovností (právě v dnešním Právu napsal zajímavou úvahu V. Bělohradský o tom, že i tyto "demokratické" státy vykazují snahu normalizovat svého občana, tj. podřídit ho ustrnulým "klecovým" normám své vlastní sebereprodukce); ale budiž, O. Bureš zde svou pozornost fokusoval na jeden určitý aspekt dané problematiky, a v daném ohledu je tedy možno s jeho vývody vyjádřit souhlas.
„Fico nepřišel k Husákovu hrobu, aby ho křísil. Hraje na strunu starých dobrých časů, nostalgie po oslavách lidí práce, po jistotě strachu zvěstovaného při nedělní mši panem farářem.“
Když se u nás chodilo za starých dobrých časů (tedy za časů Husáka) do kostela, strach vůbec nezvěstoval farář, ale ten soudruh z MNV, co stál vzadu s vyhrnutým límcem kabátu a zapisoval si jména lidí v kostele.
Komentář pana Čížka mně nedává smysl, protože současné hluboké sociální problémy, tak jak je autor komentáře popsal, mohou částečně vyřešit právě lidé jako Fico a ve větší míře lidé jako Husák. Prostě reprezentanti levice, jakkoli nedokonalé.
Kapitalismus a (neo)liberalismus májí totiž k dokonalosti rovněž daleko a na svědomí také mnoho zločinů, i když se jejich propagandisté snaží veřejnost přesvědčovat o opaku.
Kde vidíte toho Čížka, pane Krupičko?
Podle mě tu Čížek není, jen Holub. Pan Holub ale napsal ten druhý článek o Husákovi, nikoliv tento.
Máte pravdu pane Nusharte, jsem z toho nečekaného přílivu levicových článků zmatený. Navíc vyhlížím na obloze ty levicové mimozemšťany, kdyby náhodou přiletěli dříve, mám toho teď zkrátka hodně.
Můžete být úplně klidný, příliv levicových článků by zmátl úplně každého. (To je totiž skutečný účel těch levicových článků.)