Celý svět letos zažije supervolební rok. Volby proběhnou v přibližně sedmdesáti zemích, které dohromady představují téměř polovinu světové populace. Evropu čekají volby do Evropského parlamentu, kde se předpokládá úspěch nacionalistických a populistických stran na krajní pravici.

Dvě tradičně největší frakce — lidovecká a sociálnědemokratická — přitom mají opět oslabit. Zatímco u té lidovecké se oproti předchozím volbám neočekává příliš velký propad, u sociálnědemokratických stran je situace horší. Už předchozí evropské volby byly pro kdysi nejsilnější politickou sílu v Evropě nejhorším výsledkem v historii. Letos těmto stranám hrozí další ztráta více než deseti mandátů.

Vedle celoevropských voleb proběhnou volby například v Portugalsku. Této zemi se trend úpadku levicových stran dlouho vyhýbal. Letošní předčasné volby ale naznačují velký propad preferencí pro portugalské socialisty. Ti dosud měli v parlamentu nadpoloviční většinu, ale nyní se podle průzkumů přetahují o přední příčky s nejsilnější opoziční stranou na středopravici, zatímco prudce roste krajně pravicová Chega.

Volby letos čekají také Rakousko. V zemi dlouho vládli lidovci, kterým se nevyhnulo několik skandálů. Došlo i na kaskádovité střídání kancléřů v čele země. Z nespokojenosti části voličů těží zejména krajně pravicoví Svobodní, kteří mají v průzkumech historicky vysokou podporu kolem třiceti procent. Nad opozičními sociálními demokraty mají náskok přibližně o šest procentních bodů.

Proč se ale v době mnohačetných krizí, z nichž jednou z nejhmatatelnějších je rostoucí inflace a snižování životní úrovně drtivé většiny obyvatel, nedaří sociální demokracii oslovovat evropskou veřejnost a nastolovat důležitá témata? A snaží se o to vůbec?

Deník The Guardian s odkazem na několik analýz evropských voleb uvádí, že posun do středu politického spektra sociálnědemokratickým stranám nepomáhá, ba naopak způsobuje, že se tyto strany svým voličům odcizují. Strany, které hledají cestu z bludného kruhu poklesu voličské podpory, a přitom slibují škrty v rozpočtové politice nebo rázný postoj vůči migraci, obvykle tvrdě narazí. Riskují, že si znepřátelí dosavadní podporovatele, kteří mohou přejít k jiným stranám, nebo se rozhodnou nejít k volbám vůbec.

Politika škrtů i welfare šovinismus ponechejme pravici

Toto hodnocení pro britský list potvrzuje Björn Bremer z vídeňské Středoevropské univerzity, který analyzoval volební data od doby ekonomické krize let 2007/2008 z celkem patnácti evropských zemí. Středolevicové strany, které politiku „fiskální ortodoxie“ v podobě škrtů prováděly, podle Bremera hlasy voličů prokazatelně ztrácely. Neoslovily přitom ani nové voliče, kteří by tuto politiku mohli teoreticky oceňovat — tedy voliče na pravé části politického spektra.

Bremer uvádí příklad z Británie v roce 2015. Tehdy se labouristé v kampani zaměřili na téma fiskální odpovědnosti, jenže tato strategie se u voličů labouristů ukázala jako velmi nepopulární. Pokud voličům skutečně na tématu fiskální udržitelnosti záleží, nebudou volit náhražku v podobě labouristů, ale „originál“, který se na něm léta profiluje — tedy konzervativce, dodává analytik.

Podobně to platí i v případě tématu migrace. Volební data podle Matthiase Enggista z Lausannské univerzity ukazují, že takzvaný welfare šovinismus — tedy politika, kdy sociální stát funguje pouze pro příslušníky majoritního národa či etnika — neoslovuje voliče levicových stran. Podle Enggista má tato politika mezi voličskými skupinami na levici jen malou podporu. Většinou jim naopak vadí diskriminace mezi lidmi s přistěhovaleckým původem a zbytkem společnosti.

Opuštění voliči obávající se ekonomického vývoje

S průzkumem, se kterým přišel Guardian, zajímavě koreluje i nejnovější rozsáhlá analýza think tanku Evropské rady pro mezinárodní otázky. Politologové Ivan Krastev a Mark Leonard v ní argumentují, že na formování politických názorů a štěpících linií ve společnosti mají dnes vliv zejména zásadní krize, které poslední více než dekádu Evropou otřásají.

Ideové rozdíly levice a pravice naopak hrají menší roli než v minulosti už i proto, že se rozdíly mezi stranami na obou stranách spektra často snižují. Evropskou společnost rozdělili výzkumníci do pěti segmentů v závislosti na tom, jakou z krizí považují za nejvíce zlomovou pro jejich životy. Jde o témata: změny klimatu, ekonomická krize, migrace, pandemie a válka na Ukrajině.

Respondenty, kteří nejkritičtěji vnímají ekonomickou krizi, nespojuje pravicová, nebo levicová politika, ale spíše protivládní postoje bez ohledu na politickou orientaci. Tato skupina je také často tvořena nevoliči. Přes 30 procent lidí z této skupiny v Itálii vůbec neplánuje jít letos k volebním urnám. Když už tito lidé k volbám jdou, často volí protestně.

I podle Krasteva a Leonarda jde o důsledek politiky škrtů, kterou v letech ekonomické krize přijímaly jak pravicové, tak levicové vlády. Hospodářská krize z konce první dekády tak pravolevé dělení nejen neposílila, ale naopak jeho význam snížila.

Sociálnědemokratické strany, místo aby oponovaly dopadům škrtů a důsledkům propadu životní úrovně, se na této politice často spolupodílely. Ztratily tím segment společnosti, který by naopak měly oslovovat, zastupovat a úspěšně mobilizovat — například tak, jak to dělá krajní pravice u lidí, kteří za nejvýznamnější krizi považují migraci.

Ideové a programové vakuum okolo sociální nerovnosti

Sociální demokracie posunem do středu politického spektra ztratila autenticitu a zároveň vytvořila ideové a programové vakuum. To pak mohlo být zaplněno jinými mobilizačními tématy — ať už v podobě migrace nebo kulturních válek. Často toho ale využily i strany krajní a konzervativní pravice, které se pouze chopily příležitosti toto vakuum vyplnit.

Skrze socioekonomickou perspektivu můžeme vysvětlit například úspěch Práva a spravedlnosti v Polsku. Právě tato strana vedle národně-konzervativní ideologie a dogmatického katolicismu nabízela i posilování sociálního státu, větší přerozdělování bohatství a snižování regionálních rozdílů. Právě cílení na ekonomický program se stalo jedním ze stěžejních prvků volebního vítězství v letech 2015 a 2019. V tehdejším Polsku, které trpělo široce rozevřenými sociálními nůžkami, bylo zavedeno několik sociálních programů, navýšena minimální mzda a naopak snížen věk odchod do důchodu.

Také prosincový průzkum Eurobarometru ukazuje, že lidé před letošními volbami považují za nejdůležitější témata boj proti chudobě a sociální vyloučení. Tyto problémy se umístily na prvním místě ve všech členských státech. Na dalších příčkách se pak objevila témata veřejného zdraví, opatření proti změnám klimatu nebo podpora hospodářství a vytváření nových pracovních míst.

Více než 70 procent respondentů je také přesvědčeno, že se jejich životní úroveň zhorší. Klíčovým zájmem většiny evropské veřejnosti tak zůstávají socioekonomické otázky, navzdory tomu, že řada politických stran pozornost strhává k jiným tématům.

Příčina odklonu řady voličů od sociální demokracie tak pravděpodobně nevězí v tom, že by vítězila témata jako migrace nebo národní a kulturní identita. Větším problémem je to, že sociální demokracie opustila témata, která byla klíčová pro jejich voliče i pro vlastní identitu a program. Sociálnědemokratické strany své voliče během ekonomické krize opustily.

Levicové strany by proto měly konečně začít znovu vážně mluvit o tématech majetkové a příjmové nerovnosti. Právě ta roste i kvůli probíhajícím krizím, ze kterých profituje malá skupina jedinců, bank a firem, zatímco náklady a rizika těchto krizí dopadají na zbytek společnosti. Směšné „drobky“, jako je pouhých 730 milionů z windfall tax namísto plánovaných více než 30 miliard, jsou toho smutným důkazem.

Sociálnědemokratické strany by proto měly zaplnit ideové a programové vakuum, které předtím pomohly vytvořit. Absenci důležitých socioekonomických témat, která řeší drtivá většina populace, dokázala kapitalizovat zejména krajní pravice, pro kterou to znamenalo příležitost přerámovat debatu a nabídnout alternativní mobilizační témata.

Pro sociální demokracii vždy bylo důležité rozvinout ideu demokracie také do sféry ekonomické. Jak říká filosof a sociolog Václav Bělohradský, „nelze být svobodný podle Ústavy a být otrokem podle pracovní smlouvy“. To souvisí i s posilováním role odborů a větším zapojení zaměstnanců do procesu spolurozhodování. Éra neoliberalismu debatu o těchto principech prakticky znemožnila. Je proto stále více zapotřebí nabízet alternativní diskurz, který základní teze neoliberálního ekonomického modelu zpochybní.