Levicové strany musí začít znovu vážně mluvit o majetkové a příjmové nerovnosti
Ondřej ČížekLevici se ani v době rostoucí snižování životní úrovně nedaří oslovovat evropskou veřejnost. Příklon k pravicovým tématům hlasy nepřinesl. Sociálnědemokratické strany nyní mohou zaplnit ideové a programové vakuum, které pomohly vytvořit.
Celý svět letos zažije supervolební rok. Volby proběhnou v přibližně sedmdesáti zemích, které dohromady představují téměř polovinu světové populace. Evropu čekají volby do Evropského parlamentu, kde se předpokládá úspěch nacionalistických a populistických stran na krajní pravici.
Dvě tradičně největší frakce — lidovecká a sociálnědemokratická — přitom mají opět oslabit. Zatímco u té lidovecké se oproti předchozím volbám neočekává příliš velký propad, u sociálnědemokratických stran je situace horší. Už předchozí evropské volby byly pro kdysi nejsilnější politickou sílu v Evropě nejhorším výsledkem v historii. Letos těmto stranám hrozí další ztráta více než deseti mandátů.
Vedle celoevropských voleb proběhnou volby například v Portugalsku. Této zemi se trend úpadku levicových stran dlouho vyhýbal. Letošní předčasné volby ale naznačují velký propad preferencí pro portugalské socialisty. Ti dosud měli v parlamentu nadpoloviční většinu, ale nyní se podle průzkumů přetahují o přední příčky s nejsilnější opoziční stranou na středopravici, zatímco prudce roste krajně pravicová Chega.
Volby letos čekají také Rakousko. V zemi dlouho vládli lidovci, kterým se nevyhnulo několik skandálů. Došlo i na kaskádovité střídání kancléřů v čele země. Z nespokojenosti části voličů těží zejména krajně pravicoví Svobodní, kteří mají v průzkumech historicky vysokou podporu kolem třiceti procent. Nad opozičními sociálními demokraty mají náskok přibližně o šest procentních bodů.
Proč se ale v době mnohačetných krizí, z nichž jednou z nejhmatatelnějších je rostoucí inflace a snižování životní úrovně drtivé většiny obyvatel, nedaří sociální demokracii oslovovat evropskou veřejnost a nastolovat důležitá témata? A snaží se o to vůbec?
Deník The Guardian s odkazem na několik analýz evropských voleb uvádí, že posun do středu politického spektra sociálnědemokratickým stranám nepomáhá, ba naopak způsobuje, že se tyto strany svým voličům odcizují. Strany, které hledají cestu z bludného kruhu poklesu voličské podpory, a přitom slibují škrty v rozpočtové politice nebo rázný postoj vůči migraci, obvykle tvrdě narazí. Riskují, že si znepřátelí dosavadní podporovatele, kteří mohou přejít k jiným stranám, nebo se rozhodnou nejít k volbám vůbec.
Bezpochyby zajímavý apel na ideovou reanimaci (či spíše: recyklaci?) sociální demokracie. Napřed je ale nutno objasnit jednu reálii, která - přes svůj zdánlivě pouze lokální dosah - se ukáže být klíčovou.
Jedná se o autorovu zmínku, že v Polsku reakcionářská PiS mohla opakovaně vítězit ve volbách proto, že měla ve svém programu rozsáhlá sociální opatření ve prospěch chudších vrstev. To je sice skutečně pravda; jenže druhá část pravdy leží v tom, že PiS tyto štědré sociální programy mohla financovat prakticky pouze z masivních subvencí, které Polsko dostávalo z fondů EU (na které jinak PiS nenacházela jediný chlup dobrý).
Jak už řečeno, právě zde leží zakopaný pes. Levicové strany by samozřejmě rády snižovaly sociální rozdíly; jenže ono jaksi není z čeho. "Zdroje jsou" - tak znělo svého času proslulé prohlášení V. Špidly. Ano, v určitém smyslu skutečně "zdroje jsou" (to jest jsou v určitých segmentech ekonomiky jsou akumulované nemalé finanční prostředky); jenže ono nemusí být nijak dobré tyto zdroje zcela vyčerpat. "Není možné krávu porazit a pak ji ještě dojit," takto jádro problému vystihl svého času jeden německý podnikatel, frustrovaný a rozčilený snahami tehdejší vlády zatížit produkční sektor dalšími daněmi.
Krátce a jasně: levicové strany sice skutečně mohou "mluvit o majetkové nerovnosti", jak to navrhuje Ondřej Čížek; ale jen velice málo proti ní mohou reálně udělat. Už dávno se ukázalo, že příliš radikální sociální programy - které jak řečeno fakticky nelze financovat jinak nežli zvýšením daní pro produkční sektor - ve svém konečném efektu reálnou ekonomiku přetíží natolik, že tato začne stagnovat, ne-li přímo klesat. Což pak vede k tomu že chudoba a nezaměstnanost nakonec vzrostou, místo aby klesly.
Už jsem to několikrát zmínil, ale musím to zopakovat ještě jednou: podle průzkumů volebních preferencí v Německu se vždy znovu ukazuje, že voliči sice levici (sociální demokracii) připisují vyšší kompetenci v sociální oblasti; ale pravici (CDU/CSU) připisují mnohem vyšší kompetenci ohledně řízení ekonomiky. A většině populace (a tedy i většině voličstva) je nakonec důležitější zdravá a fungující ekonomika, nežli sociální programy pro prekarizované vrstvy. Pouze pro ty segmenty populace, které nejsou existenčně na stavu ekonomiky závislé (například nezaměstnaní či důchodci) je objektivně výhodnější volit (sociálně orientovanou) levici, nežli (ekonomicky kompetentní) pravici.
Ondřej Čížek naprosto správně konstatuje "ideové vakuum", do kterého sklouzla sociální demokracie; ale zcela přehlíží objektivní důvody, které k tomuto stavu nevyhnutelně vedly.
Zčásti si ovšem sociální demokracie touto svou ideovou neprofilovaností je vinna sama. Ona nikdy nedokázala zaujmout jednoznačný ideový postoj ke kapitalismu. Ona se s ním na jedné straně smířila, ale na druhé straně chce eliminovat jeho důsledky. Sociální demokracie se tím nevyhnutelně ocitá ve schizofrenní situaci, která nevyhnutelně vede k onomu ideovému patu, ideologické konfuzi. Sociální demokracie nikdy (nebo přinejmenším už dlouhá desetiletí ne) neměla tu sílu osobnosti, aby se s touto ambivalencí kapitalismu (respektive tržní ekonomiky) dokázala ideově jednoznačně vypořádat. Aby dokázala jasně říci: "Ano, v současné době k tržní ekonomice neexistuje reálná alternativa, a proto i my ji musíme za současné situace podporovat, a poskytovat jí co je jí zapotřebí. Zároveň jsme si ale vědomi, že kapitalismus je ve své podstatě asociální, nehumánní ekonomicko-společenské uspořádání, které trvale plodí sociální, a tedy i společenskou nerovnost a nespravedlnost. Proto se za prvé chceme snažit zmírnit tyto asociální dopady kapitalismu jak jen bude možné; a zároveň chceme usilovně zkoumat všechny možnosti a cesty k nalezení a vytvoření nějakého principiálně jiného produkčního způsobu, který by vykazoval podobnou efektivitu jako kapitalismus, ale který by neměl jeho sociálně a lidsky devastující charakter."
Takováto jasná slova od sociální demokracie ovšem není slyšet; ona si v této rozporuplné situaci chce nadále hrát na chytrou horákyni, být nahá a oblečená zároveň, jezdit na tygru kapitalismu zároveň ho krmit lidským masem. Pak se nemůže divit, že voliči jí tuto ideovou obojetnost nehonorují, a raději se přesunou k ideově vyhraněnějším, čitelnějším politickým subjektům.
Hrát si na chytrou horákyni, to může vést k úspěchu opravdu jenom v pohádce.
V našich podmínkách by k získání "zdrojů" stačilo stejné progresivní zdanění jako v Německu.
Ale jistě, vždy je možno se snažit prosadit taková či onaká opatření. Ale není záhodno dělat si iluze, že by jenom a pouze důraz na sociální otázku mohl sociální demokracii vyvést z její krize, z její ideové dezorientace, z její nepřesvědčivosti a neatraktivnosti pro většinového voliče. Ve zmíněném Německu sociální demokracie sice ještě nepadla tak hluboko jako její česká "sestra", ale i její sestup je kontinuální a podle všeho nezastavitelný.