Hluboce u nás zakořenilo přesvědčení, že kompromis je projevem slabosti. Politici o něm mluví omluvně, manažeři s jistou dávkou rezignace a veřejnost ho často vnímá jako prohru. Ve skutečnosti je opak pravdou: kompromis není známkou slabosti, ale spíše důkazem vytrvalého vyjednávání a odvahy hledat shodu i tam, kde se zdá nemožná. Není to konečné vítězství jedné strany, ale krok správným směrem.

V prostředí, kde se dlouho nic nehýbalo, i malý posun ukazuje, že někdo dokázal trvat na svých požadavcích a přitom neztratil vůli k dohodě. V případě valorizace platů to neznamená jen úlevu pro zaměstnance veřejné sféry, ale i stabilizaci základních funkcí státu, které na jejich práci stojí.

Po letech tlaku, jednání, veřejných vystoupení i analytické práce odborů přichází Ministerstvo práce a sociálních věcí s návrhem na výrazné zvýšení platů. V příznivém případě by šlo až o 13 procent navíc — především pro zaměstnance v první platové tabulce a pod státní službou — a o 7 procent v ostatních tarifních tabulkách.

Je to málo? Mohlo by být víc. Je to vše, co bychom chtěli? Také ne. Ale je to největší valorizace za poslední roky — a především výsledek důsledné a neústupné práce odborů zaměstnanců státní a veřejné sféry. Ty pro rok 2026 požadují plošný růst tarifů o deset procent.

Zrušení diskriminační tabulky

Návrh Ministerstva práce a sociálních věcí, který byl zaslán do meziresortního připomínkového řízení, obsahuje závazek zrušit diskriminační platovou tabulku č. 1. Cílem je její sjednocení s platovou tabulkou č. 2, kde jsou platy zhruba o 17 až 18 procent vyšší. Tento krok by mohl významně zlepšit podmínky zaměstnanců, kteří zajišťují každodenní chod státu.

Od obecních úřadů přes státní a služební úřady až po ministerstva pracují lidé, kteří dnes pobírají těžce podhodnocené platy — platy, na které se inflace posledních let podepsala nejvíce ze všech skupin obyvatel. Patří sem nejen nepedagogičtí pracovníci ve školství, ale také zaměstnanci muzeí, galerií, knihoven či státních vědeckých a garančních institucí. Stejně tak se to týká sociálních pracovníků zaměstnaných samosprávami.

Situace, kdy si často vysokoškolsky vzdělaní odborníci s dlouholetou praxí musí hledat brigády bokem nebo rovnou odcházejí do soukromého sektoru, kde vydělají o třetinu či polovinu více, je neudržitelná. Bez valorizace by příští rok většina tabulkových platů klesla nejen pod minimální mzdu, ale i pod hranici zaručených platů.

Blýská se před volbami na lepší časy? Zatím není nic jisté. Ministerstvo práce a sociálních věcí předložilo vládě šest variant navýšení platů v rozmezí od 5 do 13 procent. Odborové svazy sdružené v Českomoravské konfederaci odborových svazů včetně Odborového svazu státních orgánů a organizací nadále trvají na plošné desetiprocentní valorizaci všech tarifů. Záměr ministerstva zrušit základní platovou tabulku ale vítáme.

Dorovnání rozdílů mezi platovými tabulkami by mělo podle předkladatele nastat během tří až čtyř let. Jako odboráři však požadujeme, aby se realizovalo už během příštích dvou let. Dlouhodobě také prosazujeme zavedení dalších platových stupňů pro zaměstnance s více než dvaatřiceti lety odborné praxe, což by reflektovalo rostoucí věk odchodu do důchodu. Zvýšit by se měly i další složky platu pro pracovníky v rizikových profesích.

Dodejme, že požadavky na zvýšení konkurenceschopnosti veřejné a státní sféry přicházejí stále častěji i od zástupců zaměstnavatelů. Ti čelí nedostatku kvalitních pracovníků a zároveň nemají dostatek prostředků, jak je adekvátně zaplatit. Řeší tak obrovský problém s náborem nových zaměstnanců i udržením těch stávajících.

Dokud se však návrh nepřetaví v platné nařízení vlády, zůstávají existenční podmínky statisíců českých zaměstnanců v nejistotě.

Valorizace není dárek, ale ekonomická nutnost

Je důležité připomenout, že valorizace není odměnou ani bonusem přicházejícím s příznivým vývojem HDP. Je to základní korekce, která má zachovat reálnou hodnotu platů tváří v tvář inflaci, rostoucím životním nákladům a strukturálním změnám na trhu práce.

Přestože inflace v letech 2021—2023 snížila kupní sílu zaměstnanců veřejné sféry o více než 15 procent, dosavadní kroky vlády v oblasti platů byly přinejlepším opatrné, často nedostatečně cílené a bez dlouhodobé vize přibližování se mzdám v soukromém sektoru.

Z tohoto pohledu je současný návrh důležitý minimálně ve třech ohledech. Zaprvé přiznává existenci problému — struktura odměňování je nevyvážená a zejména nejnižší platové třídy padají pod hranici důstojnosti i existenčního rizika. Zadruhé přichází s diferencovaným modelem, který odpovídá našemu dlouhodobému požadavku: nejpodhodnocenější tarify musí růst nejrychleji. A zatřetí dokládá, že bez tlaku odborů by se taková debata vůbec nevedla.

V posledních týdnech vláda prezentuje návrh jako svou odpovědnou reakci na ekonomické predikce a stav veřejných financí. Faktem ale zůstává, že právě odbory byly první, kdo upozornil na nesoulad mezi růstem životních nákladů a stagnací tarifních platů. Systematicky mapovaly dopady inflace na reálné mzdy a přinesly návrh, který vláda dnes zvažuje jako realistickou variantu.

Raději bychom vyjednávali, než bojovali

Část mediální sféry debatu rámuje jako „boj o platy“. Takovéto vnímání diskusi ani funkčnímu sociálnímu dialogu rozhodně neprospívá. Některá média vytvářejí obraz sporu tam, kde by měla fungovat synergie — vždyť politici jsou tu pro lidi a svá politická rozhodnutí realizují právě prostřednictvím úředníků a nejrůznějších státních a veřejných zaměstnanců na vládní, krajské i obecní úrovni.

To, že se zaměstnanci ocitají v pozici, kdy podle některých musí „bojovat“ o své platy, bohužel ukazuje, jak pokřivená je situace v České republice. Politici tomu nepomáhají, neboť poslední volební období se neslo spíše v duchu snahy o likvidaci úřednického stavu — alespoň se to tak jeví. Odbory však vždy zastávaly, že o platy se nemá „bojovat“ — o platech se má vyjednávat. A výsledkem vyjednávání by mělo být řešení, které prospěje celé společnosti a celému státu.

Řešení, které by v příštích letech znamenalo výraznou valorizaci platů veřejných a státních zaměstnanců, by prospělo všem — státu, který by si zajistil, že nezkolabuje ani v budoucnu, i hospodářství, protože lidé s důstojnými platy mohou utrácet a tím roztáčet kola ekonomiky — nemluvě o tom, že více než třetina z těchto peněz se státu okamžitě vrátí formou daní.

Argumentů pro to, proč je nezbytné, aby v České republice fungovala solventní střední třída, je mnoho a není třeba je zde vyjmenovávat. S blížícími se volbami bychom si ale měli připomenout i poučení z historie — všude tam, kde se střední třída měla špatně, kde chudla a kde se hroutila základní opora státu, vznikaly podmínky vedoucí často ke společenským katastrofám, válkám či revolucím.

U nás tomu stále ještě můžeme zabránit. Pokud nebudeme bojovat, ale vyjednávat. Pokud nebudeme vykřikovat stanoviska, ale vést férový sociální dialog. Pokud nebudeme troubit prohlášení do veřejného prostoru, ale budeme spolu sedět u jednoho stolu.

Současný posun v debatě o platech je důkazem, že vyjednávání má stále smysl. Teď nezbývá než doufat, že vláda výsledkům takového dialogu nevystaví stopku. Udělala by tím jen krok ke svému vlastnímu trpkému konci. Na svůj volební náhrobek by si totiž právem mohla napsat: „nejasociálnější vláda v dějinách České republiky“.

Zatím se však stále může zachránit a pomoct udržet v naší zemi sociální smír.