V tichosti a bez větší veřejné pozornosti u nás už roky oslabuje jedna ze základních schopností moderního státu, tedy schopnost zaplatit kvalifikovanou a odbornou práci svého aparátu. Práci, která zajišťuje nejen efektivní rutinní provoz, ale také přípravu a implementaci potřebných a namnoze náročných modernizační reforem.

Už roky totiž klesají relativní platy státních úředníků, zejména v centrálních úřadech ministerstev a dalších. Je to celkem tiché svědectví postupné eroze pracovních podmínek, která může mít dalekosáhlé důsledky. Nejen pro efektivitu schopnost státu připravovat a zavádět reformy, ale i pro jeho důvěryhodnost v očích občanů a schopnost adaptace v době případných dalších krizí, které nám poslední roky rostou jako houby po dešti.

Každoročně aktualizovaná analýza zaměstnanců státu a jejich platů, kterou realizujeme v rámci IDEA při CERGE-EI, odhaluje výrazné oslabování platové atraktivity státních úřadů. Relativní platy na ministerstvech v roce 2024 poklesly pošesté v řadě a dosáhly nejnižší úrovně za posledních dvacet let. A loni tam opět klesly dokonce reálné platy, tedy očištěné o vliv inflace. Jak ukázala jiná nedávná studie IDEA, nejvíce za soukromým sektorem zaostávají platy v pozicích vyžadující vyšší úroveň kvalifikací.

Zaměstnanci státu nejsou zdaleka jen úředníci

Za zaměstnance státu můžeme považovat ty, jejichž platy reguluje a financuje státní rozpočet. Těch je u nás téměř půl milionu, což představuje skoro 10 procent pracovní síly. To vypadá jako hodně, zdaleka největší podíl z nich ale představují zaměstnanci regionálního školství, jichž je asi 290 tisíc, a asi 80 tisíc zaměstnanců bezpečnostních sborů, kam patří policie, hasiči, celní správa, vězeňská služba a armáda.

Opravdových státních úředníků je zhruba 75 tisíc, tedy jen asi 15 procent z celkového počtu zaměstnanců státu. Většina z nich ale pracuje v tzv. neústřední státní správě, jako jsou finanční úřady, pobočky správy sociálního zabezpečení a úřady práce. Na centrálních ministerstvech pak pracuje necelých 23 tisíc lidí, kteří představují necelých 5 procent zaměstnanců státu a necelé půl procento pracovní síly v ekonomice. Tito přitom zahrnují i příslušníky a zaměstnance bezpečnostních sborů Ministerstva vnitra. Státních úředníků je tedy mnohem méně, než nám často prezentují laické představy a populistické sliby ohledně rozsahu možných úspor ve státním rozpočtu.

Počty státních úředníků se poslední dvě dekády pohybovaly mezi 71 tisíci v roce 2012 a 79 tisíci v roce 2019. V trendech jsou patrné dvě snahy o konsolidaci veřejných rozpočtů, po roce 2010 a 2021. Za mírným poklesem počtu státních úředníků po roce 2021, o zhruba 3 tisíce, stály hlavně poklesy v již zmíněné neústřední státní správě, hlavně na úřadech práce. Naopak přímo na ministerstvech počet zaměstnanců po roce 2021 mírně narostl z 22 729 na 22 883. Toto číslo ale zahrnuje i příslušníky a zaměstnance bezpečnostních sborů.

Tichý úpadek, který může zabolet

O tom, že schopnost státu lákat a udržet kvalitní odborníky klesá, se v odborných kruzích mluví delší dobu. Zkušenější a schopnější úředníci odcházejí do soukromého sektoru nebo mezinárodních institucí. Mladí a ambiciózní absolventi se státní správě vyhýbají a maximálně si tam na rok dva zajdou pro první zářez do životopisu.

V důsledku toho postupně degraduje schopnost státního aparátu produkovat kvalitní analýzy, legislativní návrhy i skutečně strategicky plánovat. Stát ztrácí schopnost ministrům a politickému vedení resortů poskytovat vysoké profesionální zázemí a zvládá spíše jen rutinní provoz.

Nedostatek kvalifikovanějších zaměstnanců státu se zdaleka netýká jen oblasti „papírování“, jak si to mnozí zjednodušují. Státní správa by měla připravovat a implementovat reformy, koordinuje a dohlíží na správné cílení a efektivní čerpání národních dotací a evropských fondů, měla by připravovat chytrou legislativu a zajišťovat digitalizaci své vlastní činnost, efektivně regulovat nespočet oblastí přes školství a vědu, dohled nad konkurenčním prostředím až po efektivní regulaci síťových odvětví včetně energetiky, dopravy a spojů.

To všechno jsou úkoly, které vyžadují vysokou kvalifikaci včetně práce s pokročilou digitální technologií, komplexní myšlení, zkušenosti, schopnost pracovat pod tlakem.

Naše veřejné diskuse však již příliš dlouho plní nenaplňovaná vize o malém, silném a efektivním státu. Je to chytlavá myšlenka, kterou je však mnohem snadnější slibovat než realizovat. Ve vazbě na to se traduje báje o tom, že by redukce úřednictva pomohla v konsolidaci veřejných rozpočtů. Jenže úředníků je necelých 75 tisíc a na jejich platy jde pouze 0,5 procenta HDP. Ani razantní redukcí tohoto aparátu o pětinu by se moc neušetřilo.

Navíc plošných redukcí se vlády bojí, aby neohrozily běžný chod státu. Cílená redukce by předem vyžadovala spuštění procesních auditů a optimalizaci procesů včetně digitalizace a výraznou redukci agend. Těmi ale naopak stát špatně navrženou legislativou dlouhodobě zavalujeme. A z řad úředníků státu by navíc nesměli kvůli nízkým platům odcházet ti schopnější, protože ti zbývající mohou mít problém řídit i sami sebe.

Klesající atraktivita, rostoucí rizika

Z hlediska efektivity a akčnosti je aktuální nastavení platů ve veřejné správě problematické hned z několika důvodů. Struktura a úroveň platových tarifů určujících základy platů zaměstnanců neodrážejí poměry na trhu práce, dynamiku a reálné potřeby státní správy.

Mnohé tarify se léta nezměnily a některé se tak ocitly dokonce i pod minimální či zaručenou mzdou. Stát to pak řeší osobními příplatky nebo odměnami a systém se stává měně transparentní a demotivující. Korunu všemu před pár dny nasadila velmi nízká analytická kvalita materiálu a důvodové zprávy návrhu vládního nařízení o tarifech pro vládu.

Výše uvedené vede k postupným odchodům schopných pracovníků a obtížnému náboru nových schopných, ale také k outsourcingu klíčových činností, tedy předávání agend státu soukromým firmám. Náklady na to se sice neobjeví v osobních nákladech, ale vylezou v jiných položkách státního rozpočtu — a namnoze to stát vyjde dráže. Soukromý dodavatel pak často nemá odpovídající rozsah povinností vůči veřejnosti a získává na úkor státu informační výhodu a cenné provozní know-how.

Pokud si má náš stát udržet důvěru jako atraktivní a důstojný zaměstnavatel, musíme začít u systému odměňování. Ten by měl reflektovat požadavky na kvalifikaci, komplexitu práce i odpovědnost, nikoli se ze setrvačnosti držet historických tabulek.

Je třeba zrevidovat platové tarify, zajistit růst platů, aby odpovídaly mzdové úrovni kvalifikovaných profesí na trhu práce v ekonomice, motivovat ke kariérnímu růstu a zajišťovat počáteční a další vzdělávání zaměstnanců.

A hlavně je třeba přestat nad problémem zavírat oči a stát neprezentovat jako zbytečně nabobtnalý, líný a neschopný aparát odsouzený k přísnému plošnému ořezání nebo finančnímu vysílení.

Bez těchto změn budeme nadále svědky jeho plíživého úpadku, a to navíc v době, kdy bychom naopak potřebovali profesionální a silný stát více než kdy dříve pro realizaci náročných reforem a vyšší odolnost pro případ krizí.