Na blížícím se sjezdu bude Česká strana sociálně demokratická řešit změnu vnitřního fungování, úpravu zoufale nemoderní komunikace a to, jak působí a je na veřejnosti vidět a slyšet. Není důvod očekávat mocenské zemětřesení, ale spíše evoluci a přeskupení. Pokud budou mít aktéři mocenského souboje uvnitř strany vůli, mohou ve výsledku akceschopnost strany posílit.

Ideje a kritická sociální analýza jsou základ

Analýza chystaného sněmu by se dala odbýt odstavcem twitterového příspěvku — nebyla by však úplná. Kromě provozních otázek a marketingu je třeba vznést i otázku dlouhodobého programu a hodnotového směřování strany. V minulosti byly sněmy ČSSD taktéž platformou, na které se diskutovaly nové ideje, uvažovalo se za horizont nejbližších voleb a do určité míry holisticky.

Na sjezdech vystupovali odborníci a odbornice z různých oblastí humanitních studií: filosofové, socioložky, ekonomové, historičky, ale i lidé z průmyslu i občanského sektoru — zdaleka ne všichni nutně sjednocení stranickým průkazem, ale spíše vírou v aktivní naplňování masarykovského ideálu „demokracie je diskuse“.

Sociální demokracie z pestrobarevného kotle idejí čerpala, možná někdy ne úplně viditelně, ale na druhou stranu víc, než si dnes možná připouští. Blízkost velkých myšlenek měla jistý kultivační efekt na delegáty a jejich prostřednictvím na členskou základnu. Pro tu byla strana komunikační platformou a autoritou ve vztahu ke světu a jeho výkladu.

Být sociálním demokratem mělo obsah a tvořilo identitu formovanou — třeba nevědomky — Bělohradským, Šabatou, Uhlem nebo odborovým hnutím. Silná identita sociálního demokrata pak byla zdrojem politického sebevědomí. Ano, zní to neuvěřitelně, ale v dobách před vládním paktováním s Babišem byly součástí identity sociálního demokrata i sebevědomí a sebeúcta.

Žijeme v době zkratky s jednoduchou pointou, protože ta se nejlépe obchoduje, a tahle realita jen tak nepomine. Je ale užitečné umět zaplnit ideové prázdno, které se za povrchností sociálních sítí skrývá.

Rezignace na vlastní názor, kritickou analýzu a vědomé zploštění debaty na momentální výkřiky znamenají ztrátu důvěryhodnosti a pád do zaměnitelnosti a splynutí s šumem na pozadí politického spektra. Vybavíte si něco, čím bylo politicky zajímavé LIDEM, US-DEU v období, kdy v televizním klipu zapalovala pšouky, Věci Veřejné, nebo Bursíkovi Zelení? Chtěli byste, aby se někdo z nich do politiky vrátil? Chybí vám? Sotva.

Nejlépe to, co se stane, když za politickými hesly nestojí solidní politická filosofie (nebo alespoň snaha o analýzu a kritické porozumění), ale jen laciný marketingový kalkul, ostatně sociální demokracie poznala sama na sobě, když uvěřila, že ji zachrání role fíkového listu na Babišově ohanbí.

Zdá se, že podobným směrem se teď chce vydat Ivan Bartoš, který se definitivně realizoval v roli poslušného koaličního partnera pana Fialy. Bartoš dopadne stejně jako Hamáček a prostor, který už dnes pro „postmarketingovou“ sociální demokracii existuje, se tedy má šanci povážlivě zvětšit.

Kniha témat

O náměty přitom není nouze. Zaměřím se nyní jen na jeden, který ale považuji pro společnost i sociální demokracii za zásadní. Je na pováženou, že zrovna Piráti mlčí k nástupu umělé inteligence a nejsou schopni ji artikulovat jako politické téma. Přenechme jim tedy stejně marný jako nesmyslný „boj s Husákem“ a pusťme se do stručného nastínění tématu.

I na těchto stránkách rezonovala debata o rizicích spojených s rozvojem umělé inteligence, která se v posledních letech a intenzivněji v posledních měsících vede v globálním salonu mezi širokým spektrem odborníků. Prvotní reakcí je hlavně strach. Lidé, kteří do současnosti řídili instituce, které ovládají životy jiných lidí (což nemyslím pejorativně), totiž poprvé po hodně dlouhé době pocítili, jaké to může být, když je nějaká entita potenciálně mocnější než oni sami. Drtivá většina lidstva ovšem v takové realitě žije, a umělá inteligence je v tomto směru tedy příliš nezajímá.

Co je ale v České republice může velmi zajímat, je například systém státní správy, který stojí na hraně personálního kolapsu a není schopen několik měsíců přiznat starobní důchod lidem, kteří na něj mají nárok a dostávají se do reálného existenčního ohrožení. Tu monotónní a rutinní práci, jejíž objem neustále roste, nemá kdo vykonávat. Sociálnímu systému i byrokracii obecně vyčítáme neadresnost, rigidnost, pomalost a chyby a přešlapy vůči správnímu i jinému právu.

Řada z těchto problémů je dána objemem celé agendy a omezenými kapacitami státního aparátu, tedy okolnostmi, které se budou dále spíše zhoršovat. Omyly způsobuje schopnost člověka z různých pohnutek záměrně i nezáměrně chybovat. Všechny tyto slabiny stále zadřenějšího veřejného soukolí by mohla umělá inteligence spravit. Nikoli jako náhrada všech státních zaměstnanců, ale jako nástroj, který zásadně zrychlí byrokracii a uvolní lidské zdroje například pro terénní práci — samozřejmě za předpokladu důstojné odměny za jejich práci.

Na druhé straně je třeba začít vést debatu o veřejné kontrole a regulaci umělé inteligence. Pokud chceme používat umělou inteligenci, nemusíme ji nutně využívat všude. Bylo by skvělé, kdyby se součástí debaty na sjezdu sociální demokracie a po jeho konci stala i příprava veřejné transparentní regulace umělé inteligencie a hlavně vyjasnění toho, v jakých oblastech ji aplikovat nechceme.

Technická a politická stránka fenoménu se tu prolínají tak těsně, že jednu bez druhé nevyřešíme. Platforma politické strany spojující zaměstnance a výrobní sektor na straně jedné, se silnou humanitní tradicí na straně druhé se pro to jeví jako ideální. Je to jen příklad jednoho aktuálního tématu — jen seznam všech možných dalších by vydal na samostatný text.

Seriózní politická práce, která odpovídá současnému světu, by přitom mohla vrátit členům sociální demokracie víru ve smysluplnost strany a politiky a zároveň umožnila čelit dezinformačním narativům, se kterými si dnes moc nevíme rady.

Jednoduše řečeno, sociální demokracie musí začít znovu vykládat svět a připravovat se tak na jeho proměnu. Pak se stane znovu uvěřitelnou pro své členy i pro voliče.