"Sociální demokracie musí začít znovu vykládat svět a připravovat se tak na jeho proměnu" - tato věta respektive výzva R. Bartoška je sama o sobě naprosto oprávněná; nicméně je jen málo náznaků pro to, že by mohla mít potenciál být jenom (dalším) marným výkřikem do tmy.

Totiž, vykládat (nově) svět by mělo být především cílem a náplní samotné společnosti, společenského diskurzu. Ten ale v ideově-filozofické oblasti zamrzl víceméně na nulovém stavu; sice se dnes už celkem zřetelně ví, že nenastal nějaký "konec dějin", ve smyslu bezkonfliktního lineárního samovývoje západní liberální demokracie ke "světlým zítřkům", objevila se celá řada faktorů které toto optimistické očekávání zpochybnily, respektive zcela vyvrátily. Svým způsobem onen "konec dějin" skutečně nastal; ovšem v jiném, negativním smyslu, totiž že dnes nikdo nemá ponětí, kam by lidské dějiny vlastně měly směřovat. A nikdo nemá odvahu toto nové směřování vytyčit, ve jménu nové ideje. (Daleko spíše se naopak paušálně popře - jako to činí například V. Bělohradský - že lidské dějiny vůbec nějaký smysl, nějaké směřování mají.)

Současné lidstvo, současná společnost se tedy potácejí v jakémsi novém bodě nula, bez jakékoli orientace. Že by to měla být zrovna (česká) sociální demokracie, která by mohla mít potenciál tento začarovaný kruh rozlomit, přijít s novou vůdčí a tvůrčí ideou?...

Radovan Bartošek vzpomíná (zřejmě s nemalou dávkou nostalgie), že dřívějších sjezdů sociální demokracie se zúčastňovali i významní intelektuálové, filozofové, sociologové i myslitelé z jiných oblastí. On volá po obnovení této intelektuálně inspirující atmosféry; ale nijak neanalyzuje příčiny, které vedly k tomu, že dnes tomu už tak není. (Samotná ko-laborace Hamáčkova vedení s Babišem asi sotva bude postačujícím vysvětlením.)

Jaký je tedy skutečný rozdíl mezi dobou současnou a dobami dřívějšími? - Především: sociální demokracie dříve svou sílu čerpala především z toho, že plnila úlohu umírněného, solidního středu mezi asociálním kapitalismem na straně jedné, a mezi radikálním, revolučním komunismem na straně druhé. Ten skutečný ideový protiklad a střet tedy existoval mezi kapitálem a mezi Kapitálem; sociální demokracie zde nebyla nikdy skutečně originálním tvůrcem myšlenek, ona žila prakticky jenom z toho že zmírňovala radikální revoluční téze Marxe.

Dnes už se ale komunistické hnutí ocitlo v příslovečném propadlišti dějin; a spolu s ním i svět kapitálu ztratil mnoho ze své původní vyhraněnosti. Tržní - tedy kapitalistická - ekonomika byla naprostou většinou společnosti akceptována jako nevyhnutelná, a bojuje se už jenom proti jejím některým sociálním (respektive ekologickým) excesům.

Pokud ale zmizel onen zmíněný protiklad mezi kapitalismem a komunismem/marxismem, pak zmizela i základna pro sociální demokracii jakožto "umírněného středu". Kde není ani levá ani pravá strana, tam není ani střed.

Pokud by tedy sociální demokracie chtěla nějakým způsobem obnovit svůj ideový potenciál, pak by musela novým, tvůrčím způsobem uchopit právě ty myšlenky, které do světa vnesla její nemilovaná, radikálnější sestra, totiž strana komunistická, přesněji řečeno ty myšlenky které svého času postuloval Karel Marx.

Musela by zcela novým způsobem promyslet zcela základní instituty jako je práce, kapitál, nadhodnota, vykořisťování, odcizení; ale fakticky by bylo zapotřebí jít ještě mnohem dále, bylo by nutno znovu položit tak základní otázky, jako co a kdo je vůbec člověk, jaký je smysl a účel jeho přítomnosti na tomto světě, jaké je směřování a smysl jeho dějin.

Místo těchto klíčových filozoficko-existenciálních témat Radovan Bartošek vybízí k diskusím o umělé inteligenci. Jistě, umělá inteligence v blízké době bezpochyby radikálním způsobem promění pracovní svět (což je ovšem jedna z domén sociální demokracie); ale na straně druhé - jak máme kompetentně diskutovat o umělé inteligenci, když jsme si ještě vůbec ani neujasnili, v čem vlastně vůbec spočívá inteligence lidská?... A tím jsme nutně zase zpět u oněch zcela základních a základních témat obecně filozofických: co je člověk? Co je jeho duch, jeho duše? Kam směřuje lidský duch?

Všechno ostatní - tedy bez nového pohledu na tyto zcela základní otázky - není nakonec ničím jiným nežli pouze víceméně pasivním reagováním na události a faktory, jak je nahodile produkuje a předkládá v zásadě slepý samovývoj toho, čemu Marx říkal "produkční síly lidstva". A jeví se krajně nepravděpodobným, že by pouze z takovéto pasivní reflexe neřízeného samovývoje mohly rezultovat nějaké skutečně inspirující ideje a programy. A to ať z prostředí sociální demokracie, či jakéhokoli jiného - politického či ideového - subjektu současného světa, současné chvíle.