Zdaňme majetek. Dnešní stav je totiž hluboce nespravedlivý
Lukáš UlrychČeská republika dosud uplatňuje pravidla, která dovolují profitovat jen z držení majetku. Fakticky tak umožňuje udržovat stav, v němž se trvale prohlubují sociální propasti. Všanc přitom nedáváme nic méně než samu demokracii.
Vláda Petra Fialy (ODS) se snaží zalepit díry ve státním rozpočtu, které pomohla za minulého volebního období ODS vytvořit. Jedním z nástrojů zvýšení příjmů, o němž se nyní uvažuje, je zvýšení daně z nemovitosti. Ve veřejném prostoru na toto téma stále probíhá debata, ve které často padá názor, že daně z majetku představují vlastně dvojí zdanění, a jsou tudíž nespravedlivé. Tento názor hodlám svým článkem vyvrátit a uvést další argumenty, proč je progresivní zdanění majetku a nemovitostí spravedlivé a žádoucí.
Majetkové daně jako daň ze zhodnocení majetku
Tvrzení, že zdanění majetku představuje dvojí zdanění, se zdá na první pohled smysluplné. Člověk vydělá peníze a po zdanění si za ně koupí majetek, např. pole či nemovitost, kterou má stát ještě tu drzost mu pravidelně danit. Jenže tak tomu není. Hodnotu nemovitosti vždy tvoří také přístupnost a infrastruktura budovaná na základě územního plánu obce.
Nemovitosti poblíž MHD a ostatní občanské vybavenosti jsou dražší než nemovitosti ve větší vzdálenosti. Tento rozdíl v ceně je výsledkem výhradně veřejných investic. Dobře to vidíme v situaci, kdy se v Praze vystavěly nové stanice metra, a v důsledku toho se hodnota nemovitostí v přilehlých čtvrtích zvýšila. Stejně tak pole bez silničního přístupu bude mít nižší hodnotu než pole u silnice. Majetkové daně v této souvislosti představují poplatek vystavený vlastníkovi za veřejné prostředky zhodnocení nemovitého majetku, ze kterého se infrastruktura udržuje a rozvíjí.
Proto také dává smysl, aby daně z nemovitostí měly několik pásem, která by zohledňovala fakt, že v některých lokalitách se soustřeďuje více veřejných investic vedoucích k vyššímu zhodnocení majetku. Majetkové daně tedy nepředstavují dvojí zdanění, ale podíl veřejnosti na hodnotě, kterou vytváří. Pokud by neexistovaly daně z nemovitostí, veřejnost by jednotlivé vlastníky nemovitostí fakticky dotovala.
Majetkové daně jako daň z vynucování vlastnických práv
Vlastnictví zakládá právo jeho držitelů vylučovat nevlastníky z nakládání s předmětem vlastnictví. Jako takové je založeno na sankci uvalené na nevlastníky, kteří porušují vůli vlastníka. Podstata vlastnictví tedy spočívá vždy v hrozbě násilí vykonávaného státní mocí. Bez efektivních nástrojů vymáhání práva v podobě zákonů a státních orgánů, jež práva vlastníků vymáhají, by se každý člověk musel proti snahám ostatních užívat jeho předmětu vlastnictví bránit sám.
V tomto smyslu jsou majetkové daně poplatkem za to, že vám společnost reprezentovaná státem zajišťuje výkon práv vlastníků. Daň z majetku je v této souvislosti podobná dani z příjmů, ve které si společnost bere svůj podíl za to, že stát v jejím zastoupení vymáhá dodržování dohod a smluv.
Majetkové daně jako zdanění příjmů z nedokonalé konkurence
Vlastníci majetku drží monopol na vzácné zdroje, což jim dává vyšší sílu při vyjednávání s těmi, kteří tyto zdroje potřebují, ale nevlastní je. Toto postavení vede k tomu, že se vlastníci obohacují na úkor slabší strany směny. Nedokonalá konkurence tak vede k tomu, že si majitelé nemovitostí, zejména v situaci převisu poptávky nad nabídkou na trhu s bydlením, účtují takové ceny, které limitují nárůst nabídky.
Je to bezmála exkluzivním zážitkem, když se někdo na současné (české) levici vůbec ještě začne zabývat pojmy jako "kapitalismus", "kapitál", "kapitálový vlastník". Autor článku má samozřejmě v mnohém pravdu, například co se týče koncentrace společenského bohatství v rukou úzké skupiny populace. A má pravdu i v tom že takto drastická disproporce v přístupu ke společenskému bohatství podrývá princip demokracie, a může ve svém důsledku vést i destabilizaci občanské respektive politické. (Této souvislosti, respektive tohoto nebezpečí si byl vědom už Aristoteles.)
Na straně druhé autor při své kritice kapitalistické ekonomiky zůstává stát na starých levicových, v principu marxistických pozicích; které jsou ovšem pouze zcela jednostranně zaměřené.
Vezměme si třeba jenom ono nerovnoměrné rozdělení bohatství: jak autor sám zmiňuje, nacházíme se v podmínkách "tržního kapitalismu". Tedy tržní ekonomiky. A tato tržní ekonomika svým vlastním mechanismem toto nerovnoměrné rozdělení bohatství stále znovu produkuje. Přesněji řečeno: ona tuto nerovnoměrnost v y ž a d u j e, ona ji potřebuje jako základní médium svého fungování, potřebuje ji jako ryba vodu. Motorem tržní ekonomiky je konkurence; a konkurence plodí nerovnost. Kdo je úspěšnější, ten je silnější; a kdo je silnější, ten je bohatší. Jinak řečeno: za podmínek tohoto "tržního kapitalismu" je majetková diferenciace sice z obecně mravního hlediska často nespravedlivá, ale ze systémového hlediska nevyhnutelná a potřebná. My ji sice můžeme - takovým či onakým - zdaněním poněkud mírnit, ale nikdy ji (v rámci daného, tedy kapitalistického uspořádání) nemůžeme odstranit.
Obdobně problematická je autorova téze, že kapitáloví vlastníci jsou jenom a pouze sociální parazité, kteří "jenom spí", zatímco jiní na ně pracují.
Už zmíněný Aristoteles věděl, že hlavním - ekonomickým - přínosem (soukromého) majitele je to, že se o svůj majetek s t a r á; na rozdíl od majitele kolektivního, tedy anonymního. (Jak prorocká byla tato slova starověkého myslitele, jsme na vlastní kůži zažili v éře socialismu, s jeho chronicky nevýkonnou ekonomikou ve státním vlastnictví.)
Jistě, velkou část svého bohatství tito kapitáloví vlastníci skutečně vydělávají "ve spánku", a mnohé z nich je bezpochyby právem možno označit i za ony sociální parazity; ale na straně druhé nelze paušálně bagatelizovat či vůbec popírat jejich ekonomicky přínosnou roli, právě "těch kdo se starají o svůj majetek". Neboť tím zároveň zaručují jeho maximální produkční efektivitu.
S tím souvisejí autorovy názory na svět akcií. - Ano, i zde se zdá na první pohled, že když někdo nevykonává jinou činnost nežli že jenom vlastní, a neustále znovu kupuje a zase prodává akcie, podle toho kde z nich právě kyne nejvyšší zisk, že nevykonává žádnou užitečnou produkční činnost, nýbrž že jenom parazituje na práci druhých. Jenže - i tady platí že tento neustálý pohyb akcií má svůj ekonomický smysl, on totiž dislokuje dostupné finanční prostředky do sektorů, které jsou ekonomicky nejefektivnější, a tím umožňuje jejich další rozvoj. (Nesouhlasí tak docela tvrzení autora, že z těchto sekundárních prodejů nemá samotný výrobce žádný užitek; spolu s tím totiž stoupne hodnota jeho vlastních akcií, které on pak může se ziskem prodat. Nehledě k tomu že má také přístup k levnějším úvěrům.)
Co se pak návrhu Lukáše Ulrycha týče, aby (komerční) vlastnictví bytů bylo progresivně zdaněno od počtu pěti kusů, pak by to ve svých důsledcích znamenalo prakticky likvidaci všech velkých bytových společností, včetně komunálních. A za druhé: zřejmě by se drasticky propadla výstavba nových bytů, právě proto že tito - kapitálově silní - aktéři na trhu by do ní přestali investovat.
-------------------------------
Všeho všudy je tedy závěrem možno konstatovat, že se v dané kauze plně odhaluje rozpolcený charakter levicové, antikapitalistické, především marxisticky fundované kritiky: na straně jedné je to právě ona, kdo dokáže důsledně odhalovat a demaskovat (majetkové, sociální i morální) disproporce a deformace kapitalistického společensko-ekonomického uspořádání; na straně druhé ale tato kritika zůstává u pouze jednostranného pohledu, a nedokáže dostát všem složitostem velice komplexní vyspělé tržní ekonomiky.