Vláda Petra Fialy (ODS) se snaží zalepit díry ve státním rozpočtu, které pomohla za minulého volebního období ODS vytvořit. Jedním z nástrojů zvýšení příjmů, o němž se nyní uvažuje, je zvýšení daně z nemovitosti. Ve veřejném prostoru na toto téma stále probíhá debata, ve které často padá názor, že daně z majetku představují vlastně dvojí zdanění, a jsou tudíž nespravedlivé. Tento názor hodlám svým článkem vyvrátit a uvést další argumenty, proč je progresivní zdanění majetku a nemovitostí spravedlivé a žádoucí.

Majetkové daně jako daň ze zhodnocení majetku

Tvrzení, že zdanění majetku představuje dvojí zdanění, se zdá na první pohled smysluplné. Člověk vydělá peníze a po zdanění si za ně koupí majetek, např. pole či nemovitost, kterou má stát ještě tu drzost mu pravidelně danit. Jenže tak tomu není. Hodnotu nemovitosti vždy tvoří také přístupnost a infrastruktura budovaná na základě územního plánu obce.

Nemovitosti poblíž MHD a ostatní občanské vybavenosti jsou dražší než nemovitosti ve větší vzdálenosti. Tento rozdíl v ceně je výsledkem výhradně veřejných investic. Dobře to vidíme v situaci, kdy se v Praze vystavěly nové stanice metra, a v důsledku toho se hodnota nemovitostí v přilehlých čtvrtích zvýšila. Stejně tak pole bez silničního přístupu bude mít nižší hodnotu než pole u silnice. Majetkové daně v této souvislosti představují poplatek vystavený vlastníkovi za veřejné prostředky zhodnocení nemovitého majetku, ze kterého se infrastruktura udržuje a rozvíjí.

Proto také dává smysl, aby daně z nemovitostí měly několik pásem, která by zohledňovala fakt, že v některých lokalitách se soustřeďuje více veřejných investic vedoucích k vyššímu zhodnocení majetku. Majetkové daně tedy nepředstavují dvojí zdanění, ale podíl veřejnosti na hodnotě, kterou vytváří. Pokud by neexistovaly daně z nemovitostí, veřejnost by jednotlivé vlastníky nemovitostí fakticky dotovala.

Majetkové daně jako daň z vynucování vlastnických práv

Vlastnictví zakládá právo jeho držitelů vylučovat nevlastníky z nakládání s předmětem vlastnictví. Jako takové je založeno na sankci uvalené na nevlastníky, kteří porušují vůli vlastníka. Podstata vlastnictví tedy spočívá vždy v hrozbě násilí vykonávaného státní mocí. Bez efektivních nástrojů vymáhání práva v podobě zákonů a státních orgánů, jež práva vlastníků vymáhají, by se každý člověk musel proti snahám ostatních užívat jeho předmětu vlastnictví bránit sám.

V tomto smyslu jsou majetkové daně poplatkem za to, že vám společnost reprezentovaná státem zajišťuje výkon práv vlastníků. Daň z majetku je v této souvislosti podobná dani z příjmů, ve které si společnost bere svůj podíl za to, že stát v jejím zastoupení vymáhá dodržování dohod a smluv.

Majetkové daně jako zdanění příjmů z nedokonalé konkurence

Vlastníci majetku drží monopol na vzácné zdroje, což jim dává vyšší sílu při vyjednávání s těmi, kteří tyto zdroje potřebují, ale nevlastní je. Toto postavení vede k tomu, že se vlastníci obohacují na úkor slabší strany směny. Nedokonalá konkurence tak vede k tomu, že si majitelé nemovitostí, zejména v situaci převisu poptávky nad nabídkou na trhu s bydlením, účtují takové ceny, které limitují nárůst nabídky.

Ideální by proto bylo, aby se rozlišovalo zdanění nemovitostí pro osobní potřebu a nemovitostí užívaných pro komerční účely. Jinak řečeno, byt či dům, ve kterém žijete vy a vaše rodina, by měl být zatížen menší daní než nemovitosti, které pronajímáte. Další kategorií jsou polnosti, kde se projevuje tzv. diferenciální renta. Zjednodušeně řečeno, protože množství půdy je omezené, konkurence mezi producenty nestlačuje ceny, a její cenu tak fakticky určuje pouze poptávka.

Ceny nájmu i úrody se tak odvíjejí od cen těch, kteří hospodaří na nejméně kvalitní půdě. To znamená, že když zemědělci obhospodařující nejméně úrodnou půdu nemohou nabídnout svou úrodu brambor na trhu za méně než 15 Kč, budou se brambory prodávat na trhu za tuto cenu, i když zemědělci obdělávající kvalitnější půdu dokážou prodávat kilo brambor za 7 Kč. Hospodáři obdělávající lepší půdu tak získávají bezpracný příjem ve výši 8 Kč (rozdíl mezi tržní cenou a rentabilní cenou hospodářů na nejúrodnější půdě) na úkor kupců, přičemž tento příjem jen těžko povede ke zvýšení nabídky potravin kvůli omezenému množství půdy.

Majetkové daně jako nástroj zajištění spravedlivého poměru zdanění práce a kapitálu

Kapitálové příjmy jsou ze své podstaty příjmy z vlastnictví vzácného majetku, který kvůli svému omezenému množství vlastníkům generuje příjem. Odkud pochází? Slovy filozofa a ekonoma Johna Stuarta Milla: „Když majetky některých z nás rostou, zatímco spí, odkud si myslíte že toto bohatství pochází? Nevzniká ze vzduchu. Nevzniká, aniž by to něco nestálo jiného člověka. Vzniká z plodů práce druhých, které neobdrží.“

Jde tedy o bezpracné příjmy. Ačkoli člověk může kapitál získat vlastní prací a přičiněním, příjem z kapitálu vždy nakonec představuje bezpracný příjem a podíl na výsledcích práce jiných získaný vyšší vyjednávací pozicí v důsledku jeho vlastnictví. Proto nelze tvrdit, že zdanění kapitálu představuje dvojí zdanění. Naopak, práce nás stojí energii, námahu a čas, kterého máme každý omezené množství, a představuje tak to nejvzácnější, čím disponujeme.

Poměr, v jakém daníme práci a kapitál, říká, zda si vážíme více práce jako kreativní činnosti uspokojující potřeby druhých, nebo těch, kteří mají příjmy z práce druhých. Pokud daníme více práci, trestáme tím lidi živící se prací a do jisté míry můžeme snižovat i jejich iniciativu pracovat. Zdanění kapitálových příjmů by proto mělo být vyšší než zdanění příjmů z práce.

Daníme-li více příjmy práce než kapitál, znamená to, že lidé vydělávající si prací dávají společnosti k dispozici prostřednictvím daní více svých prostředků, energie a času než vlastníci kapitálu. Daně nemají odměňovat výši měny, ale pracovní úsilí, a proto by lidé živící se vlastní prací měli být zvýhodněni.

Majetkové daně jako nástroj proti spekulaci

Rozvoj ekonomiky určují investice do její hmotné složky — do koupě technologií, strojů, materiálu apod. Tyto investice mohou firmy krýt vlastními prostředky utrženými ze svých ekonomických aktivit v minulosti, půjčkou nebo vydáním a prodejem akcií obchodovaných na burzách. Obecně se nakupování cenných papírů označuje jako investice, jenže kolem 85 % prodejů akcií představuje nákup z druhé ruky, které firmám prostředky pro investice neposkytují.

To znamená, že většina obchodů na burze nepřispívá k rozvoji ekonomiky, ale představuje pouze přerozdělování kupní síly prostřednictvím spekulace — koupě cenného papíru s úmyslem ho prodat v budoucnosti dráže. Každá společnost, která si přeje rozvoj své ekonomiky a růst životní úrovně, by se měla snažit podporovat investice do hmotné ekonomiky místo spekulace, a zde majetkové daně hrají důležitou roli.

Investoři se totiž rozmýšlejí, do čeho své prostředky vloží. Podle toho, jaké zhodnocení svých prostředků očekávají. Kvůli spekulaci, nedokonalostem investičních trhů a všelijakým bublinám se návratnost investic do cenných papírů z druhé ruky může zdát vyšší než investice do reálné ekonomiky, a po nějakou dobu takové skutečně mohou být. V této situaci mohou dobře nastavené majetkové daně na předměty spekulace snižovat jejich očekávanou výnosnost a motivovat investory, aby své peníze zapřáhli do povozu reálné ekonomiky.

Například pokud nastavíme progresivní daň z nemovitosti tak, že se bude zvyšovat např. od každé páté komerčně užívané budovy, investoři nebudou mít motivaci kupovat deset a více bytů a spekulovat na zvýšení jejich hodnoty v budoucnu.

Místo toho své prostředky uloží např. do nové firmy řešící globální oteplování, protože v důsledku progresivního zdanění nemovitostí jim bude investice do nové firmy zaručovat vyšší výnosy oproti nákupu další nemovitosti. Vedlejším produktem bude snížení poptávky po bytech, jejich následné zlevnění a větší dostupnost pro střední třídu, chudší a mladé lidi. Obdobně ostatně funguje transakční daň uvalovaná na objem pohybů na finančních trzích.

Zdanění nemovitostí nemusí vést k nárůstu jejich cen a nájmů

Jedním z argumentů proti zdanění nemovitostí je obava, že vlastníci budou schopni přenést daňové břemeno na kupce a nájemce, jako je tomu běžně u DPH. U nemovitostí to však neplatí. Tam, kde je nabídka omezená a nepružná (nemůže se dostatečně rychle přizpůsobovat poptávce), nic vlastníkům nebrání vyšponovat ceny na maximální možnou hranici. Nájemcům kromě omezení příjmů jejich nájemníků nic nebrání stanovovat nájmy na maximální hranici, a taky tak zpravidla činí.

Jelikož vlastníci zvládnou zvýšit cenu na maximum možného, co ještě zvládnou nájemníci zaplatit, sami i bez daně, nemohou si kompenzovat snížení příjmů v důsledku zvýšení daní zvýšením nájmů či cen nemovitostí. Kdyby se o to pokusili, vznikl by převis nabídky nad poptávkou. Někteří nájemníci by totiž situaci nezvládli a odstěhovali se, a vlastníci by tudíž museli ceny zase snížit. Ceny mohou zvýšit pouze tehdy, pokud by se zvýšily příjmy kupců či nájemců.

Majetkové daně jako nástroj omezování nerovnosti a ochrany demokracie

Tržní kapitalismus vykazuje přirozenou tendenci koncentrovat vlastnictví většiny majetků do rukou 10 % obyvatel. V ČR tak 1 % nejbohatších vlastní více než všichni příslušníci střední třídy dohromady a 10 % obyvatel kolem 70 % veškerého majetku. Co je však ještě zásadnější, jak dokládá práce ekonoma Thomase Pikettyho, koncentrace vlastnictví akcií, dluhopisů nebo podílových fondů je ještě vyšší.

Ilustrační jsou údaje z knihy „A Century of Wealth in America“, v níž její autor Edward Wolff konstatuje, že v roce 2013 nejbohatší 1 % Američanů vlastnilo polovinu veškerých akcií a podílových fondů, 55 % všech cenných papírů, 65 % finančních trustů a k tomu 63 % veškerého obchodního majetku. Dohromady pak 10 % nejbohatších vlastnilo více než 90 % veškerých aktiv. Příčin koncentrace většiny majetku a kapitálu společnosti v rukou malé menšiny je více. Jednak jde o důsledek postupné degenerace konkurence, kterou ještě zesílila globalizace, snížení vyjednávací síly zaměstnanců a také dalších okolností.

Thomas Piketty totiž odhalil, že aktiva nejbohatších vykazují dlouhodobě vyšší míru zhodnocení než aktiva držená chudšími či střední třídou. Jinak řečeno, platí, že čím jsou lidé bohatší, tím rychleji se jejich majetek zhodnocuje. Příčinou tohoto jevu se zdá být schopnost nejbohatších zaplatit odborníky na investování, kteří vědí, jak jejich bohatství nejlépe zhodnocovat. To však znamená, že nerovnost živí samu sebe. Pokud jste dostatečně bohatí, můžete výnosy ze svých investic ještě zvýšit najmutím odborníků a tímto způsobem si zajišťujete svou dominanci v držení majetku.

Oproti nejbohatším jsou nejčastějším aktivem ve vlastnictví střední třídy nemovitosti, které se však zhodnocuje podstatně menší měrou. Bohatí tak bohatnou, zatímco zbytek společnosti de facto chudne. Tento trend přitom zásadním způsobem ohrožuje samu demokracii. Jakmile totiž jedna skupina obyvatel při prosazování svých zájmů v rámci demokratického procesu disponuje větším potenciálem, vychyluje se politický systém v její prospěch.

V praxi to vypadá i tak, že bohatí si mohou dovolit financovat kampaně různým stranám nebo skupovat média určující nejen to, o čem se v rámci veřejné debaty mluví, ale také to, o čem se nemluví. Oboje vede ke korozi demokracie a k plíživému vzestupu plutokracie. Majetkové daně by proto měly zajišťovat předně to, že nikdo nebude mít tolik majetku, že ho bude moct efektivně přeměnit na politickou moc.

Majetkové daně ve jménu spravedlnosti, blahobytu, rozvoje a demokracie

Ve svém textu jsem předložil argumenty ospravedlňující zdanění majetku. Zároveň jsem vyvrátil tvrzení, že prostřednictvím zdanění majetku dochází ke dvojímu zdanění. Zatímco vyspělé země se zmíněnou argumentací řídí, Česká republika má jedny z nejnižších sazeb majetkových daní v EU. To napomáhá konkrétní skupině vlastníků zvyšovat své majetky na úkor zaměstnanců, kteří financují stát.

Tím trestáme lidi živící se prací vysokými daněmi a podporujeme spekulaci, což omezuje investice do hmotné ekonomiky. Proč tomu tak je? Jednoduše proto, že tyto daně odporují zájmům těch, kteří ze stávajícího nastavení profitují.